Olga Havlová: Žena, která zůstala svá

Kamera ostří na zářivě bílou omítku venkovského stavení, pečlivě střižený trávník a kýčovitě sytou zeleň okolních stromů. Vše dohromady skládá téměř dokonalý obraz venkovské pohody. Idylu čas od času naruší pouze záběry, jimž vévodí štíhlá plavovlasá žena, sedící nehnutě u zahradního stolku. Na sobě letní šaty, tvář opřenou o pěst, oči zabodnuté do novin a přísný výraz – očividně se snaží kameru ignorovat a dává najevo, že je jí celé natáčení na obtíž.

Text vyšel ve speciálu Česká cesta, který je právě na stáncích. Mimo jiné v něm najdete:

• 
  Legenda mistra Jana: Jak emoce spojené s Husem a husitstvím dlouhá staletí hýbaly českou společností
• Prokletí Bílé hory: Báje o hrdém národě zrazeném cizáky formovala celé tuzemské moderní dějiny
• Pletichář tatíčkem: Nad osudem TGM stále visí jedna otázka
• Pravdivý příběh Karla Havlíčka: První moderní český novinář dokázal říkat věci, které se těm nahoře i těm dole nelíbily
• Naše velká bitva: Na bojišti u francouzského Arrasu se zrodil první český válečný hrdina
• Přítomnost bourá mýty: Listování v legendárním časopise první republiky odhaluje tajemství, kdo jsme
• Osudný den v Krkonoších: Proč vlastně onu zimu roku 1913 Hanč s Vrbatou nedoběhli domů?
• Prezident, který měl viset: Gustáv Husák, otec normalizace
• Cesta paní Medy: Málokterá Češka to ve světě dotáhla tak daleko jako Meda Mládková
• Český velikán Magor: Kdybychom Ivana Martina Jirouse neměli, museli bychom si ho vymyslet

Speciál je dostupný k zakoupení na webu a v aplikacích pro Android a iPad/iPhone.

Je léto roku 1989, žena před kamerou se jmenuje Olga Havlová a její muž Václav se právě rozhodl natočit dokument o jejich společné chalupě zvané Hrádeček. Dávno už to není nenápadný víkendový dům, který si roku 1967 coby mladí manželé pořizovali. V průběhu let se v malebném údolí v podhůří Krkonoš odehrálo ledasco zásadního pro moderní dějiny této země. Vznikl tu proslulý Havlův dopis tehdejšímu prezidentovi komunistického Československa Gustávu Husákovi, v němž slavný dramatik v roce 1975 brilantně zformuloval, že i přes zdánlivý vnější poklid prochází tehdejší komunisty ovládaná československá společnost hlubokým mravním rozkladem a většina lidí – včetně těch u moci – je ovládána strachem a přetvářkou. Ve stodole natáčela a koncertovala zakázaná skupina The Plastic People of the Universe a uváděla se tady představení zakázaných Havlových her. Pedantsky vedená návštěvní kniha byla plná záznamů o návštěvách významných zahraničních spisovatelů a politiků – nedávno třeba polských poslanců v čele se známým novinářem a filozofem Adamem Michnikem, kteří právě porazili polské komunisty v historických svobodných volbách.

Pán domu proto s důkladností sobě vlastní provází po jednotlivých pečlivě zařízených pokojích i zahradě a nevynechá při tom ani takový detail, jako je funkce červených gumových galoší postavených venku u plotu. Světoznámý dramatik, prominentní disident a budoucí prezident nad nimi líčí, že rád močí venku, a jelikož ve tmě se mu často stávalo, že si znečistil bačkory, umístil na své oblíbené místo galoše, aby celý soukromý akt zvládal bez nehody.

Nakonec si přisedne na zahradní křesílko vedle Olgy, která kameru i svého vykládajícího manžela s přísným pohledem upřeným do samizdatových Lidových novin stále ignoruje. Václav Havel mluví a mluví a pak jakoby jen tak mezi řečí prohlásí, že součástí záběru na „tento kout“ musí být i záběr na jeho ženu. Olze jemně zacukají koutky, rychle ale opět nasadí kamenný výraz. Manžel začíná výklad o své „celoživotní souputnici“ a jejích vlastnostech, ke kterým patří mimo jiné „odpor ke každému zvěčňování“. Olga sedí jako socha, jen ve chvíli, kdy Václav ironicky komentuje její pasivitu, si na chvíli zakrývá rukou ústa a přemáhá smích. Rychle však zase nasazuje výraz sfingy. „Olga, řekneš nám něco?“ udeří nakonec Václav na svou ženu zvýšeným hlasem. Paní domu se konečně podívá do kamery, s nehraným úsměvem řekne rezolutní „ne“ a opět zabodne oči do novin.

O půl roku později se tato těžko přístupná žena stane první dámou tehdejšího Československa a bude se těšit podobné oblibě jako její mimořádně populární manžel. Je to ale trochu paradox: Olga Havlová se totiž v roli manželky prvního porevolučního prezidenta moc nemění. Dál o sobě nerada mluví, nerada se fotografuje, má odpor k oficialitám a nad povinnosti první dámy staví svou svobodu. Když se 1. ledna 1990 hraje k poctě jejího muže v Národním divadle Smetanova Libuše, Olga o přestávce odkráčí z lóže sledované televizními kamerami domů. Na námitky čerstvého prezidenta a jeho poradců, že se něco takového nehodí, odpovídá, že ji to představení prostě nebaví.

Všem je jasné, že s ní nic nepohne. Tato žena má něco, co se v jejím okolí jen tak nevidí: vlastní styl. Vždy jasně věděla, co chce a co nechce, a dovedla si to za všech okolností obhájit. Díky tomu spolehlivě vzbuzovala u svého okolí respekt – ať už ho tvořili sebevědomí intelektuálové, undergroundoví hudebníci nebo světoví politici. Hrdosti a pevnosti se naučila od svérázné matky, dělnice z pražského Žižkova, jejíž jednoduchá poučka pro život velela věřit sama sobě a zásadně neustupovat tlaku zvenčí. Této vcelku banální, ale v praxi často obtížně naplnitelné zásady se Olga Havlová držela celý život.

Hvězdný pár

Do Vánoc schází jenom několik dní a místo tradiční výzdoby ovládají ulice portréty Josifa Vissarionoviče Stalina. Obrovská velkoformátová tvář generalissima o rozměrech 9 x1 2 metrů zakryla průčelí pražského Národního muzea a z hlavního města vyrazil do Moskvy mimořádný vlak plný darů. Na konci roku 1949 je masový vrah Stalin v komunistickém Československu všeobecně prohlašován za velkého osvoboditele, vůdce a génia.

Mezi lidi, které tento humbuk rozčiluje, patří i šestnáctiletá Olga Šplíchalová. Ne že by měla potřebu svoje rozpaky nějak veřejně ventilovat, ale doma znechuceně prohlašuje, že na ni oslavy působí jako odpudivé uctívání nějakého orientálního vládce. V malém žižkovském bytě hned následovala ostrá hádka s matkou, tehdy přesvědčenou komunistkou, a pak několik dní tiché domácnosti. Další konflikt, jehož jádrem je politika, končí tím, že rozhněvaná matka vyhazuje mladé dceři šatník na dvůr.

Pro objednání speciálu ČESKÁ CESTA přes SMS pošlete zprávu ve tvaru:

CESTA JMENO PRIJMENI ULICE C.P. OBEC PSC (vzor: CESTA JAN NOVAK SOKOLOVSKA 22 PRAHA 8 18000) na číslo 902 11.

Magazín vám zdarma doručíme až do schránky.

Objednací SMS jsou zpoplatněny podle běžného tarifu vašeho mobilního operátora. Cena SMS služby včetně doručení výtisku je 89 Kč vč. DPH, tedy shodná s cenou výtisku na stánku. Službu technicky zajišťuje ATS Praha. Infolinka 296 363 199 v pracovní dny 8:00 – 17:00, www.platmobilem.cz.

Šlo o obzvlášť nepříjemný trest, protože Olga si právě po vzoru své maminky na dobrém oblečení hodně zakládala. I v éře padesátých let, kdy se většina lidí spokojuje se zástěrou, šátkem nebo tepláky, si obě ženy potrpěly na elegantní šaty a boty (matka i na klobouky, ty ale dcera nesnášela). Ve všeobecném nedostatku nebylo vůbec snadné pěkné oblečení sehnat. Rozzuřená dcera se proto v reakci na matčin trest zamkla na celý den na záchodě.

Konflikty měly však i jiný efekt: byla to právě matka (otec s rodinou nežil), kdo v Olze vzbudil touhu žít po svém – bez ohledu na to, co zrovna dělá většina. Paní Šplíchalová odmítala tradičně trávit neděle s dětmi a ostatními matkami v parku (prý by se z toho zbláznila) a místo toho vyrážela s potomky do milovaných kin a divadel (za den zvládli i několik představení). Z dělnického platu dovedla našetřit tolik, aby si s rodinou mohla v neděli dopřát oběd nebo aspoň zmrzlinu v některé z lepších pražských výletních restaurací.