Schválení novely o střetu zájmů by znamenalo zásadní omezení veřejné kontroly

Poslanci v tomto týdnu schválili ve zrychleném čtení novelu o střetu zájmů předloženou poslanci ANO. Pro hlasovalo 161 poslanců ze 167, proti nebyl nikdo, a norma tak putuje tak do Senátu. Novela reaguje na verdikt Ústavního soudu z roku 2020, který zrušil možnost volného nahlížení do centrálního registru s ohledem na právo na soukromí, a registr je tak v současnosti nedostupný. Nově by mělo být možné do registru nahlížet na základě individuální žádosti. „Podle nyní schválené novely s nimi ale občan může něco dělat jen v případě, že zkoumá porušení nějakého zákona. To znamená, že by musel umět vysvětlit, proč a k čemu data chce. To je zásadní omezení veřejné kontroly,“ popisuje právník z organizace Transparency International Jan Dupák.

Na Twitteru jste komentoval novelu o střetu zájmů schválenou poslanci v rychlém čtení tak, že jste sdílel článek Seznam Zpráv o tom, jak velký má který ministr majetek - s tím, že podle této novely by za takový článek by byla pokuta 50 tisíc. Jak to?

V návrhu, který prošel v jediném čtení Sněmovnou, je ustanovení, které říká, že pokud někdo získá data z centrálního registru oznámení, tedy majetkové přiznání politika, smí je využít jen za účelem kontroly dodržení povinností veřejného funkcionáře. Článek o tom, který ministr je nejbohatší, je z tohoto pohledu problematický a hrozila by pokuta až 50 tisíc korun od Úřadu na ochranu osobních údajů (ÚOOÚ).

Takže pokud nedojde k porušení zákona ze strany politického činitele, nebudou údaje bez postihu zveřejnitelné?

Nejen zveřejnitelné, ale jakkoliv použitelné. Zpracovávat data z majetkových přiznání by bylo problematické. Zákon o střetu zájmů rozděluje veřejné funkcionáře na dvě skupiny. Jednou jsou ministři, poslanci, senátoři, ale také třeba uvolnění krajští a obecní zastupitelé. A druhou skupinu tvoří nepolitičtí veřejní funkcionáři, tedy soudci, státní zástupci nebo vojáci. Zákon už dnes říká, že údaje z majetkových přiznání té druhé skupiny nejsou veřejně přístupná. A pokud je někdo na základě žádosti získal, mohl je využít jen k tomu, aby zjistil, zda daný funkcionář neporušuje pravidla o střetu zájmu. Teď v novele prošlo, že by se toto omezení rozšířilo na všechny veřejné funkcionáře. Chápu, že u starostů menších obcí opravdu nejde o to sledovat, kdo má větší auto či něco podobného, ale u členů vlády je naprosto běžné, že se občané dívají na to, jestli majetek není navyšován či jestli s něčím neobchodují.

Pokud nedojde ke střetu zájmů, nesměl bych tedy jako novinář s údaji jakkoliv pracovat?

Jen pokud zkoumáte porušování nějaké zákonné povinnosti. Není to jenom střet zájmů, ale i to, jestli například nebyl spáchán úvěrový podvod, což by se z přiznání teoreticky také dalo vyčíst.

Na druhou stranu, pokud politik neporušuje pravidla, jaká je motivace zveřejňovat informace z jeho majetkového přiznání?

Je pravda, že majetková přiznání nejsou od toho, abyste sledoval, kdo má jak velký dům. Netvrdím, že omezení v nahlížení veřejností tam být nemá. Dá se bavit i o omezení u části vedení menších obcí, ale takto široké omezení týkající se i nejvyšších politiků je přehnané. V jarním návrhu novely to nebylo, navíc Ústavní soud takovou změnu ani nechtěl, takže to někdo pozměnil záměrně. U členů vlády je naprosto běžné, že se píše o tom, co dělají, a majetková přiznání se k informování o jejich činnosti využívají. A to nejde ve chvíli, kdy platí zákaz data nejen zveřejňovat, ale jakkoliv s nimi nakládat, což může být i jejich ukládání.

Co to znamená v praxi?

Například u vážných investigativních kauz se využije majetkové přiznání, ale to, že politik porušuje nějaký zákon či povinnost, se zjistí až později. A to je problém, protože novinář v takovém případě nemůže hned na začátku říct, kterou povinnost veřejného funkcionáře přesně kontroluje. Myslím sice, že skoro ve všech legitimních případech se podaří vysvětlit, proč chce nejen novinář, ale třeba i organizace, jako je ta naše, kontrolovat dodržování povinností veřejného funkcionáře. Riziko, že si to Úřad pro ochranu osobních údajů  vyloží jinak a bude to vykládat přísně a bude chtít, aby lidé přesně dokládali, co o funkcionářích zjišťují a případně je pokutovat, je nicméně poměrně velkým rizikem pro občanskou společnost a svobodný tisk.

Co novela znamená pro vztah mezi obcí a „běžným občanem“?

Do roku 2020 se každý mohl na internetu podívat na svého starostu a prostudovat jeho majetkové přiznání. Nově se po zásahu Ústavního soudu údaje zpřístupní na základě žádosti. Podle nyní schválené novely s nimi ale i občan může něco dělat jen v případě, že zkoumá porušení nějakého zákona. To znamená, že by musel umět vysvětlit, proč a k čemu data chce. To je zásadní omezení veřejné kontroly, které v nálezu akcentovali i někteří ústavní soudci, kteří s nálezem svých kolegů nesouhlasili.

Právě na neplacené radní menších a nejmenších obcí a na neplacené místostarosty nejmenších obcí se povinnost podávat přiznání přestane vztahovat. To už je tedy hranice, která je z hlediska zásahu do veřejné kontroly politiků únosná?

Obecně si myslím, že není nutné, aby na menších obcích v majetkových přiznáních veřejně byli všichni. Spíše se kloním k transparentnosti, ale chápu výtky lidí, kteří jsou proti tomu. V menších obcích je poměrně malý zájem kandidovat a povinnost podávat majetkové přiznání je faktor, který potenciální kandidáty odrazuje. V novele ale vnímám zmatek: je pravda, že omezuje rozsah veřejných funkcionářů, ovšem je to dost dílčí věc - a sice, že se vypouští místostarostové u malých obcí, tedy malá skupina lidí. Jinak se v tomto směru vlastně nic nezměnilo.

A kde tedy vidíte hranici únosnosti?

Záleží to na veřejném funkcionáři. Poměřujeme práva soukromí veřejného funkcionáře a právo na veřejnou kontrolu. Tahle práva jsou v jiném poměru u členů vlády a u zastupitelů na menších obcích. Pokud jde někdo do politiky, nechá se zvolit poslancem a třeba i ministrem, právo na veřejnou kontrolu u něj výrazně převažuje, navíc ministr stejně nemá zásadní možnosti, jak informace o sobě skrývat. Pokud podíl na moci není tak vysoký, právo na soukromí by pak mělo převážit. Hranici by po zásahu Ústavního soudu měli vymezit zákonodárci, ale dosud o tom nezvládli fundovaně debatovat, natož rozhodovat.