Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Rozhovory, Společnost

Andrei Linde: Ke kořenům vesmírného stromu

Se známým kosmologem a fyzikem o nekonečném řetězu stvoření a záhadách vědomí

Autor: Foto Archiv - Stanford University
Autor: Foto Archiv - Stanford University

Může nový vesmír vznikat právě teď, někde uvnitř našeho kosmu?

Ano, to je možné.

A mohli bychom takový jev pozorovat?

Existují dva odlišné přístupy k tomuto problému, které se někdy popisují týmž způsobem, ale ve skutečnosti jsou odlišné. Můžete mít rozpínající se vesmír v určitém stavu vakua. A tento stav může být nestabilní. V tom případě přejde do stabilnějšího stavu, na nižší minimum. Je to podobné, jako když se vaří voda a vypařuje se, vznikají v ní bubliny páry. Stejně tak mohou v kosmu vznikat bubliny nového, lepšího vakua, nového vesmíru. Kdyby se žhavá stěna takové bubliny přiblížila k vám, zabila by vás, vypařil byste se. Pro vás by to nebyla dobrá zpráva, ale mohla by to být dobrá zpráva pro ty, kteří by pak žili v tom novém vesmíru. To je jedna možnost.

A ta druhá?

Dejme tomu, že v této místnosti dojde k nějaké kvantové fluktuaci, z níž vzejde obrovský vesmír. A stane se legrační věc, on nebude expandovat na nás, nezabije nás. Bude se místo toho rozpínat z vlastních zdrojů. Představte si, že jste malinký skřítek a narazíte v lese na houbu. Spatříte z ní jenom velmi tenkou nohu. To však neznamená, že na té noze nemůže být obrovský klobouk, který nevidíte. A podobné to může být s vesmírem: oblast, kde vznikne, bude nesmírně malá, ale uvnitř se skryje obrovský klobouk. Vy ho nevidíte, protože kdybyste ho chtěl spatřit, musel byste nejprve vyšplhat po noze oné houby. Navíc ta noha jeví tendenci zmizet, smrsknout se. Vesmír tedy vzniká jako balon, který je s naším světem spojen tenkou nohou houby, pak se ta noha smrskne, zmizí a cizí vesmír se vznáší kdesi, kde ho nevidíme. Mezi kosmology to však není všeobecně přijímaná představa.

Je klobouk té houby, nový vesmír, skrytý v jiných dimenzích?

Ne. Podstata je v tom, že náš vesmír může být velmi zakřivený. Nabídnu jinou analogii než tu s houbou: Představte si, že jste uvnitř čtverce a chcete přejít z jednoho rohu do druhého. Pokud je to normální čtverec a nepůsobí v něm žádná gravitace, pak zkrátka jdete přímo, všechno je v pořádku a každý váš krok je dlouhý, řekněme, tři čtvrtě metru. Ale teď si představme, že je přítomna silná gravitace, která prostor zakřivuje. Pak bude první krok měřit tři čtvrtě metru, druhý půl metru, třetí čtvrt a tak dále. Vy přitom děláte stále stejně dlouhé kroky a nerozumíte tomu, co se děje, ale vaše kroky – v porovnání se čtvercem – budou kratší a kratší a vy sám budete menší a menší.

Jsme zvyklí pokládat sebe sama za měřítko všeho kolem nás. Jenže v určitém souřadnicovém systému se zmenšujeme a trvá nám nekonečně dlouho, než se dostaneme z jednoho bodu onoho čtverce do bodu druhého. V jednom bodu čtverce se tedy zrodí jiný vesmír, ten ovšem expanduje tak rychle, že zakřivuje prostor a vy se k němu nikdy nedostanete. Ačkoli děláte stále pořád kroky, z pohledu Boha se zkracují. Přítomnost místa, v němž se zrodil nový vesmír, nemůžete nijak pocítit.

Věříte v Boha?

Musíme dávat velký pozor, co vlastně Bohem míníme. Pokud tím myslíte někoho, kdo žije kdesi v kosmu a stará se o celý vesmír, bylo by to velmi naivní. Pokud ale mluvíte o něčem na způsob univerzálního vědomí, kdo ví. Věda se o vědomí příliš nestará. Většinou se zajímá jen o hmotu. O částice, protony, elektrony. Když cítím bolest, vidíte, že se mi zkřiví tvář, a můžete zjistit, že se v mém mozku protony a elektrony pohybují odlišným způsobem. A řeknete si „aha, on cítí bolest“. Ale vy moji bolest necítíte, jen pozorujete procesy, které s ní souvisejí. Psychologové a lékaři jsou na tom podobně; mají před sebou pacienta, který je nešťastný, a chtějí jej vyléčit. Nepřemýšlejí o tom, co je štěstí, ale o tom, jak vyvolat určité fyziologické změny, které na jeho tváři vykouzlí úsměv.

Já tedy v tomto případě nemluvím o Bohu, ale o něčem, co je mu velmi blízko, vně standardního obrazu, který vykresluje svět jako cosi složeného pouze z hmoty. O něčem, co se zatím věda v podstatě nepokoušela studovat. Zajímá mě, odkud pocházíme a zda nás čeká smrt, nebo ne. To přímo nesouvisí s Bohem, ale s tím, co je vědomí. S tím, jestli se fakt, že jsem živý, omezuje na živé tělo, nebo zda je tu něco víc. Většinou se domníváme, že vědomí je uvězněno tělem. Já si tím nejsem jist.

Nalézáte ve fyzice nějaký náznak, že vědomí může existovat dál, i když tělo zemře?

Takový náznak přímo nevidíme, ale nyní se setkáváme s určitou paralelou: Dříve jsme si mysleli, že okamžik, kdy vznikl náš vesmír, byl okamžikem stvoření z ničeho. Teď však studujeme teorii chaotické inflace a ta říká, že může existovat možná až nekonečný řetěz stvoření. Pohlížíme-li pomocí teleskopu zpět v čase až téměř k velkému třesku, zřejmě nehledíme k počátku všeho. Vznikli bychom tedy z něčeho, co bylo už před velkým třeskem. Před pětadvaceti lety jsme tak nepřemýšleli.

Není to nic víc než zajímavá analogie, ale podobně se můžeme ptát: Když se člověk narodí, máme důkaz, že se rodí poprvé? Třeba jen děláme stejnou chybu. Možná dítě nezačíná být živé v okamžiku zrození ani početí, ale svým způsobem existovalo už předtím. Až se naše poznání prohloubí, možná budeme interpretovat narození odlišně.

Možná je příliš brzy, abychom přemýšleli o těchto otázkách. Časem třeba zjistíme, že jsme je formulovali chybně a velmi naivně. Možná jsou to otázky hloupé, nikdy se to však nedozvíme, jestliže si je nepoložíme, a třeba nám tak něco podstatného unikne. Kosmologii mám rád proto, že nás učí, jak o podobných věcech přemýšlet. Přál bych si, aby analogická situace vládla i ve vědách, které se zabývají rozením dětí a vědomím.

RESPEKT 36/2007

Kosmolog a fyzik. Vystudoval v Moskvě, od roku 1990 působí jako profesor fyziky na Stanfordově univerzitě v USA. Velkou pozornost vzbudila jeho teorie chaotické inflace, kterou postuloval v roce 1986 a rozšířil tak stávající inflační teorii. Podle klasické teorie inflace prošel vesmír bezprostředně po svém vzniku prudkým „rozfouknutím“ – inflací. Během nesmírně krátké doby (10–35 sekundy) zvětšil své rozměry neuvěřitelným způsobem: na počátku byl mnohem menší než miliardtina milimetru (jeho rozměry nepřesahovaly 10–32 mm), na konci se rozprostíral přes oblast větší než je ta, kterou dnes můžeme pozorovat. V roce 2014 obdržel prestižní Kavli cenu za astrofyziku.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu Speciál I/2015 pod titulkem Andrei Linde: Ke kořenům vesmírného stromu