Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Rozhovory

Chtěl jsem rozklíčovat mechanismy vlády a moci, která vymyla lidem mozek

S novinářem Cezarym Łazarewiczem o knize, v níž odhaluje okolnosti ubití polského maturanta Grzegorze Przemyka v roce 1983

Zleva Tomasz Ziętek a Mateusz Górski jako Jurek a Grzegorz • Autor: Aerofilms
Zleva Tomasz Ziętek a Mateusz Górski jako Jurek a Grzegorz • Autor: Aerofilms

V roce 1983 ubila polská milice k smrti maturanta Grzegorze Przemyka. O třináct měsíců později za to šli do vězení dva řidiči sanitky, kteří ho vezli z policejní stanice do nemocnice. Komunistický režim napnul všechny síly k tomu, aby změnil realitu. Rozklíčovat mechanismy totalitní moci, které celou kauzu roztáčely, se v knize Nezanechat stopy – případ Grzegorze Przemyka pokusil novinář Cezary Łazarewicz. Loni podle ní vznikl film Nezanechat stopy. Dobový thriller, který precizně evokuje atmosféru 80. let a Poláci jej nominovali na Oscara, aktuálně hrají i česká kina.  „Pro lidi z mé generace je jeho smrt jakýmsi jasným předělem. Než byl vyhlášen válečný stav namířený proti opozici a hnutí Solidarita, zažili jsme šestnáct měsíců svobody. Z mé generace už nikdo nevěřil v komunismus a socialismus a čekali jsme, až se zhroutí,“ říká Łazarewicz v rozhovoru o nutnosti vytahovat lidi ze stínu, síle mýtů a o tom, proč lidé věří tomu, čemu chtějí věřit.

V souvislosti s filmy a knihami ohlížejícími se do komunistické totality se stále častěji ozývá, k čemu vlastně jsou. Proč se třicet let po pádu režimu vracet do minulosti. Proč jste tedy vy napsal knihu o kauze středoškoláka Grzegorze Przemyka, kterého v květnu 1983 zbila policie tak, že o pár dní později zemřel?

Děti se mě ptaly, jaké to bylo za komunismu. Říkat jim, že nebylo maso, máslo nebo cukr bylo triviální. Chtěl jsem vyprávět o tehdejší atmosféře. Rozklíčovat krok za krokem mechanismy vlády a moci, které se podařilo vymýt lidem mozek natolik, že uvěřili tomu, že Przemyka nezbila milice, ale zdravotníci, kteří ho vezli z výslechu do nemocnice.

Bylo vám tehdy sedmnáct a vyrůstal jste v menším městě Darlowo na západě Polska, pět set kilometrů od Varšavy. Jak si na tu událost pamatujete?

Pamatuji si všechno. Darlowo bylo možná malé město, ale bylo hodně zpolitizované. Byl tam internační tábor, kde seděly špičky opozice jako Jacek Kuroń, Tadeusz Mazowiecki nebo Bronisław Geremek. Mezi nimi se pohybovali lidí, kteří zajišťovali chod tábora. Starali se například o poštu. Moje sestřenice tam pracovala jako ošetřovatelka. Organizovala setkání internovaných s jejich rodinami. Všichni tihle lidé, kteří v táboře pracovali, byli z Darlowa - měli přístup k informacím a ty pak dostávali dál. Dalším klíčovým zdrojem informací pak pro nás byla Svobodná Evropa. Někdy ale nebyla ani potřeba, protože si zprávy lidé prostě předávali mezi sebou. Zpráva o tom, že policie zbila syna známé opoziční básnířky, se šířila po Polsku sama.

Cezary_Łazarewicz • Autor: Milan Jaroš
Cezary_Łazarewicz • Autor: Milan Jaroš

Jeho pohřeb ve Varšavě se proměnil v obrovskou demonstraci. Byl jste tam?

Na pohřeb jsem nejel. Neměl jsem takové finanční ani logistické možnosti. Dozvěděl jsem se o něm několik dní poté právě ze Svobodné Evropy. Byl jsem ale ve Varšavě v červenci po návštěvě papeže Jana Pavla II. a u kostela Sv. Anny na Starém městě stál velký kříž z květin, ve kterých byly vložené letáky, jež popisovaly příběh Grzegorze Przemyka tak, jak ho tehdy vyprávěla opozice. Ve Varšavě se lidé dělili na ty, kteří byli na pohřbu a kteří nebyli. Byla to vlastně taková generační zpráva. Pro lidi z mé generace je jeho smrt jakýmsi jasným předělem. Než byl vyhlášen válečný stav namířený proti opozici a hnutí Solidarita, zažili jsme šestnáct měsíců svobody. Z mé generace už nikdo nevěřil v komunismus a socialismus a čekali jsme, až se zhroutí.

Tohle zaznívá často, že lidé v 80. letech už nevěřili komunismu ani socialismu a čekali, až se zhroutí. Přitom historici ukázali, že s pádem režimu ve skutečnosti opravdu počítal jen málokdo. Třeba v Československu z výzkumů veřejného mínění po roce 1989 vyšlo, že většina lidí si přála reformovanou podobu socialismu, ne kapitalismus. Skutečně jste na socialismus nevěřili?

Socialismus zajistil nějaké existenční minimum, to je pravda. V Československu jste neměli přídělový systém, potravinové lístky na máslo, čokoládu nebo kupony na boty. Nestáli jste na všechno fronty. My ano. V reálu jsme neměli co na sebe, ale z televize jsme pořád slyšeli, že socialismus je to nejlepší, co lidstvo kdy potkalo. Dělníci, kteří tehdy protestovali, si ještě možná mysleli, že by ten režim šel reformovat. A někteří mladí lidé vstupovali do strany, aby si zajistili lepší zaměstnání nebo kariéru. Ale v 80. letech už podle mě opravdu nikdo nevěřil na třídní boj a vnímal spíš ubíjející šedivost. Pokud byste se dnes zeptala v Polsku, zda se lidé chtějí vrátit do 80. let, tak jen ti, kteří v té době byli mladí.

Byla skutečně 80. léta šedivá?

Byla i nebyla. Můj život byl barevný, protože jsem byl mladý. Vydával jsem letáky a noviny, organizoval protesty. Stýkal jsem se se skvělými lidmi, kteří se později stali ministry, jeden byl vicepremiérem. Kdyby komunismus nekončil, byl bych jako můj děda a praděda námořníkem a plavil bych se po mořích. Nestal bych se novinářem a neseděl bych teď v Praze a nebavil se o filmu, který vznikl podle mé knihy.

Co jste studoval?

Námořní rybolov ve Štětíně, ale nedodělal jsem ho. Zkoušel jsem i filosofii, ale když se u přijímaček ukázalo, že bych musel studovat na katedře marxisticko-leninské filozofie, nechtělo se mi. Moji kamarádi jsou teď šťastní, sedí na dunách u moře, pijí víno. Moji cestu změnily knížky, které jsem začal číst v 80. letech, i když to v mém prostředí nebylo obvyklé. Dnes vím, jakou sílu knihy mají.

Součástí příběhu, který o smrti Grzegorze Przemyka vyprávěla opozice, bylo to, že ho policie zbila jako pomstu za opoziční aktivity jeho matky, básnířky Barbary Sadowské. I ji před tragickou událostí zbili na demonstraci policisté v civilu. Potvrdil váš výzkum pro knihu tuhle verzi?

Tehdy se nevěřilo komunistické vládě, ale opozici. Pokud opozice říkala, že je to pomsta na synovi za činy matky, věřil jsem tomu absolutně. Po pádu komunismu o té kauze psali moji kolegové z Gazety Wyborcze, ale neměli přístup k informacím tajné policie. Kauze jsem se znovu věnoval až o hodně později, od roku 2013. Dostal jsem se ke všem dokumentům, které se dochovaly. A došel jsem k závěru, že to nebyla pomsta Státní bezpečnosti za činnost jeho matky. Byl zmlácený zcela náhodně. Potom se ale rozpoutala mašinérie spojená se zastřením stop. Pravda navíc nebyla v 80. letech důležitá. Důležitý byl mýtus. Nemohli jsme pochopit, jak je možné, že kluka zmlátili na policejní stanici tak, že nemohl odejít po vlastních, ale o třináct měsíců později byli za jeho smrt odsouzeni záchranáři. Dnes již zesnulý polský novinář Ryszard Kapuściński jednou řekl, že známe lidi, kteří nám dávají informace, ale neznáme ty, kteří se naopak snaží, abychom se k informacím nedostali. Moje kniha byla o lidech, kteří pracují ve stínu: neznáme jejich jména a pracují na tom, abychom se nedozvěděli pravdu.

Autor: Aerofilms
Autor: Aerofilms

Když mluvíte o lidech ve stínu, film mrazivě vykresluje represivní aparát – speciální operace, zastrašování, nasazené agenty, hledání špíny na rodinu, přátele, stupňující se tlak lží a manipulací. Ukazuje celou armádu lidí, kteří do toho byli zapojeni. Mezi nimi byli jako konzultanti i dva profesoři, kteří vymysleli absurdní teorii, podle níž se Przemyk zranil při tréninku karate. Co to bylo za lidi?

Elita. Jeden byl profesorem a šéfem katedry psychologie na Jagellonské univerzitě a druhý byl profesorem na Vojenské politické akademii. Připravili několik scénářů, jak svést vinu za mladíkovu smrt na někoho jiného. Varianta jedna se týkala matky, která měla zanedbat péči. Pak měli být za jeho smrt odpovědní jeho kamarádi, kteří dováděli na náměstí. Skákali jeden druhému na záda a právě tohle bylo vydávané za trénink karate. Třetí byli záchranáři. Nevím, kdo nakonec vybral zdravotníky. Nejspíš ministr vnitra Czeslaw Kiszczak. Jediní, kdo neměli být vinni, byli milicionáři.

Zmínění záchranáři Michał Wysocki a Jacek Szyzdek byli nakonec odsouzení v absurdním procesu. Žijí ještě? A mluvil jste s nimi?

S prvním - to je ten, který je zachycený ve filmu. Je to kompletně zničený člověk. Jeho život je v troskách. Napsal deset knih o svém setkání s Przemykem. Mluvíme přitom o osmi deseti minutách, kdy se setkali. Každá další verze je detailnější a detailnější. Při každém rozhovoru se k téhle události vrací. Jeho „rozpracovávalo“ tři sta lidí. Třikrát se pokusil o sebevraždu. Žena ho opustila, když se vrátil z vězení. Po revoluci vyšlo najevo, že jeho nejlepší přítel, který byl svědkem na svatbě jeho syna, na něj donášel Státní bezpečnosti a snažil se ho přinutit k přiznání. Byl jsem na něj ze začátku naštvaný. Říkal jsem mu, že kvůli němu bylo možné to všechno, co se stalo. Kdyby ho nezlomili, všechno by bylo jinak. Když jsem ale slyšel jeho verzi a jeho detaily, bylo mi ho líto. Rozumím naprosto, co se mu dělo. Stala se mu obrovská křivda. Dodnes jsem s ním v kontaktu. Pozval jsem ho na premiéru filmu. Nic víc pro něj ale udělat nemůžu. Je to tragická postava, stejně jako druhý zdravotník. U záchranky byl proto, aby získal plusové body pro přijímačky na medicínu. Medicínu ale nikdy nestudoval a odmítá se o případu bavit.

Autor: Aerofilms
Autor: Aerofilms

A ti policisté?

Ten, který nařídil, aby ho mlátili tak, aby nezanechali stopy, je podle jeho dcery nemocný. Jediný dostal trest a odseděl si dva roky. U dalších dvou jsem mluvil s jejich matkami. Jeden pracuje v družstvu invalidů na poloviční úvazek a druhý je zemědělcem. Ireneusz Kościuk, jenž mladíky zadržel a pak měl největší podíl na zmlácení Przemyka, žije v Itálii. Jeho žena zveřejňuje na Facebooku fotky od moře. Vypadá to, že jsou šťastní. Nikdy neprojevil lítost. Zůstal i po pádu komunismu u policie a odešel až v roce 2004, kdy si založil firmu na čištění autopotahů. Pak odjel za manželku do Itálie, kde pečovala o seniory. Navštívil jsem jeho rodnou vesnici. Všichni ho tam berou jako hrdinu, který udělal kariéru ve Varšavě. Nikdo nemluvil o problémech s Przemykem, ale o člověku, jemuž se daří.

A kamarád zbitého studenta, který se stal hlavním svědkem a i hlavním hrdinou filmu?

S ním jsem se nesetkal. V roce 1983 proti němu bylo celé Polsko, celý mocenský aparát, média, na jeho rodině pracovali stovky estébáků. Podepsalo se to na něm.

I když to nejde zcela srovnávat, pokud by šlo najít v ČSSR symbolickou paralelu k Przemykově smrti, bylo by to upálení Jana Palacha. Také znamenalo pro jednu generaci naprosto zásadní předěl. Palachův hrob se později stal poutním místem, než ho StB zrušila. Jak je to s Przemykovým hrobem?

Je pohřbený na nejslavnějším varšavském hřbitově na Powązkach. Na svátek všech svatých 1. listopadu se vždy hrob stal jakousi pochodní - tolik tam lidé zapalovali svíček. Komunisté s tím nemohli nic dělat. Přijížděly natáčet štáby ze Západu. Postupně zájem opadal, ale rozhodně to není zapomenutý hrob. Stále se na něm objevují svíčky a květiny.

Autor: Aerofilms
Autor: Aerofilms

Případ byl po roce 1989 několikrát vrácen k soudu, ale bez úspěchu. Nakonec soud rozhodl v roce 2012, že už je vše promlčeno. Jaká na to byla reakce v Polsku? Zajímalo to ještě někoho?

Jak byl ten proces vnímán, je hezky vidět v novinách. Když kauza začínala, noviny jí věnovaly velké titulky na první straně. Když končila, psalo se o ní krátce kdesi vzadu. Zájem slábl, lidé měli jiné problémy. Nevím, jak to bylo v jiných zemích, ale v Polsku se nepodařilo odsoudit zločiny komunismu. Proces soudila poctivá a dobrá soudkyně, která se důsledně řídila literou práva. A možná to tak skutečně je, že zločiny komunismu nejde odsoudit ve svobodných demokratických dobách, kdy neexistují jednoznačné důkazy a svědkové. Jiná věc je případ lidí, kteří to všechno zosnovali, řídili tu mašinérii nebo se podíleli na stanném právu. Pokud by se do toho někdo vložil, bylo by možné něčeho dosáhnout. Už se ale nedá nic dělat.

Říkám si, že by možná moje kniha mohla být nějakou spravedlností. Že jsou v ní konkrétní jména konkrétních lidí, kteří Przemyka mlátili, manipulovali a podíleli se na tom. Je možné je tam najít. Jsem vděčný nakladateli, že to dovolil. Když jsem dal rukopis přečíst právníkovi, řekl mi, že všichni negativní aktéři v knize musí být anonymní. Na to jsem nemohl přistoupit. Jaký by mělo smysl dozvědět se, že Przemyka zbil K nebo Z?

Chodí na film polští diváci?

Janek (režisér filmu Jan P. Matuszynski, pozn. red.) tvrdí, že na něj přišlo kolem dvou stě tisíc lidí. To není nijak závratné číslo, ale je třeba si uvědomit, že měl premiéru během pandemie, kdy lidé nechodili příliš do kin. Ale zájem byl velký, byl nominován za Polsko na Oscara.

Jedna věc je, když film vyberou zástupci elity na Oscara, druhá, jak na něj reagovali běžní diváci…

Pravda, Bond to nebyl, ale měl dobré recenze. Je to umělecký film, Janek nedělá popík.

Autor: Aerofilms
Autor: Aerofilms

Z vašeho pohledu člověka, který zažil 80. léta, zachycuje snímek tu dobu věrně, nebo je někde přizpůsoben dnešnímu divákovi?

Všechno ukazuje tak, jak si tu dobu pamatuji. I když možná atmosféru 70. let vykresluje až příliš vážně. Co ale zachycuje dobře, je bezradnost člověka vůči státní mašinérii. Kdy je lež něco, co je možné kontrolovat a vsadit lidem do hlavy. To ostatně vidíme i dnes v Rusku. V mobilním telefonu má každý k dispozici celý svět. Může si informace ověřovat, ale nedělá to. Spokojí se s tím, co mu předkládají státní média. Lidé věří tomu, čemu chtějí věřit.

Chybí vám ve filmu něco?

Jerzy Urban, tiskový mluvčí vlády v 80. letech, jedna z hlavních tváří komunistické propagandy. Byl vtělením zla, ďáblem. Ale naprosto rozumím tomu, že tam není. Režisér si může z knihy vybrat, co chce - a natočit takový film, jaký chce.

Jedna zajímavá scéna ukazuje roli zahraničních médií. Během zásahu tajné policie v budově, kde bydlí matka zbitého kluka, se na scéně objeví novinář BBC. Tajní se před ním klepou a rychle zmizí ze scény. Opravdu se takhle báli západních médií?

Komunistické vládě skutečně šlo hlavně o dobrou reputaci v očích Západu. Przemyk umírá v květnu 1983 a v červnu má podruhé navštívit Polsko papež Jan Pavel II. Polská propaganda se snažila z jeho návštěvy udělat událost číslo jedna pro západní média, jejichž zástupci s ním přijížděli. Polsko mělo být ukázáno jako normální země, která si poradila se svými problémy. Sice radikálně potlačila občanské svobody a zakázala Solidaritu, ale dojem má být, že je to tak v pořádku. Tři dny před papežovým příjezdem však západní noviny nepsaly o jeho návštěvě, nýbrž o klukovi, kterého zabila policie, a o její brutalitě.

Případu se věnoval po roce 1989 i Instytut Pamięci Narodowej (Institut národní paměti,IPN), polská obdoba českého Ústavu pro studium totalitních režimů. Funguje tahle instituce vyšetřující komunistické zločiny dobře?

Nedá se říct, že by se IPN nějak intenzivně věnoval Przemykově smrti. Vytvářejí hagiografie, legendy. Zpráva o jeho smrti měla být sepsána uctivě. A proč? Aby se nemuseli otevřeně věnovat ožehavým tématům týkajících se žijících lidí, jako byl třeba milostný vztah mezi filmovým Jurkem, což byl v reálu Cezary Filozof, a matkou Grzegorze nebo vztah Jurka s jeho otcem, který spolupracoval s tajnou policií. IPN dělá historickou politiku a každá politika je obalená ideologií. Chtějí se věnovat kauzám, jejichž aktéři už nežijí. Věnují se bezpečným tématům, jako jsou třeba takzvaní prokletí vojáci, tedy účastníci 3. odboje, kteří bojovali proti komunismu. IPN bohužel nefunguje. Respektive funguje tak, že je ideologickou prodlouženou rukou vládnoucí strany PIS do dějin země. Pomáhá vytvářet žádoucí obraz historie. Nicméně zase platí, každý má možnost hledat si informace: má přístup k historickým dokumentům.

Jaké stopy zanechal komunismus v polské společnosti?

Hmotné, nebo nehmotné? Těch hmotných je stále méně, i když jsou stále patrné. Nehmotné jdou vysledovat podle polských voleb. Pořád je mezi Poláky hodně takových, kteří se domnívají, že bude existovat strana, která se o všechno a všechny postará. Že stát všechno zařídí. Že stát může postavit nejlepší lodě a vyrobit nejlepší auta. I to ve společnosti zůstává, ale myslím, že se to může změnit.

Cezary Łazarewicz (1966): polský novinář, reportér a publicista. Publikoval v předních polských denících a týdenících včetně titulů Gazeta Wyborcza, Przekrój a Polityka. Autor řady reportážních knih, mimo jiné Zde mluví Polsko. Zprávy z Pomořanska nebo 1968. Přicházejí nové časy o revolučním roku 1968. Elegantní zabiják pak vypráví o polském sériovém vrahovi Władysławu Mazurkiewiczovi. Kniha Nezanechat stopy – případ Grzegorze Przemyka vyšla v roce 2016. Loni podle ní natočil režisér Jan P. Matuszynski snímek, který soutěžil na festivalu v Benátkách a Polsko jej nominovalo na Oscara.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].