Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Rozhovory

O největším dramatu své doby Shakespeare nikdy nepsal

S profesorem Martinem Hilským o jeho nové knize Shakespearova Anglie i o tom, jak vypadají skutečně krušné časy

William Shakespeare • Autor: Profimedia, Album Premium
William Shakespeare • Autor: Profimedia, Album Premium

Renesanční kuchaři, alchymisté i porodní báby. Panovníci, dvorní blázni a prostitutky. Alžbětinská Anglie je v pojetí překladatele a shakespearologa Martina Hilského stále živým světem lidí, kteří hledají způsoby, jak přežít a prospívat na pozadí dramatických změn, které by bylo fascinující zkoumat právě skrze Shakespearovo dílo – pokud by o nich ovšem slavný dramatik psal a neriskoval by tím své postavení, bezpečí, v nejhorším případě život. Autor ve svém novém, více než sedmisetstránkovém svazku Shakespearova Anglie: Portrét doby skrze osudy generace Shakespearových rodičů, vrstevníků i potomků přibližuje atmosféru země, která svým obyvatelům na přelomu 16. a 17. století připravila těžká dilemata i výjimečné příležitosti. „S některými věcmi, které jsem během přípravy knihy uvědomil, se pořád ještě vyrovnávám,“ říká Hilský, když mluví o traumatizujícím průběhu anglické reformace, jedné z úvodních kapitol knihy. Její recenzi pak najdete v připravovaném Respektu 3/2021, který vyjde příští pondělí.

Jak prožíváte dobu, která výrazně omezila i vaše veřejná vystoupení?

Přiznávám, že už se u mě objevily abstinenční příznaky ze ztráty kontaktu s publikem. Na FF UK jsem sice přestal učit už v roce 2018, ale o to více jsem se věnoval veřejným přednáškám. Měl jsem jich třeba 50 ročně. V pražské Městské knihovně se pravidelně scházelo 400 lidí ve věku od 15 do 90 let. Od března jsou všechny mé přednášky zrušené a velmi mi to schází. Pak mě samozřejmě mrzí, že jsou ochromena divadla, kam jsem pravidelně chodil a šlo o druhý významný zdroj mých společenských kontaktů. Zaznamenal jsem sice zvýšený zájem o má vystoupení, která jsou dostupná na YouTube, ale člověka mluvícího k člověku nic nenahradí. Přednáška je ostatně divadelní situace, druh performance – aspoň já ji tak beru. Na jaře jsme s rodinou hodně pobývali na chalupě. Když bylo hezky, pracoval jsem v lese, později jsem doma u počítače dokončoval závěrečné korektury knihy. Některé věci chybí, ale doufám, že se to zase spraví.

Martin Hilský • Autor: Lukáš Oujeský
Martin Hilský • Autor: Lukáš Oujeský

O dokončovacích pracích na vaší nové knize koluje taková historka: údajně jste si s sebou brával štosy stránek na trakaři na lesní mýtinu, je to pravda?

Není. Takovou věc si do lesa vzít nemůžu. Ale víte, co všechno jsem tam zažil se Shakespearem? Některá setkání byla neskutečná. Máme chalupu na okraji vsi a já si onehdy všiml, že na blízké louce u lesa někdo pase koně. Dali jsme se do řeči. Pán v reakci na mé jméno řekl: „Já mám jeden problém s Kalibánem v Shakespearově Bouři. Můžeme si tom chvilku popovídat?“ Něco podobného se mi v lese stalo i s partou dřevorubců… Tohle jsou malé dárky, které občas dostávám i od lidí, od nichž bych to vůbec nečekal. Čili svou knihu jsem v lese nepsal, ale je pravda, že v přírodě leccos vymyslím. Před lety jsem také hodně běhal – bývaly doby, kdy jsem zvládl deset kilometrů do kopce po sjezdovkách, které máme právě v okolí chalupy. Člověku nicméně v hlavě leccos blikne, i když v noci nemůže spát. Moje práce se každopádně musí vysedět u stolu - a je to dřina, to mi věřte.

Které téma z vaší knihy znáte tak dobře, že byste ho dokázal odpřednášet i o půlnoci? Byla by to třeba anglická reformace, kdy se v zemi brutálně střetávali katolíci s protestanty? Tahle kapitola je psaná „volnou rukou“, navíc je z příkladů, které volíte, docela dobře znát, co si o ní myslíte.

O půlnoci bych nejspíš převyprávěl kteroukoliv Shakespearovu hru. Reformaci si, upřímně řečeno, pamatuji trochu hůř, ale jsem rád, že se bavíme zrovna o tomhle námětu, nad nímž jsem si uvědomil, co všechno jsem předtím tak ostře nevnímal. Chtěl jsem reformaci podat tak, aby to bylo strhující vyprávění. Všechny knihy, které u nás vyšly o Shakespearovi a jeho době, byly hlavně o divadle, jenže divadlo, jakkoli je důležité, zdaleka není všechno. Na pozadí tehdejšího kulturního rozkvětu se odehrávalo obrovské, ba přímo shakespearovské drama, které ovšem Shakespeare nikdy nenapsal. Nevěnoval se mu z důvodů, které z mé knihy nepřímo vyplývají: riziko s tím spojené mohlo jít až do hrdel a statků. Shakespeare jinak psal úplně o všem, ale nejvážnější náboženský, politický i ekonomický problém doby, který se týkal úplně každého, v jeho díle schází. V jeho textech sice tu a tam o něm najdete letmé zmínky, ale ani ve hře s názvem Jindřich VIII., která je o strůjci anglické reformace, se o reformaci nemluví. Hra se místo toho věnuje osudu Anny Boleynové, jedné z Jindřichových manželek, či vzestupu a pádu kardinála Wolseyho.

Když se o reformaci učí čeští studenti, dozvídají se pikanterie o Jindřichově soukromém životě. V Británii se zase vyučuje říkanka, podle níž si žáci mají zapamatovat, jak dopadla každá z jeho šesti manželek (divorced-beheaded-died/ divorced-beheaded-survived). Na co jste chtěl u reformace upozornit vy?

Na její příčiny a důsledky. Když jsem do tématu nahlédl podrobněji, otřásl mnou rozsah násilí, které sice dovedu na nějaké úrovni pochopit, ale rozhodně ho nedokážu přijmout. Viděno z nezúčastněného nadhledu: nejdřív katolíci popravovali protestanty, a pak protestanti popravovali katolíky. Já se ale snažil postihnout, proč se to všechno dělo.

Martin Hilský: Shakespearova Anglie. Portrét doby
Martin Hilský: Shakespearova Anglie. Portrét doby

Je to dominantní téma knihy?

Ne, to bych neřekl. Ale je to jedno z jejích důležitých témat. Má kniha je aktem imaginace, snahou o celostní pohled na složitou a vnitřně rozpornou dobu, která formovala anglické dějiny, kulturu a mentalitu. Svým způsobem vychází ze Shakespeara. Srdcem celého jeho díla jsou lidé, jejich jednání, povahy, vášně a city. Proto se první části této knihy nazvané Lidé a společnost věnuji králům, vévodům, právníkům, lékařům, ale také, stejně jako Shakespeare, vědmám, prostitutkám, čarodějnicím, zlodějům a vrahům. Druhá část knihy pojednává o jejich každodenních životech a třetí o jejich mentalitě. Čtvrtá část se nazývá Kdo byl kdo a je to pokus o portrétní galerii konkrétních lidí. Individuální lidské osudy tak doříkávají to, co bylo naznačeno v předchozím textu. Každá část knihy představuje pouze jiný úhel pohledu na lidi Shakespearovy doby a jejich mentalitu v proměnách času, což je hlavní téma knihy. A pro mě to není jen téma historické, ale také současné.

Myslíte přitom i na vlastní zkušenosti s převraty a revolucemi?

Ano, to také. Pro mě a pro mou generaci bylo Pražské jaro 1968 příslibem liberalizace a demokratizace celé společnosti. V srpnu 1968 mi bylo 25 let. Pak přišla normalizace, která byla nenormální z podstaty. Z oficiálních médií se valily zjevné lži a polopravdy. Z invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa se v nich stala „bratrská pomoc“… Pak přišel rok 1989 a s ním pád totalitních režimů a další dramatická proměna mentality lidí. Tyto dvě přelomové události našich dějin od sebe dělí pouhých 21 let. A teď si vezměte, že lidé doby, do níž se narodil Shakespeare, prožili tři přelomové režimní změny během ještě kratšího časového úseku.

A společnost se třikrát „očistila“ od elit.

Představte, že máte to štěstí – nebo neštěstí – a v takové době žijete. Nejdřív žijete v přesvědčení prověřeném tisíciletou zkušeností, že jedinou pravou církví je církev katolická. Otázka pravosti či nepravosti katolické církve drtivou většinu lidí vůbec nenapadla, takže ta otázka vlastně neexistovala. Pak přišla reformace, a ne hned, ale postupně se z ní vyloupl názor, že protestantská církev je ta pravá. Tento názor se začal prosazovat za vlády Edwarda VI., syna Jindřicha VIII. Pak přišla protireformace, tedy pokus o rekatolizaci Anglie za vlády Marie Tudorovny, a pravou církví se oficiálně stala církev katolická. Ale už pět let poté, v roce 1558, Marie zemřela a na anglický trůn usedla Alžběta, která pokračovala v díle reformace. Pravou a zároveň státní církví se znovu stala církev protestanská, přesněji řečeno anglikánská. Co si s tím měli počít obyčejní lidé? Co byla pravda, a co byla lež v době, která tyto dvě základní hodnoty v krátkém časovém rozmezí třikrát obrátila naruby?

John Byam Liston Shaw: Marie vstupuje v roce 1553 do Londýna  • Autor: Art UK
John Byam Liston Shaw: Marie vstupuje v roce 1553 do Londýna • Autor: Art UK

Jaké důsledky to mělo pro mentalitu lidí?

To je otázka, kterou jsem si kladl také. Zmíním jeden aspekt: byla to doba mučedníků, nejdřív protestanských, později katolických. Ale souběžně s tragickými příběhy lidí, kteří za své přesvědčení neváhali obětovat životy, se odvíjely příběhy lidí, kteří oportunisticky měnili náboženské a politické přesvědčení tak snadno, jako si při změně počasí převlékáme kabát. Z mého hlediska tyto příběhy patří do žánru komedií ponejvíce hořkých.

Vybavíte si nějaký takový příběh?

Například o osudu člověka jménem Andrew Perne by se dal napsat zajímavý univerzitní román. Za vlády Edwarda VI. Perne působil jako principál proslulé fakulty Cambridgeské univerzity zvané Peterhouse, kde vystupoval jako vášnivý protestant. Když nastoupila na trůn Marie Tudorovna, obrátil, odsoudil protestanty včetně někdejších kolegů z univerzity a zasadil se o to, aby byli vyhozeni. To bylo běžné už tehdy: nevhodný intelektuál se buď stáhl z veřejného života, emigroval, anebo ho popravili – podle toho, jak to komu vyšlo. Po smrti Marie nastoupila Alžběta I., Perne znovu otočil, zřekl se katolictví a horlil proti katolíkům. Už tehdy se mu říkalo Old Andrew Turncoat – dnes bychom to přeložili jako „Andrew oportunista“ nebo „Andrew Kamvítrtamplášť“. A víte, proč mu to všechno prošlo? Protože byl osobním přítelem Alžbětina arcibiskupa Whitgifta, svého přítele ze studií. Zemřel jako ctěný představitel alžbětinského establishmentu.

Pětiletá vláda „Krvavé Marie“ stála život 280 protestantských mučedníků. Alžbětinské tajné policii se podařilo vypátrat přibližně 150 katolíků, ti se také stali mučedníky. Čísla sice stejná nejsou, ale popravy byly v obou případech otřesné. Jak si s tímhle vědomím vybrat „lepší“ královnu?

Buďme chvíli cyničtí a zkusme rozdíl mezi terorem obou královen posoudit podle technologie poprav a důvodů, které k nim vedly. Je pravda, že na počet mrtvých se pohybujeme zhruba na 300 ku 200 ve prospěch Alžběty, ovšem k těmto úmrtím nemáme možnost započítat smrt následkem věznění a podobně, takže je třeba brát je s rezervou. Upalování, k němuž přistupovali katolíci, bylo ve své podstatě pokusem o očistu. O pozvednutí plamenů z očistce na tuto zemi. Kacíři, kteří se provinili proti jediné pravé, tedy katolické církvi, se upalovali zaživa. Když se podíváte na poslední řeči upálených kacířů, čili protestantů, které sepsal John Foxe ve své Knize mučedníků, zjistíte, že někdy šlo o úplně obyčejné lidi, kteří - lidově řečeno - nevěděli, která bije. Třeba se jim jen líbil protestantský pan farář. Přesto šli na smrt, mnohdy dokonce hromadně. U dvou londýnských biskupů a arcibiskupa Cranmera, které Marie také nechala upálit, šlo pochopitelně o něco jiného, nicméně u všech lidí během soudního řízení nakonec došlo na klíčovou otázku týkající se Poslední večeře páně a svátosti oltářní.

Královna Alžběta I. • Autor: ČT
Královna Alžběta I. • Autor: ČT

Myslíte otázku, která se dotkla i osudu Jana Husa?

Ano. Šlo o to, zda věřící s vínem a chlebem skutečně přijímá krev Páně i jeho tělo. Pravý katolík musel říci, že tomu tak je, protože katolický kněz při mši provádí skutečný zázrak. U protestantů byl postoj k transsubstanciaci rozrůzněný, jinak na ni nahlížel Martin Luther a jinak Zwingli, zjednodušeně řečeno, protestanté měli za to, že se jedná o přeměnu symbolickou, která má Kristovu oběť připomínat. Mimochodem, v té době se rozjela i jakási mediální válka prostřednictvím pamfletů – protestanté například o katolících psali, že jsou „kanibalové“… Ale abych se vrátil k popravám: spousta lidí přišla o život kvůli něčemu, co se nám dnes může jevit jako jemná teologická nuance. V té době to byla otázka život a smrti. Pozdější popravy katolíků probíhaly z úplně jiných důvodů, třebaže všichni katolíci tvrdili, že jsou popravováni jen pro svou víru.

To byla takzvaná „krvavá otázka“, na které v důsledku závisel osud souzeného…

Ano, jenže její podstatou nebyl rozdíl ve výkladu Písma, nýbrž akt velezrady, tedy zločin především politický. Ovšem politika a náboženství v té době splývaly způsobem, který je dnes nemyslitelný. Papež Pius V. uvrhl v roce 1570 královnu Alžbětu do klatby. Jeho okolí ho sice nabádalo, aby to nedělal, protože tím těžce zasáhne do vnitřních záležitostí Anglie, jenže papež, zapálený pro věc protireformace, si nenechal říct. V textu buly Pia V. skutečně stojí psáno, že angličtí poddaní nemají povinnost poslouchat královnu, která připravila Řím o několik milionů duší, a že každému, kdo se jí vzepře, se dostane požehnání. Angličtí katolíci se tedy z vůle papeže ocitli před Sofiinou volbou, jak bychom to asi dnes nazvali: buď budou dobrými katolíky, ale stanou se vlastizrádci, anebo zůstanou dobrými poddanými své královny, ale z hlediska katolické doktríny je čeká věčné zatracení. Do knihy jsem k tomuto tématu vybral jeden citát, epitaf Roberta Peckhama pohřbeného v římském kostele San Gregorio. Stojí v něm: „Zde leží anglický katolík, který odešel do Říma, protože nemohl žít v Anglii bez své víry, a zemřel v Římě, protože nemohl žít bez své vlasti. Myslím, že tahle stručná definice paradoxu Shakespearovy doby vydá za celé svazky.

Tohle je tedy renesanční Anglie bez romantického pelu: náboženské represe, národnostní dilemata, lidé se děsí námořní invaze španělské Armady postavené Filipem II. - a k tomu všemu je kosí dýmějový mor. Jak se k této nemoci stavěli, jak o ní přemýšleli?

Jejich postoje opět bezprostředně souvisely s anglickou reformací. Pro katolíky byly morové rány trestem za reformaci, z protestantského hlediska byly morové rány trestem za přežívání katolického ritu a korupce. Mimochodem, někteří protestanté také tvrdili, že mor je trestem za divadlo, protože divadlo je šiřitelem neřesti, nemravnosti a zločinnosti. Když se narodil Shakespeare, ve Stratfordu zrovna jedna morová rána řádila. Ve vedlejším domě na Henley Street, kde Shakespearovi žili, zemřely čtyři děti. To, že čerstvě narozený William Shakespeare mor přežil, je zázrak. Morová zkušenost lidí byla naprosto infernální. Našli bychom tu asi pár styčných bodů s covidem-19, ale ten se s morem naštěstí srovnávat nedá.

A jak se mu společnost bránila?

Zavírala se například divadla. Kostely samozřejmě také. Panoval zákaz vycházení. Lidé byli bez lékařské vědy odkázáni na naději, že jim snad trochu pomůže vykuřování místností a ocet. Na domy se malovaly kříže a nápisy „Bože, slituj se nad námi.“ Co se tehdy dělo ve staveních, kde byli zavření nakažení s nenakaženými, nikdo neví… Mor změnil lidské chápání smrti. Nutnost pohřbívat mrtvé do hromadných hrobů stála v příkrém rozporu s proměnou chápání lidské individuality, které se právě v této době rodilo. Od ní se ostatně odvíjí naše současné pojetí individuálního já, které má autonomii a každý z nás je nezaměnitelnou bytostí. Shakespearovi současníci si smrt představovali jako šachovou hru, během níž někdo jedním máchnutím ruky všechny figury shodí do připraveného pytle a odnese je pryč, pány i kmány, všechno jedno.

Martin Hilský (1943) Emeritní profesor anglické literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, překladatel z angličtiny, shakespearolog. V roce 2015 získal hlavní Národní cenu projektu Česká hlava za překlad kompletního díla Williama Shakespeara do češtiny. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].