Justice 2018: Baxa, Berka a Ústavní soud

Jiří Přibáň, právník a sociolog: Nebyl to ani zákon, ani rozhodnutí orgánů české justice, ale společné prohlášení kritizující soudní reformy a autoritářské tendence v dnešním Polsku, které podepsali v reakci na tamní legislativní změny v červenci všichni představitelé nejvyšších orgánů, tj. předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal, předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, veřejná ochránkyně lidských práv Anna Šabatová a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Potvrdili tím, že platnost principů a hodnot demokratického právního státu není v dnešní Evropě omezena státní hranicí, ale naopak je společně sdíleným předpokladem fungování Evropské unie i jejích členských zemí. Když se proto v některé z nich vláda rozhodne podřídit soudní moc politické vůli, odstranit nepohodlné soudce a exekutivně rozhodovat o jejich mandátu, nejde jen o vnitřní záležitost této země, ale o celoevropský problém, jak je ostatně zřejmé i z postoje orgánů EU. Tímto solidárním prohlášením špičky české justice ukázaly, že střední Evropa není jen semeništěm nacionální a etnické nesnášenlivosti, ale má i demokratické a ústavní tradice, které nás spojují s našimi sousedy víc než nedávno znovu vyhřezlé politické autoritářství. A také daly jasně najevo, že jsou připravené tyto tradice a hodnoty hájit, pokud by u nás doma mělo dojít k podobnému vývoji. V tom spatřuji i jistou naději pro budoucnost.

Robert Pelikán, bývalý ministr spravedlnosti a advokát: Za nejdůležitější událost v české justici roku 2018 považuji přijetí věcného záměru zákona o hromadných žalobách. Je to událost sice jen potenciální, o to ale významnější: bude-li tento věcný záměr naplněn, tedy předloží-li skutečně ministerstvo spravedlnosti návrh, který si ve věcném záměru předsevzalo, a bude-li tento návrh schválen, bude se na rok 2018 už navždy vzpomínat jako na rok, kdy se vláda rozhodla občanům vrátit soudní ochranu, kterou jim ve vztahu ke korporacím hospodářské změny vzaly o více než sto let dříve.

Anna Šabatová, veřejná ochránkyně práv: Tři rozhodnutí Ústavního soudu. Podle prvního se právo dítěte být slyšeno v soudním řízení, které se jej týká, neomezuje na pouhé zjištění jeho názoru na projednávanou záležitost. Dítě se musí dozvědět, že se takové řízení vede a že ho v něm zastupuje kolizní opatrovník, který s ním má komunikovat způsobem odpovídajícím jeho věku, vyspělosti a nejlepšímu zájmu. Dítě musí být informováno o průběhu i výsledku řízení a o tom, jak byl zohledněn jeho názor. Za dodržení tohoto práva odpovídá soud, který by měl dítěti (pokud je k tomu způsobilé) své rozhodnutí vysvětlit. Druhý nález potvrdil právo na dostupnost sociálních služeb. Případ se týkal chlapce s těžkou formou autismu a s mentálním postižením, kterému kraj nezajistil sociální službu. Porušena tím byla jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami, a to právo na zdraví, na přiměřenou životní úroveň, na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti a právo na soudní ochranu. Ústavní soud konstatoval, že zákon o sociálních službách dává každému právo na sociální služby a ukládá povinnost krajům zajistit, aby na jejich území byly potřebné služby k dispozici. Ve třetím případě Ústavní soud potvrdil právo cizince domáhat se rozhodnutí soudu o zákonnosti jeho zajištění i poté, co už byl z detenčního zařízení propuštěn. Potvrdil také právo cizinců, kteří jsou rodinnými příslušníky českých občanů, žádat zde o pobyt za účelem společného soužití i bez stávajícího povolení k pobytu.

Barbara Pořízková, místopředsedkyně Nejvyššího správního soudu: Dle mého názoru je jednou z největších událostí v justici změna osoby ministra spravedlností. Ministr a ministerstvo spravedlnosti má v našem systému natolik rozsáhlé a zásadní pravomoci, že změna na tomto postu vždy ovlivňuje chod justice jako celku. V soudnictví byl po celý rok 2018 stěžejním tématem výběr soudců. Počáteční komplikované porodní bolesti v podobě instrukce o výběru soudců přes dočasné memorandum ministerstva a předsedů krajských soudů vyústilo ke konci roku k přípravě zákonné úpravy, což lze nepochybně hodnotit jako správný krok.

Ondřej Šťastný, mluvčí a člen výkonného výboru Unie státních zástupců: Za událost roku v tuzemské justici považuji pravomocné odsouzení bývalého labskoústeckého konkurzního soudce Jiřího Berky a spol. Vzpomínáte ještě, kdy kauza nezákonné manipulace s konkurzy obchodních společností se škodou ve stovkách milionů korun začala? Případ se táhl dlouhých patnáct let a tak trochu po něm prošly dějiny české justice. První odsuzující rozsudek padl roku 2010 a o dva roky později jej zrušil odvolací soud. Do toho v roce 2013 přišla novoroční amnestie prezidenta Václava Klause, která svou šíří dodnes představuje memento neakceptovatelného a neobhajitelného zásahu politické moci do justice. Vypadalo to, že amnestie zhatí výkon spravedlnosti i v této zásadní kauze a reálně hrozilo, že se Jiří Berka vrátí do soudcovského taláru a stát mu zpětně uhradí celý ušlý plat. Nejvyšší soud však na základě dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl, že amnestie se na podstatnou část kauzy Jiřího Berky a spol. nevztahuje. Řízení před soudem trvalo tak dlouho, že oba soudci táborské pobočky krajského soudu, kteří kauzu řešili v první instanci, zemřeli ještě před jeho skončením. Zatímco v roce 2003 případ pravidelně plnil první stránky novin, zpráva o jeho pravomocném skončení letos v listopadu už pochopitelně spíše prošuměla. Jako by novináři a veřejnost byli po všech těch letech už trochu unaveni. O to důležitější je kauzu připomínat. Vrchní soud v Olomouci teď definitivně poslal Jiřího Berku za zneužití pravomoci spáchané ve prospěch zločinného spolčení na sedm let do vězení, nechal mu propadnout majetek a odsoudil i dalších osm obžalovaných. Verdikt je důkazem, že boží mlýny sice někdy melou pomalu, ale spravedlnost  - i díky kvalitní a vytrvalé práci státních zástupců - v naší zemi funguje.

Kateřina Šimáčková, soudkyně Ústavního soudu: Největší pozornost jsem letos věnovala výměně vedení Nejvyššího správního soudu, jehož dobrou kondici považuji za mimořádně důležitou pro zachování vlády práva v našem státě, disciplinaci exekutivy i důvěru lidí ve státní instituce. Byť i jsou soudci nezávislí a neovlivnitelní svým předsedou, a zejména soudci Nejvyššího správního soudu si opravdu nenechají svým předsedou do ničeho moc mluvit, osoba předsedy Nejvyššího správního soudu má důležitou symbolickou roli. Dopadlo to vlastně dobře, ale já osobně jsem držela palce, aby se předsedkyní stala Daniela Zemanová nebo Barbara Pořízková. Obě jsou výborné právničky i organizátorky a jsou v nejlepším profesním věku. Netvrdím, že by snad byl Michal Mazanec špatnou volbou. Vzpomínám, jak s Marií Žižkovou představovali brněnským advokátům vznikající soudní řád správní. Mám ho spojeného s důrazem na rakouskou tradici, všeobecné vzdělání, se schopností elegantních legislativních formulací. Ale podle mne to prostě měla být některá ze schopných správních soudkyň. Daniela Zemanová se rozhodla věnovat čestné funkci prezidentky Soudcovské unie a Barbara Pořízková se stala místopředsedkyní Nejvyššího správního soudu. Nicméně na nejvyšších justičních pozicích se ve smyslu větší genderové férovosti nic nemění. Muže ve svém čele má advokátní, notářská i exekutorská komora, státní zastupitelství, ministerstvo spravedlnosti, Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, Ústavní soud, oba vrchní i všechny krajské soudy kromě jednoho. Mužský monolit zůstal.

František Korbel, advokát a člen Legislativní rady vlády: Hodnotit dění v justici není snadné, neboť důsledky jednotlivých událostí se v ní projevují až s odstupem. Vzpomeňme třeba na zavádění datových schránek či nový občanský zákoník a vlny počátečních obav, které se časem rozptýlily. Kdybychom jim podlehli, neměli bychom nic. Vynechám proto legislativní změny, byť některé z nich se dotkly téměř každého, jako GDPR. Jsem rád, že i přes skepsi některých spoluobčanů žijeme v zemi, kde existují nezávislé soudy, které jsou garantem právního státu a demokracie. Soudy se objektivně zlepšují odborně i výkonnostně. Možná pomalu, ale to je dáno povahou justice. Máme již čtvrtstoletí spolehlivý a kvalitní Ústavní soud. Letos uplynulo také 15 let od založení nejmladšího z vrcholných soudů – Nejvyššího správního. V jeho čele stál od počátku Josef Baxa, jemuž se z něj podařilo vybudovat prestižní instituci. Patnáctiletou éru NSS je třeba připomenout jako inspiraci pro celou justici. Ukázala, že soudnictví nejvíce prospívá otevřenost a pestrá směsice názorů, profesních i osobnostních profilů a priorit, nikoliv zapouzdření a tendence činit ze soudcovské profese klub vyvolených, kteří nikdy nezažili nic jiného a v konkurenční praxi by ani neuspěli. Bohužel, ani přes sliby ministerstva se vůbec nepohnula oblast IT v justici. Takže stále nemáme elektronický spis, nelze do něj nahlížet vzdáleným přístupem, nevyužívá se potenciál datových schránek a jakýkoli rozvoj v této moderní oblasti již mnoho let stagnuje.

Pavel Molek, soudce Nejvyššího správního soudu: Říká se, že když má někdo v ruce kladívko, všechno mu připomíná hřebík. Když má někdo v ruce kladívko soudce Nejvyššího správního soudu, pochopitelně je pro něj nejvýraznějším odchodem roku odchod Josefa Baxy z funkce jeho předsedy. Nejen proto, že během patnácti let v této funkci se stal opravdu „budovatelem“ soudu, počínaje jeho složením, hodnotovým nastavením a kolegiální atmosférou a konče samotnou budovou jeho sídla, ale i proto, že byl celou tu dobu jednou z nejvýraznějších tváří a „kormidelníků“ české justice. Jeho odchod zpátky „k veslu“ každodenního souzení naštěstí neznamená pro NSS revoluci. Zato zajímavě zapadá do toho, že v letošním roce odešli od kormidla i další výrazní předsedové vrcholných evropských správních soudů: ve Francii odešla do důchodu noblesní legenda správního soudnictví, místopředseda francouzské Státní rady Jean-Marc Sauvé (funkce místopředsedy je daná tím, že předsedou je formálně francouzský premiér); v Nizozemí zase místopředseda Státní rady (jejím „předsedou“ je rovnou nizozemský král) Piet Hein Donner, charismatický profesionál, který v době, kdy byl ministrem spravedlnosti, nazpíval i rapovou píseň o drogové politice. O těchto dvou „kormidelnících“ evropského správního soudnictví asi málokdo z čtenářů a čtenářek slyšel. Přitom pro férové a předvídatelné nastavení vztahu mezi jednotlivcem a státní mocí v Evropě toho udělali jistě víc než všichni francouzští a holandští xenofobní populisté a populistky, kterých jsou noviny plné…

Ondřej Trubač, advokát: Na jedné straně je vždy cenné připomínat si historické milníky českého státu a letošních 100 let od vzniku Československa dalo vzpomenout i na řadu významných právníků. Například Aloise Rašína, který je sice vnímán primárně jako ekonom a první ministr financí samostatného Československa, ale on byl také významným právníkem, jehož zásluhy o právní a ekonomický základ nového státu jsou zásadní. Byl autorem textu prvního zákona o zřízení samostatného československého státu (č. 11/1918 Sb.) a poté jako ministr financí stabilizoval křehkou ekonomiku nového státu, rozvráceného dlouhou válkou, včetně velké měnové reformy v roce 1919. Na druhé straně pak nelze přehlédnout jiné významné výročí, a sice patnáct let existence Nejvyššího správního soudu, coby garanta dodržování zákonů českými úředníky. Spolu s tímto výročím z předsednického křesla odešel „otec zakladatel“ soudu Josef Baxa, kterého považuji za jednu z největších osobností v českém právu po roce 1989. Podařilo se mu vybudovat Nejvyšší správní soud na "zelené louce“ a jeho následná transformace na sebevědomou instituci, která zcela zásadním způsobem kultivovala činnost veřejné správy. Na tom měl Josef Baxa zcela zásadní zásluhu, protože na vrchol správní justice přivedl špičkové experty z různých oborů správního práva. Baxův odchod tak znamená konec jedné éry; osobně však doufám, že i jeho nástupci v čele soudu nastoupený trend udrží a ještě rozvinou.

Pavel Šámal, předseda Nejvyššího soudu: Když mne redakce Respektu oslovila s žádostí o anketu, napověděla, že událostí může být i zásadní personální změna na některém z vysokých postů v justici. Z tohoto pohledu je jistě událostí roku odchod předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy. Rád bych dále upozornil ještě na dvě zásadní události, které okrajově taktéž souvisí s personální změnou, a to na postu ministra spravedlnosti. Pro budoucnost českých soudů, kvalitu jejich rozhodování, délku soudních řízení a celkově dobrou pověst justice bylo velmi důležité, že nově jmenovaný ministr spravedlnosti Jan Kněžínek v září odložil platnost ministerské instrukce stanovující kritéria pro výběr nových soudců. Zároveň slíbil, což považuji za nejdůležitější, že ministerstvo bude urychleně pracovat na tom, aby se pravidla pro jmenování nových soudců jednoznačně vymezila v zákoně o soudech a soudcích. Informoval nás, že by se to snad mělo podařit už v příštím roce. Musím připomenout, že zavedením zmíněné ministerské instrukce Roberta Pelikána reálně hrozilo, že by v příštích dvou letech došlo k nežádoucí prodlevě, kdy by se na místa odcházejících soudců nemohli jmenovat soudci noví. V čem ministr Jan Kněžínek navázal letos na to dobré, co jeho předchůdce Robert Pelikán uvedl do života, respektive byl ještě důslednější, jsou pak v justici nově nastavené mechanismy vedoucí ke spravedlivějšímu, a tedy vyššímu, platovému ohodnocení administrativních pracovníků soudů a spolu s nimi i finančně nedoceněných asistentů soudců. Doufám jen, že tento pozitivní krok nebude jediným. Jsem ale optimistou, protože vidím jistou kontinuitu v uvažování posledních ministrů spravedlnosti, která míří tím správným směrem.

Miluše Kindlová, ústavní právnička:  V rámci české justice považuji za významnou personální událost roku 2018 nástup Michala Mazance na post předsedy Nejvyššího správního soudu. Obecně si velmi vážím i toho, že v letošním roce mohl Ústavní soud oslavit první čtvrtstoletí úspěšného působení při ochraně ústavnosti v České republice.