Bůh jménem Klíma

„Rok 1909 v pátek 13. srpna – ve mdlé, dusné záři řídkým, bílým závojem obestřeného 4 1/2 hodinného slunce, vyzářila ze mne, po 2letých nábězích, nejsmělejší, nejstrašnější, nejvyšší z myšlenek, jež člověk kdy měl: být již v tomto životě v podstatě vskutku a cele a plně, Deus, ceator omnium! již zde v podstatě jednat, jak On jedná v nejryzejším svém stavu! – a spolu poznání, že cíl tento, pro každého dosavadního člověka non plus ultra šílenství, je zcela samozřejmý a dosažitelný…“ Takto filozof Ladislav Klíma rozpoznal své božství. Stalo se to v lese Kamýk, zhruba tam, kde se dnes tyčí věžáky Novodvorské třídy v Praze. Když pak On o devatenáct let později jako padesátiletý zemřel, nezanechal po sobě nic než pár obnošených svršků a po světě všemožně rozseté papíry s poznámkami, dopisy, úvahami, kusy deníku a románovými torzy. V nich zůstal jeho duch jaksi zakonzervován a odtud jsou také známa přesná data a místa okamžiků rozhodujícího poznání. Nicméně pravým dějištěm filozofie byl Klímovi bezprostřední život; myšlení bral jako heroické dobrodružství, které přesahuje slova. Rozhodný solipsista, pro nějž vnější svět nebyl ničím víc než hříčkou mysli, se celou svou existenci řídil jedním krátkým sice, leč ve svých dopadech náročným pravidlem: „Nesrat se se životem.“

Jeho deník lze číst jako zprávu o nevšedním pokusu, při němž se pisatel silou své „komandující vůle“ převtělil v Absolutno. Skoro čtvrt století v něm zaznamenával zkušenosti s absolutní suverenitou, k níž se…