Církevní restituce nás provázejí prakticky celých třicet let od pádu starého režimu. Komunisté, kteří tento problém na přelomu 40. a 50. let minulého století způsobili, nyní opět vyvolali legislativní úpravy směřující ke zdanění náhrad, které je stát zákonem zavázán církvím za nevydaný majetek vyplácet. Protože jsem byl u mnoha jednání od samého počátku, rozhodl jsem se vstoupit aktivně do této diskuse.
Byl jsem u toho, když koncem 90. let premiér Miloš Zeman při setkání s kardinálem Miloslavem Vlkem nabídl možnost založit parlamentní komisi, ve které by byli jen členové akceptovaní všemi. Při jednání o jejím složení přinesl však tehdejší ministr kultury Pavel Dostál seznam komise, v níž měli být i komunisté. To zástupci církví odmítli s tvrzením, že je to podobné, jako kdyby o odškodnění obětí holocaustu měli spolurozhodovat nacisté.
Při nekonečných nových jednáních byly nakonec založeny komise dvě, jedna ministerská a druhá církevní. Byly určitou zástěrkou pro úmysl ministerstva kultury kontrolovat zákonnou úpravou svobodu církví, schvalovat založení některých institucí, které církve podle ústavy měly svobodu zakládat samy, a udělovat jim právní subjektivitu.
To bylo v rozporu s ústavou. Sněmovna takový zákon ovšem odhlasovala, Senát ho odmítl, Sněmovna přehlasovala a prezident podepsal. Někteří senátoři podali k Ústavnímu soudu stížnost na protiústavnost určitých paragrafů zákona. ÚS škrtl v zákoně čtyři protiústavní místa a podal důkladné kompetentní vysvětlení o náboženské svobodě. Zákon pak mohl zůstat v platnosti ve smyslu rozhodnutí ÚS.
Když komunističtí poslanci v roce 2013 iniciovali podání stížnosti k Ústavnímu soudu a žádali, aby zrušil restituční zákon 428/12 Sb., soud tyto stížnosti odmítl a reagoval svým jasným prohlášením. Přesto někteří politici označují dodnes církevní restituce jako „velký dar státu“. Srovnejme tyto výroky s výňatkem z tiskové zprávy Ústavního soud z 3. 6. 2013, která provázela nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13.
„Ústavní soud následně přikročil k posouzení obecných a historizujících námitek navrhovatelů, totiž že majetkový režim církví vylučuje, aby nyní mohlo dojít k obnovení jejich vlastnického práva, neboť církve nebyly a nemohly být v minulosti vlastníky původního majetku, případně jejich vlastnictví podléhalo veřejnoprávní regulaci. Ústavní soud velmi zevrubnou analýzou textů dobové doktríny a soudní judikatury naopak dospěl k závěru, že úvahy navrhovatelů jsou liché a že církevní subjekty měly zásadně plnou majetkovou způsobilost a byly subjektem vlastnického práva k jednotlivým věcem spadajícím do církevního majetku. Podobným rozborem pak Ústavní soud dospěl k závěru, že církevní majetek nebyl předmětem tzv. veřejného vlastnictví, jak tvrdili někteří navrhovatelé, resp., že by byl tento majetek vyjmut z úpravy vlastnického práva dle Obecného zákoníku občanského a svěřen církevním subjektům výlučně na základě veřejnoprávního titulu. Ústavní soud dokonce naopak z doktríny a judikatury soudů přijaté po roce 1948 (například stanovisko Generální prokuratury z 20. 5. 1954 nebo rozhodnutí NS sp. zn. 1 Tz 30/55) dovodil, že rovněž v tomto období neměl církevní majetek veřejnoprávní povahu a byl naopak považován za majetek soukromý (v protikladu k socialistickému vlastnictví), nikoliv majetek státu. Ústavní soud dále připomněl, že ostatně jako k soukromému majetku přistupovala k majetku církví také judikatura soudů po roce 1989, včetně rozhodovací praxe samotného Ústavního soudu.“
Nepřipomíná vám to něco? Scénář pod taktovkou komunistů se opakuje. Novum je, že dnes „drží vládu pod krkem“. Ani snaha o zdanění náhrad za nevydaný majetek není nic nového. I k tomu se ÚS již v minulosti vyjádřil ve svém tiskovém sdělení z 3. 6. 2013 takto:
„Pokud jde o výše jednotlivých náhrad, které dle navrhovatelů neodpovídají rozsahu původního a nevydávaného majetku, Ústavní soud zdůraznil, že předmětem řízení nemůže být skutkové dokazování stran přesných výměr a jejich ocenění, neboť tyto skutečnosti nemají vazbu na ústavnost napadeného zákona. Při zvážení výše uvedených skutečností je zřejmé, že výměra původního majetku, z níž vycházela důvodová zpráva (a předchozí jednání mezi státem a církvemi), má-li být měřítkem racionality, resp. ústavnosti § 15 odst. 1, 2 zákona, nevykazuje znaky libovůle či omylu zákonodárce, nýbrž má rozumnou a přiměřenou vazbu na dostupné historické údaje. Ústavní soud pak neshledal neústavnost ani v právní úpravě smluv mezi státem a dotčenými církvemi.“
A zde ještě citace z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, který zamítl návrhy na zrušení restitučního zákona:
- Výše finanční náhrady, jak již bylo shora vysvětleno, nestojí a ani nemusí stát na ryze ekonomickém a matematickém základě. Toho by bylo ostatně obtížné dosáhnout i proto, že by pak měla například zahrnovat i náhradu za užívání státem odňatých nemovitostí, a to za dobu od jejich odnětí, případně alespoň za dobu protiústavní nečinnosti zákonodárce.
Právo na soukromý majetek a jeho ochranu naše ústava stále ještě garantuje. K tomu lze poznamenat, že zákonodárci jistě mají svobodu navrhnout, co chtějí, ale neměli by to dělat pošlapáváním práva. Jinak užívají stejnou praxi jako totalitní komunistický režim v padesátých letech.
Autor je místopředsedou KDU-ČSL. Působil jako ministr kultury, v letech 1990 - 1995 byl sekretářem kardinála Miloslava Vlka a v letech 1996 - 2015 tiskovým mluvčím České biskupské konference
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
