Zemřela mecenáška umění Meda Mládková

Zemřela historička umění, sběratelka a mecenáška Meda Mládková. Ve věku 102 let podlehla zdravotním obtížím souvisejícím s pokročilým věkem. V tiskové zprávě o tom dnes informovala Nadace Jana a Medy Mládkových a Museum Kampa, které Mládková založila. Svého času do jejího a manželova domu ve Washingtonu chodila elita americké společnosti a politiky. Pomohla proslavit nejen průkopníka abstraktní malby Františka Kupku, sbírala a podporovala i další umělce, kteří byli v totalitním Československu komunisty upozaděni. Dala jim smysl života i tvorby, pomáhala jim existenčně. Nikdy se nedržela v koutě a část lidí svými ostrými lokty provokovala, ale právě díky touze něco dokázat se jí to podařilo v míře nebývalé. Dostala se do velkého světa, ale nikdy nezapomněla na svoji vlast, do níž se ve stáří vrátila, vybudovala zde Museum Kampa a Praze odkázala svoji sbírku. U příležitosti jejího úmrtí odemykáme její profil. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás v současné situaci, staňte se naším předplatitelem.

V potemnělém bytě přistupuje k oknu postarší žena, sedá si na připravenou židli a chystá se jako každý den ke svému oblíbenému rituálu. Teď bude několik dalších desítek minut pozorovat lidi, kteří proudí na výstavu obrazů a soch do přilehlého Musea Kampa, jehož klenotem je malíř František Kupka. Někdy mezi návštěvníky vyjde ven na dvoranu prohodit pár slov, nejraději se ale na ně jen tak v tichosti dívá jako nyní z klidu svého pokoje. „Nechápu, jak se mi to mohlo podařit,“ prohodí směrem k proudícímu špalíru. Jemně namalované oči, pečlivě upravené vlasy a šperky z tyrkysu zdobící její šíji a zápěstí jí dodávají elegantní šmrnc. Vypadá přinejmenším o deset let mladší. Ostatně vždy překypovala životní energií.

Osud Medy Mládkové nemá v českých dějinách 20. století obdoby. Svoji kariéru zasvětila obětování se umělcům z komunisty zadrátovaného Československa, když desítkám z nich pomáhala a prosazovala jejich díla na Západě. Především ale objevila a proslavila průkopníka abstraktní malby Františka Kupku a vytvořila jednu z jeho neucelenějších sbírek. Tu pak věnovala Praze a dlouho opomíjeného autora zpřístupnila veřejnosti v Museu Kampa.

Samotný příběh paní Mládkové je podobně fascinující: z malého středočeského zapadákova to dotáhla až do nejvyšších pater americké společnosti, kdy se přátelila s ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou nebo manželkou prezidenta Laurou Bushovou. Jejím hlavním úspěchem je však to, že překročila stíny doby, do níž se narodila a v níž bylo pro mladé ženy, jako byla ona, jen velmi složité se prosadit. Odpověď na otázku, proč uspěla zrovna ona, není přitom nijak barvotisková.

Když chceš, můžeš

Jestli platí známá pravda, že člověka formuje zcela zásadně jeho mládí, leží jeden z klíčů k pochopení úspěchu Medy Mládkové právě zde. Vyrůstala sice v dobře zabezpečené rodině, která nikdy netrpěla nedostatkem, pod viditelným povrchem se ale odehrávalo drama. Otec, který byl pivovarským sládkem, měl despotické sklony a často svou dceru bil karabáčem. „Byl to tyran. Nenávist v něm byla hluboko zažraná,“ vzpomíná mecenáška dodnes.

Rány, které dopadaly i na milovanou matku s bratrem, v ní podněcovaly vzdor. Mladá dívka toužila uniknout a náhoda byla na její straně. Kvůli špatným výsledkům ve škole ji rodiče nechali přeřadit z královéhradeckého gymnázia na odbornou školu do Prahy. Meda začala bydlet u tety a odpoutala se od despotického otce. Náhlá volnost jí zároveň umožnila splnit si velký sen a naučila ji, že věci je možné vzít do vlastních rukou.

„Ještě do mé původní školy přijel taneční soubor a úplně mě uchvátil. Zatoužila jsem stát se tanečnicí, což otec samozřejmě nechtěl, že prý je to příliš frivolní. Teta, která mě před ním vždy kryla, se ale nechala přemluvit a dovolila mi chodit na kurzy. Brzy jsem začala vystupovat v různých revue a poprvé něco vydělávala. Dodalo mi to sebevědomí,“ vzpomíná paní Mládková. „Mám jedno takové heslo, které jsem si zamlada pověsila nad svoji postel: Když chceš, můžeš. Právě v momentě, když jsem začala tančit, jsem si vyzkoušela, že to funguje. A začala se tím řídit.“

Být svobodná

Prorazit nebylo v dobách mládí Medy Mládkové pro ženy nic samozřejmého. Jejich očekávaná role spočívala v péči o děti, upozadění ve prospěch manželovy kariéry a pokud možno nevyčnívání z jeho stínu. Dívky ze středostavovských rodin jako ona většinou nepodnikaly ani nebyly aktivní ve veřejné sféře. Budoucí mecenáška se však s takovým životem spokojit nehodlala, chtěla zazářit, mířila vysoko a chtěla zkusit vše, co šlo, aby se jí to podařilo.

Pozdější schopnost probojovat se vzhůru nepochybně souvisela i s její vizáží. Vlivné muže ve svém okolí, kteří se chodili dívat na její taneční show, Mládková doslova elektrizovala. Dobře si to uvědomovala a časem se naučila se svojí atraktivitou zacházet jako se zbraní. Mohla si to dovolit, nikdy totiž netrpěla zbytečným sentimentem, jenž by jí věci komplikoval. Samo o sobě by to však k jejímu úspěchu nikdy nestačilo. Právě ze střetu se svým otcem a z tančení si Mládková odnesla velkou touhu, která ji pak provázela po zbytek života: být za každých okolností svobodná. Podmínkou volnosti byl v jejích očích úspěch a peníze a těch chtěla dosáhnout prostřednictvím kvalitního vzdělání. Po válce, kdy získala plnoletost, jí přitom pomohla náhoda: jeden z jejích přátel před ní zmínil, že špičkové školy jsou ve Švýcarsku a že tam každý rok berou určitý počet studentů z Československa.

Jak to, že prorazila zrovna ona? A jak to, že v době, která ženám nepřála?

Studovat v zahraničí by nebylo možné, kdyby jí bohatí rodinní známí, kteří v Praze vlastnili několik hotelů, ze začátku nepřispěli na studia. Ve Švýcarsku Mládková žila dvojí život. V noci si dál přivydělávala tančením, přes den chodila na přednášky. S jednou švédskou spolubydlící žila v malém jednopokojovém bytě, dokola střídala několikery šaty z domova a peníze jí zbývaly nanejvýš na koupi nejnutnějšího jídla.

Kupředu ji ale hnala potřeba být v centru dění a pozornosti. Původně ji bavily jazyky, nakonec se však zaměřila na ekonomii a politologii. „Došlo mi, že v budoucnu nechci být jen tou, která zajímavé věci pasivně tlumočí, ale že chci být v jejich centru,“ vzpomíná dnes paní Mládková. Oba obory také nakonec úspěšně dokončila, vysokoškolský diplom však vnímala jen jako formalitu. Zásadnější byly debatní dýchánky mladých intelektuálů, při kterých si – podle svědectví jejích přátel – často energicky brala slovo, přela se sebevědomě se staršími a erudovanějšími studenty a hlasitě dávala najevo svůj případný nesouhlas.

Vyžadovalo to notnou dávku odvahy, protože kavárenské, tehdy převážně mužské prostředí, nebylo zrovna nakloněné ženské emancipaci. Vždyť Švýcarsko bylo poslední evropskou zemí, jež přijala všeobecné volební právo – teprve v roce 1971! Opět přitom zafungoval její šarm. V univerzitním prostředí se Mládková seznámila s řadou významných lidí a stále častěji byla zvána na jejich večírky, kde se to hemžilo důležitými hosty od šéfa pobočky americké CIA přes věhlasné profesory až po umělce, ekonomy a novináře. Mládková se postupně stále hlouběji nořila do jejich prostředí a nedokázala si představit, že by z něj jednou, až studia skončí, vypadla.

To se ještě více zvýraznilo, když v Československu převzali moc komunisté a alternativa, která se jí nabízela, byl život v totalitě. Meda Mládková se rozhodla, že se zpátky domů již nevrátí. Znamenalo to možná už nikdy nespatřit svoji matku (nakonec se s ní setkala za šest let po své emigraci z Prahy) a hodně nejistou budoucnost. Jako exulantka z Československa sice získala od Mezinárodní organizace pro uprchlíky mandát, který jí zaručoval přechodný pobyt, to se ale kdykoli mohlo změnit. Meda Mládková však měla plán.

Z večírků se již nějaký čas znala s jistým belgickým šlechticem Remim Antoinem Josephem de Muelenaerem a právě ve sňatku s ním uviděla možnost, jak si pojistit svobodu i společenské postavení. O řadu let starší de Muelenaere byl zámožný muž a pro mladou Češku měl velkou slabost. Následovalo cestování po Evropě, během něhož budoucí mecenáška začala poprvé hojněji navštěvovat galerie a výstavy. Především však získala belgický pas, který pro ni představoval trvalou propustku na Západ.

Láska a moc

Řada mužů i žen by v tomhle okamžiku asi skončila – peníze, volnost, bezstarostný život, co víc si přát. Pro Medu Mládkovou to však bylo málo. Toužila i po jiném než pouze materiálním úspěchu. Proto během manželství s de Muelenaerem trávila část roku ve švýcarském odloučení, kde se ještě před sňatkem zapojila do vydávání politicky orientovaného časopisu československých exulantů Skutečnost, který představoval manifestační platformu její generace. Časopis ostře kritizoval vyhnání sudetských Němců, volal po propojenější Evropě a vymezoval se proti komunismu.

Mládková si s časopisem spojovala vlastní intelektuální růst, vzhledem k tomu, že jeho širší okruh tvořili špičkoví novináři, jako byli Ferdinand Peroutka nebo Pavel Tigrid. Sama do něj ovšem až na jeden článek nic nenapsala. Starala se především o chod redakce a prokázala při tom výborné organizační schopnosti, což byla vždy její silná stránka. To ona sháněla sponzorské příspěvky, jež časopis držely nad vodou. Do omrzení objížděla bohaté exulanty po Švýcarsku a v dalších zemích a žádala po nich peníze na jeho vydávání. Když nereagovali, zahrnula je desítkami prosebných a následně vyčítavých dopisů.

Zároveň přitom vymyslela, jak obcházet švýcarské zákony, které tehdy exulantům zakazovaly ve svých novinách kritizovat cizí vládu, což Skutečnost hlavně po nástupu komunistů v Československu k moci dělala. Mládková úřady obměkčila tvrzením, že Skutečnost nejsou klasické noviny, ale interní tiskovina diskusního klubu. A protože diskuse v diskusním klubu neodporuje přímo švýcarským zákonům – jak jistě dobře vědí –, je vydávání tiskoviny, jež ji přenáší na papír, zcela legální. Švýcarské úřady její argumenty přijaly, zatímco další noviny zavíraly.

Když se redakce Skutečnosti rozpadla v důsledku vzájemných mocenských sporů, ani pak Mládková nevolila pohodlnější život v náručí svého muže. Vymyslela si, že zkusí prorazit s malým vydavatelstvím exilových knih, do čehož se opět pustila s plným nasazením. Právě to jí nakonec přivedlo do cesty osudového muže jejího života, finančníka a rovněž emigranta Jana Mládka.

Zprvu to však na vztah nevypadalo. O svém budoucím muži se totiž dozvěděla od jedné kamarádky, která se s ním seznámila na ekonomické konferenci a požádala paní Medu o pomoc: vzdělanější přítelkyně jí měla na hovory s ním připravovat intelektuální témata. Budoucí paní Mládkovou však nekonečné vychvalování neznámého muže skutečně zaujalo. Dnes navíc říká, že manželství s de Muelenaerem se tehdy již vyčerpalo, jelikož jí došlo, že dlouhodobě nedokáže žít s člověkem, který není ze stejné země a s nímž nesdílí podobné kořeny.

Vztah s Janem Mládkem měl vždy dva rozměry. Ekonom byl jedním ze zakladatelů a ředitelů Mezinárodního měnového fondu a pohyboval se v těch opravdu nejvyšších mocenských patrech Evropy i Ameriky. Zároveň v tom od počátku byla také velká láska.

Dva protiklady

Když paní Meda později náhodou zjistila, že Jan Mládek patří mezi přispěvatele jejího nakladatelství, rozhodla se ho v Paříži, kde působil, navštívit. Příspěvek, který jí každoročně posílal, jí totiž připadal příliš malý. Dopředu mu proto zavolala, představila se jako redaktorka svého nakladatelství, a aby ji přijal, požádala ho o rozhovor.

„Seděl tenkrát ve své kanceláři jako král za velkým dřevěným stolem,“ vzpomíná paní Mládková. „Koukal na mě a já na něj vyhrkla: Slyšela jsem o vás už tolik, že jsem prostě neodolala, abych za vámi nepřišla. Studenti, ekonomové a krásné slečny mi o vás vyprávěli s nadšením. Odpověděl, že ty první dvě kategorie ho nezajímají, od té poslední by ale rád adresy. To mě dost popudilo. Dodala jsem si odvahy a obratem mu vyčetla, že nechápu, z čeho ta jeho dobrá pověst vychází, když na tak bohulibé věci, jako je mé nakladatelství podporující exil, přispívá tak málo.“

Zprvu zaskočený finančník se po chvíli rozesmál a pozval svou budoucí ženu na oběd. Jiskra mezi dvěma sebevědomými lidmi přeskočila brzy. Jako mnohokrát v životě i v osobním vztahu projevila paní Meda velkou vytrvalost. Mládek byl starý mládenec a do sňatku se nehnal, ani když se na jeho popud nová přítelkyně rozvedla.

Během let chtěl navíc vztah několikrát ukončit a situaci vždy zachraňovala jeho partnerka. Právě tato její urputnost, jak se později Mládek svěřil přátelům, ho nakonec zlomila. Brali se v roce 1960 ve Washingtonu, kam se Mládek musel vrátit z Evropy, když ho do své centrály povolal Mezinárodní měnový fond. Možná je trochu otřepané mluvit v jejich případě o osudové přitažlivosti, o magnetismu dvou protikladných povah. Jenže u nich to klišé dokonale platí. Na jedné straně uhlazený, diplomatický, vychovaný Mládek, na druhé straně temperamentní, neukázněná, prostořeká Meda. Mládek na své ženě od začátku obdivoval právě to, co sám postrádal. Nesvázanost konvencemi, energii, která z ní neustále sálala, upřímnost. Na oplátku – Meda byla nepochybně uchvácena nejen Janovým intelektem, ale i postavením a penězi, což jí naplno umožňovalo dosáhnout jejího záměru – vytvořit si svůj vlastní, zcela originální svět.

Poprvé vzrušená

Paříž, kam za ním v padesátých letech zamířila, pro to skýtala nejlepší podhoubí. Stále ještě byla centrem světové kultury, každý týden se zde konala nějaká mimořádná výstava a neopakovatelná atmosféra Mládkovou pohltila. Když proto přemýšlela, zda se dál věnovat ekonomii, strhl ji Jan Mládek snadno právě k výtvarnému umění. „Řekl mi: Jestli tě opravdu zajímá, tady máš jedinečnou příležitost,“ vypráví Meda Mládková. „A mně připadalo pozoruhodné otevřít úplně novou kapitolu života. Proto jsme začala studovat umění na L’École du Louvre při Sorbonně.“

Jednou k Mládkovým přišel na večeři Janův kamarád, slavný pařížský antikvář Jacques Kugel, a vytáhl z desek malý obrázek. Koupil ho prý v dražbě jen za padesát franků a není sice podle něj moc kvalitní, napadlo ho ale, že by ji mohl zaujmout, protože ho vytvořil její krajan. „Kdo ví, možná bude jednou slavný a ještě o něm uslyšíme,“ řekl Mládkové a dal jí adresu jistého Františka Kupky s tím, že žije na periferii Paříže.

Brzy nato Meda Mládková malíře skutečně navštívila a byl to pro ni klíčový okamžik. Sice studovala umění, tomu složitějšímu – kubistickému a abstraktnímu – ale nemohla přijít na chuť. V rozpadajících se tvarech nic neviděla, ač se snažila sebevíc. Když ale vešla do Kupkova ateliéru, užasla. „Z obrazů, které jsem viděla kolem sebe, jsem se mohla zbláznit. Při pohledu na ně jsem slyšela znít Dvořákovy Slovanské tance. Bylo to úplně iracionální. Najednou jsem v některých z nich dokázala spatřit, co se mi u jiných umělců nedařilo. Poprvé jsem zažila vzrušení z umění,“ líčí mecenáška.

S nedoceněným Kupkou, kterého v té době komunistická propaganda označovala za „kýčaře“ a Francouzi zase za „příšerného německého Čecha“, se Mládková začala pravidelně navštěvovat a byla s ním v kontaktu až do jeho smrti. Když umíral, slíbila mu, že ho jednou „proslaví“. A podobně později zaostřila svoji pozornost i na komunisty odstrkované umělce v Československu, jako byli Stanislav Kolíbal nebo Adriena Šimotová. Vykupovala jejich díla, dopravovala je přes oceán a v Americe jim pořádala výstavy.

Svůj dům ve Washingtonu přitom proměnila na výstavní síň, kam umění chodili obdivovat význační američtí politici, jako byla pozdější americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, finančník George Soros či národněbezpečnostní poradce prezidenta Jim-
myho Cartera Zbigniew Brzezinski.

Když mají přátelé a známí Medy Mládkové charakterizovat, za co vděčí svému úspěchu, zmiňují obvykle několik věcí. „Věděla, že o Kupku ani o umělce z východu Evropy není v Americe moc zájem, ale zároveň jí nějaký vnitřní kompas řekl, že jejich díla jsou pozoruhodná a časem by to kromě ní mohli vycítit i další lidé, na čemž soustavně pracovala. Vlastně nám v tomhle směru otevřela oči, že vše zajímavé v umění není jen v USA,“ říká uznávaný americký teoretik umění a dlouholetý ředitel washingtonského Hirshhornova muzea a sochařské zahrady James T. Demetrion. A jeho kolegyně Milena Kalinovská, ředitelka kulturních programů a vzdělávání téhož muzea (v současnosti šéfka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie – pozn. red.), dodává: „V pomoci lidem ze své země našla smysl svého života.“

Jediný zájem

Právě vlastenectví bylo vrcholným naplněním života Mládkové. Z vlasteneckých motivů se zaměřila na Kupku, protože oba pocházeli ze stejné země a jí přišlo nespravedlivé, že v jejích očích výjimečný autor je opomíjen. A ze stejných důvodů později začala pomáhat i nonkonformním autorům v Československu. Často přitom projevovala velkolepou vynalézavost, a aby ve svojí zásadní misi uspěla, volila nejednoznačná řešení. Jiná totiž nezbývala.

Šlo především o to, že potřebovala americké kritiky a odbornou veřejnost, kteří Kupku ani po jeho smrti stále moc neznali, přesvědčit o jeho výjimečnosti. V Americe byly v té době v kurzu soukromé sbírky, jednu takovou proto potřebovala vybudovat Kupkovi i Mládková. K tomu však musela získat několik malířových špičkových obrazů, jimiž nedisponovala. V držení je měla po jeho skonu jeho žena Eugénie, s níž ovšem měla Mládková špatný vztah.

Již za Kupkova života, když ho Mládková v druhé polovině padesátých let navštěvovala v jeho pařížském ateliéru, na ni Kupková, někdejší půvabná modelka sochaře Augusta Rodina, žárlila. Mládková totiž byla o generaci mladší, zatímco jí ubývala síla i šarm. Vše se navíc zhoršilo na Kupkově pohřbu. Jako svobodní zednáři měli Kupkovi přísné regule pro to, jak odejít ze světa. Včetně toho, že se zádušního obřadu nesmí nikdo zúčastnit, tedy až na dva svědky. Mládková to porušila, protože, jak říká, „chtěla ještě jednou Kupku spatřit“.

Když se to shodou náhod Eugénie Kupková, která na obřadu nebyla, dozvěděla, přerušila s ní kontakty s tím, že jí už nikdy žádný obraz neprodá. „Po těch letech si to snad už mohu dovolit prozradit. Uchýlila jsem se k takové lsti,“ vzpomíná Mládková, jak svízelnou situaci vyřešila. Poprosila svého známého, v lisabonském exilu žijícího básníka Františka Listopada, aby se za Kupkovou vypravil, vydával se za fingovaného zástupce lisabonské národní galerie – právě do různých národních galerií chtěla Kupková obrazy svého muže dávat – a vyhlídnuté špičkové dílo od ní pod touhle smyšlenou legendou koupil.

„Dala jsem mu na to peníze, výrazně větší obnos, než měl v té době obraz cenu. Nedělala jsem to vůbec s lehkým srdcem. Několik nocí jsem kvůli tomu nespala a pořád v sobě řešila, jestli to mám takhle udělat. Ale jinou možnost jsem neměla. Alternativa byla nedělat nic, a to by dnes možná byl Kupka v propadlišti dějin. Galerie a kritici stále moc velký zájem o jeho díla neměli, přitom některé nádherné kusy ležely u Kupků doma, aniž by je svět znal. Já celou dobu sledovala pouze jediný zájem – zvýšit slávu Kupky,“ říká Mládková. Později Mládková získaný obraz poskytla washingtonské Národní galerii umění, kde byl vystaven hned vedle věhlasného Pabla Picassa.

Mládková byla ve své snaze popostrčit malíře do popředí neúnavná. Podílela se na pořádání jeho výstav, přednášela o něm, kde mohla, a cíleně do svého domu zvala na večeře přední kritiky, jimž ho představovala. „Nikdy se před návštěvami neopomenula ocenit, vystupovala sebejistě, na což Američané slyšeli. Vždy toužila po úspěchu, chtěla být obdivována a široce respektována, a i to ji hnalo dopředu,“ popisuje známá washingtonská sochařka Emilie Benes Brzezinská.

Vyvrcholení

Již od normalizace přitom měla Mládková jedno velké přání. Se svým mužem plánovala, že stovky obrazů a soch vrátí zpět do země jejich původu – Československa. Mládek se toho ale již nedožil, zemřel ve Washingtonu čtyři měsíce před pádem totality.

Smrt Jana Mládka znamenala pro jeho ženu hlubokou ztrátu. Byla o to hlubší, že spolu nikdy neměli děti, a byli proto na sebe silně fixovaní. Meda Mládková se znovu neprovdala ani nenavázala blízký vztah s žádným jiným mužem. Namísto toho se ještě více upnula na svou práci a snažila se naplnit slib, který si s Janem dali.

Postupně od roku 1990 hledala vhodnou budovu, kde by mohla své sbírky vystavit. Objevila ji ve zchátralých Sovových mlýnech na Kampě. Zápas o ně se však vlekl deset let a byl poznamenán politickým bojem, různými osobními zájmy, intrikami a antipatiemi. Nakonec je Mládková po velkém osobním nasazení a vypětí získala a předělala si je k obrazu svému. Osadila je několika moderními skleněnými a kovovými prvky, čímž proti sobě popudila památkáře.

„V pomoci lidem ze své země našla smysl života.“

Milena Kalinovská o Medě Mládkové

A v roce 2002 v nich otevřela Museum Kampa, které jí hlavní město pronajalo na devadesát devět let, přičemž výměnou za to dala Praze svoji kolekci. Do dnešních dnů se v něm uskutečnilo téměř stovka výstav a prošlo jím na půl milionu návštěvníků. Dobrodružný život Medy Mládkové možná jednou poslouží jako námět pro hollywoodský film: riziko a nejistota v ní na rozdíl od řady jiných lidí nevzbuzovaly obavy, vydávala se jim vstříc – ať už ve smyslu geografickém, profesním či obecně existenciálním. Co by jiné povahy zdeptalo nebo zlomilo, na ni paradoxně působilo jako živá voda.

Téměř z každé porážky či konfliktu se rychle otřepala a nakonec z nich vyšla ještě pevnější a odhodlanější. Její neutuchající aktivita, touha po svobodě, dravost a sebevědomí jistě mnohdy působily nepříjemně, až agresivně, bez těchto vlastností by se však jen těžko mohla vypracovat v ženu s jednou z nejpozoruhodnějších kariér v moderních českých dějinách.

Text čerpá z knihy Ondřeje Kundry Meda Mládková: Můj úžasný život, která vyšla u příležitosti  jejích pětadevadesátin.