Ekonom Steiner: Omezení škol vyjde společnost draho, ale funguje

Jakub Steiner je nejen ekonomem působícím na institutu Cerge-EI a Curyšské univerzitě, ale také jedním z odborníků, s nimiž se neformálně radí ministr zdravotnictví Roman Prymula. Jeho hlas tedy není hlasem nezávislého pozorovatele, ale může ale pomoci vysvětlit logiku poslední série „proticovidových“ opatření.

Jak se díváte na opatření proti šíření koronaviru, která oznámila vláda?

Je to krok správným směrem. Ochrana společnosti a udržení civilizačních svobod jsou možné, pokud se nákaza nešíří nekontrolovaně. Pak nás mohou chránit opatření jako chytrá karanténa a roušky. Ale v takovém stavu zdaleka nejsme. Tok nákazy je velmi vysoký, roušky nestačí a chytrá karanténa nestíhá trasovat kontakty infikovaných. Takže teď je dilema, jestli brzdit epidemii pomalu, jemně a po dlouhou dobu, nebo naopak rychle, zprudka a krátce. Ministr zdravotnictví Roman Prymula se podle mého správně snaží brzdit relativně prudce a krátce, protože omezení pak brzy přebolí a rychle nás začnou chránit ta levnější opatření. Nestačí přitom snížit růstový faktor R k jedné, kdy každý nakažený infikuje jednoho dalšího člověka, je potřeba jej aspoň krátkodobě dostat hluboko pod jedna. K tomu by ta opatření měla sloužit.

A budou stačit?

Jisté to není. Epidemii nestíháme ani monitorovat - stíháme trasovat jen menšinu lidí, zejména v Praze, a zásadní otázka tedy je, jestli se nám nestalo to, že v populaci je mnohem více nakažených, než víme. K tomu došlo v Itálii a pak New Yorku, kde epidemie náhle vybuchla, protože infekce bylo mezi lidmi mnohem víc, než se zdálo. Když se zavedla opatření, bylo už pozdě. Myslím, že ministr jedná v obavě, aby se to nestalo i u nás. Skutečně nemáme o epidemii přehled, epidemie oslepila naše čidla. Roste poměr nalezených nakažených k testovaným, už je to kolem dvaceti procent, a nevíme tedy, jestli rozšíření nemoci, které pozorujeme, není jen špičkou ledovce. Nelze vyloučit, že tu za tři týdny nebudeme mít humanitární katastrofu, ač je to – doufejme - s posledními opatřeními nepravděpodobné. Ale i kdyby katastrofa nehrozila, brzdit musíme.

Co si myslíte o omezeních na druhém stupni škol – oné rotaci tříd?

Jakýkoliv stupeň omezení škol je mimořádně účinné epidemiologické opatření. V tom panuje ve vědecké literatuře - covidové i předcovidové – poměrně silný konsensus. Takže tohle opravdu funguje. Je nutno dodat, že je to opatření opravdu drahé. Školy děti nějakým způsobem vedou k lepšímu, úspěšnějšímu, zdravému a zralejšímu životu - a existuje nespočet výzkumů, které ukazují, že každý vynechaný týden je drahý. Ale teď se zdá, že omezit školy je prostě nutnost. Bez toho se zřejmě nepodaří epidemii stabilizovat a hrozí, že bychom dospěli ke katastrofám, které zažili třeba ve zmíněné Itálii. Zároveň společnost hodně prodělává na tom, když je nějaké dítě v izolaci dlouhodobě, takže ve světě je populární děti rotovat – tento prvek použila i vláda.

Proč ministr vyhlašuje opatření postupně, takovou salámovou metodou?

Pouze spekuluji. On salámovou metodu, myslím, nechce. Že opatření nevyhlásil najednou, bylo odrazem jeho úzkého manévrovacího prostoru. V poslední době se nicméně tento prostor rozšířil - politická reprezentace už chápe neudržitelnost situace.

Hrál v tom „úzkém manévrovacím prostoru“ roli faktor voleb?

Ptáte se člověka, který je poměrně apolitický. Jediný ministr v životě, kterého jsem kdy viděl alespoň on-line, je právě Roman Prymula, takže nevím. Osobně se domnívám, že faktor voleb hrál roli jinak, než si běžně myslíme. Vláda se mohla bát, že vyhlášení nouzového stavu vyvolá obavy, že chce volby zrušit nebo je zmanipulovat.

Podle ministra Prymuly i některých vašich kolegů je problém také v tom, že lidé opatření tak trochu bojkotují. Souhlasíte?

Ukazuje se, že první vlna opatření, omezení restaurací a zavření vysokých škol, pomohla méně, než jsme chtěli a čekali. Lidé jako by si řekli: „Pojďme si ještě rychle zapařit.“ Přemýšlíme o tom, jak veřejnost přesvědčit, aby si ta opatření, jejich ducha, víc vzala za své. Výzkum sociologa Daniela Prokopa ukazuje, že z covidu mají celkem pochopitelně obavy zejména starší občané, mladí mají naopak tendenci jej nebrat tolik vážně. Může pak docházet k překvapivým kontrastům mezi postoji politických stran a voličstvem, které reprezentují. Například ANO by mělo být v zájmu svých voličů velmi opatrné a v minulosti tomu tak ne vždy bylo.