Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Respekt k právu, Společnost

Tohle jsme znali jen z amerických filmů o rasové diskriminaci

S Michalem Urbanem o výchově právníků v Čechách, o projektu Street Law a o tom, jaké to je učit právo ve věznicích

Street Law v akci • Autor: facebook.com/StreetLawCR
Street Law v akci • Autor: facebook.com/StreetLawCR

Už přes deset let se Michal Urban snaží na Právnické fakultě Karlovy univerzity ovlivňovat a měnit výchovu budoucích tuzemských právníků a právniček. Vysvětluje, že je mimo jiné potřeba zabývat se morálními dilematy, kterým budou studenti ve svých povoláních nevyhnutelně čelit. A nejde jen o klasický příklad, jestli by měl advokát obhajovat masového vraha. Před deseti lety se Michal Urban navíc zasadil na pražských právech o vznik původně amerického projektu Street law, ve které se za pomocí současných i bývalých studentů snaží pracovat na zlepšení právní gramotnosti veřejnosti. Kromě středních škol se projekt dostal třeba do pankrácké věznice nebo ke spolupráci s pěveckým sborem Čhavorenge. “Najednou jsme se ocitli v pozici někoho, kdo reprezentuje právní systém, který nedokáže účinně zabránit diskriminaci. A kdo potom má také odpovídat na otázky, co dělat, když mi policista dá při výslechu facku. Být vystaven těmto otázkám i zážitkům považuji za mimořádně přínosné – ať už budou studenti působit v jakékoli právní profesi,” říká právník a pedagog.

Program Street Law nedávno oslavil deset let existence. Co jste se o právním vědomí veřejnosti i studentů za tu dobu dozvěděli?

Že umí být hodně různé. Jsou studenti a senioři, kteří toho vědí opravdu hodně a které právo zajímá. Pokud učíte na univerzitě třetího věku nebo některé střední škole, pracujete s vysoce motivovaným publikem. Ale je to poznání i toho, jak nízká může být úroveň někde jinde. Z mnoha příčin, které jsou asi docela dobře představitelné.

Jaké to třeba jsou?

Všichni právníci a studenti právnických fakult na vlastní kůži zažívají, jak rozsáhlé, složité a proměnlivé právo je. A jak je někdy těžké naučit se na zkoušku i z jednoho právního odvětví. Většina lidí přitom právo systematicky nestudovala, řada nestudovala ani žádnou jinou vysokou školu. Věnují se profesně jiným věcem, mohou mít přirozený ostych z psaného textu či právních formalit. A přitom i tito lidé musí v našem právním řádu nějak fungovat. S trochou nadsázky můžeme říct, že je vlastně s podivem, že v exekuci není celá republika.

A překvapilo vás něco?

Ne z hlediska úrovně právního vědomí. Ale překvapilo mě, kolik studentů práv myšlenka „budeme učit právo někoho jiného“ přitáhla, a nejen jednorázově.

Jak tahle iniciativa vznikla a čím jste se inspirovali?

Pražský Street Law program vznikl před deseti lety tím, že jsem otevřel volitelný předmět spočívající v tom, že studenti právnické fakulty vyučují právo na středních školách. A od té doby se na něj začaly nabalovat další předměty a aktivity a značně jsme se rozrostli. To samé se dá říct i o počtu lidí zapojených do návazných aktivit: po roce jsme byli tři, po pěti letech nás bylo deset a po deseti letech čítá aktivní tým celkem okolo třiceti lidí, přičemž jím prošlo více než 70 lidí a programem asi 330 studentů. Konkrétní inspiraci jsem neměl, ale už tehdy jsem věděl o americkém projektu na univerzitě v Georgetownu ve Washingtonu D.C. Rok poté jsem tam vyrazil na návštěvu.

Jak Street Law funguje?

Základ byla ona spolupráce se středními školami. Logicky jsme se rozjeli na školy, které jsme znali nebo na kterých někdo z nás působil. Postupně jsme oslovovali další, některé se na nás i samy obracely, takže jsme dosud poslali studenty pražských práv v rámci praxe učit na více než 50 škol. S některými jsme spolupracovali jednorázově, s jinými spolupracujeme roky. A jak dorůstala generací lidí, kteří prošli základním kurzem Street Law, začalo jim být učení na středních školách málo a chtěli zkusit náročnější publikum i nové projekty. Dnes spolupracujeme s pankráckou věznicí, s univerzitou třetího věku, s organizacemi, které se starají o seniory, spolupracovali jsme s romským pěveckým sborem Čhavorenge, což jsou děti pocházející z vyloučených romských lokalit.

Vaší nejznámější aktivitou je ale pořád výuka na středních školách. Jak se mohou zapojit?

Jednoduše tím, že nás kontaktují – nejlépe přes email na našich stránkách
Domovská stránka
">www.streetlaw.eu. Dnes už školám nabízíme řadu aktivit. Můžeme jim poslat dvojici studentů právnické fakulty, kteří odučí deset vyučovacích hodin, přičemž témata si škola sama zvolí. Můžeme středoškoláky provést simulovaným soudním jednáním: máme připravené případy, třída přijede na fakultu, studenti dostanou role a taláry, někdo z členů Street Law je provede soudním jednáním i rozborem případu. Středoškolský učitel může přijet na školení právní didaktiky nebo platného práva a odjet s řadou nápadů na zábavnou a interaktivní výuku i tipy na literaturu. Naše motto zní „zažít právo jinak, hravě a interaktivně, s právníky“. Zážitek je důležitá součást vzdělávacího procesu, nestačí o věcech mluvit, zvlášť když jsou tak abstraktní jako volby, dělba moci, právní hodnoty nebo principy. Má to být hravé a interaktivní; dialog mezi někým, kdo ví víc, protože je to jeho obor, a někým, kdo ví měně, ale má zájem o danou oblast.
Michal Urban • Autor: facebook.com/StreetLawCR
Michal Urban • Autor: facebook.com/StreetLawCR

To je i rozdíl oproti středoškolské výuce práva v rámci společenských věd?

Přesně tak. Mnoho hodin je stále vyučováno frontálně. Učitel přijde do třídy a začne přednášet to, co o daném tématu ví, někdy spíš to, co si před hodinou přečetl – je to nejbezpečnější způsob, jak hodinu odvést. Dokud se studenti nemohou na nic ptát, těžko zjistí, jak málo toho o právu ví, či jak malé má v oblasti práva učitelské sebevědomí, protože jen kdysi zažil kurz základů práva na pedagogické fakultě. Je málo dobrých kurzů, kde mohou učitelé načerpat aktuální informace a naučit se právo vyučovat nefrontálně. Právo je mezi učiteli neoblíbené také proto, že výuka rychle přejde z obecného povídání do konkrétních případů. Hrozí mi něco, když stahuji z Ulož.to? Může vzít někdo na demonstraci šibenici? Tyto a mnoho dalších otázek studenty přirozeně napadají a učitel se dostává do úzkých. Definitivní odpověď nemají ani právníci, ti ale mají díky svým právnickým zkušenostem daleko větší učitelské sebevědomí, které jim při výuce práva pomáhá. Dokážou tak prostě říct, že neexistuje správná odpověď, protože je to třeba věc, o kterou se hádá Nejvyšší soud s Ústavním soudem.

V rámci projektu Street Law studenti a absolventi učí odsouzené z pražské pankrácké věznice orientovat se v základních právních otázkách. Proč jste se rozhodli vydat zrovna touto cestou?

Jednak jsme chtěli zkusit učit tak náročné publikum, jednak jsme chtěli pomáhat lidem z různých důvodů znevýhodněným. Navíc nás povzbuzovalo, že Street Law programy se ve světě výuce vězňů často věnují. Chceme vězně učit především to, co využijí v občanském životě. S věznicí se shodujeme na tom, že program dává smysl zejména pro ty vězně, kterým trest brzy skončí. Hodně se věnujeme tématům z oblasti dluhové problematiky, protože dluhy jsou pro vězně při opuštění věznice zpravidla největší překážkou. Snažíme se jim dávat praktické návody, postupy, kontakty, rozhodně nepřednášíme jen teorii. Na přání se věnujeme také sociálnímu zabezpečení, problematice dávek a důchodů.

Jakou zpětnou vazbu si odnášíte?

Osobně mě velmi těší, že naši lektoři, z nichž někteří jsou stále ještě studenty, dokážou obstát i v tomto specifickém prostředí. Vést seminář ve vězení vyžaduje výbornou přípravu i porozumění právu, protože vězni mají v určitých oblastech poměrně dobrý přehled a očekávají, že my ho budeme mít podstatně větší. Navíc musí naši lektoři právní úpravu obhajovat před publikem, které má k právnímu řádu velmi negativní postoj. Snažíme se jim ukázat, že právo nestojí jen proti nim, ale i na jejich straně. To by mělo být vlastně vůbec hlavní poselství našich seminářů. A věřte nebo ne, většina vězňů naše semináře oceňuje, baví je, mnozí zmiňují, že je doporučí dalším odsouzeným. A ještě jeden postřeh: při učení ve vězení člověk snadno ztratí předsudky stran toho, jak vypadá typický vězeň. Je pro studenty přínosné vidět, že většina odsouzených jsou běžní lidé, kteří se v určitou chvíli špatně rozhodli.

Také jste zmiňoval práci s romským pěveckým sborem Čhavorenge Idy Kelarové.

Setkali jsme se při práci s nimi s něčím nevídaným: v současné České republice existují sympatičtí mladí lidé, kterým je od desíti do osmnácti, a zažívají situace, které my známe jen z filmů o rasové diskriminaci v Americe ze šedesátých let. Mladí Romové nám vyprávěli, že když přijdou do restaurace, v některé je nikdo neobslouží. Nebo že když jdou do obchodu, chodí za nimi celou dobu prodavač, a když odcházejí, musí ukázat tašku, jinak je nepustí ven. To jsou věci, u kterých máte pocit, že se u nás už nedějí. Spolupráce s mladými Romy pro nás byla zajímavá i proto, že jsme se ocitli v pozici někoho, kdo reprezentuje právní systém, který nedokáže účinně zabránit diskriminaci. A kdo potom má odpovídat na otázky, co dělat, když mi policista dá při výslechu facku, nebo mi někdo vyhrožuje. Být vystaven těmto otázkám i zážitkům považuji za mimořádně přínosné.

Co studentům právnických fakult chybí v běžném výukovém procesu a co jim může projekt Street Law dát?

Street Law učí studenty vybírat z přiděleného tématu to podstatné a srozumitelně to představit někomu, kdo na občanském právu nevidí nic zajímavého a řeči zákonů nerozumí. Naučit se komunikovat právo neprávníkům bude důležitou součástí profese většiny z nich. Často si studenti uvědomí, jak málo o právu ví a jak hodně si musí dostudovat, nebo na druhou stranu, na čem už mohou stavět. Nejsou to věci, které by se nedaly zažít jinde, ale Street Law nabízí jejich atraktivnější a intenzivnější formu. Trénují se i v tom, co můžeme nazývat dnes populárními pojmy, jako je učení se soft skills a prezentačních dovedností. Street Law jde ale ještě dál. Umožňuje zažít pocit, že právník může být prospěšný společnosti. A také uvědomění si, jak náročná je kantořina řemeslo. Řada studentů váhala, jestli jít na práva nebo na pedagogickou fakultu, takže to pro některé je způsob, jak se k učení příležitostně vrátit. Někteří z nich mohou dokonce zvažovat, jestli budou raději učit nebo půjdou do advokátní kanceláře.

Jedním z východisek Street Law výuky na americkém Georgetownu, který jste zmiňoval, je vštípit studentům morální zásady a principy. Vy sami ve Street Law kromě použití práva v praxi kladete důraz i na hodnoty, které právo chrání, lidská práva či kvalitu demokratického systému. Máte pocit, že tento akcent ve výuce na právnických fakultách chybí?

Je to tak. Přijde mi, že se se studenty málo bavíme o hodnotách práva a naší společnosti, ale také o profesních hodnotách právních povolání. Americké právnické fakulty mají velkou svobodu v tom, jak bude vypadat jejich curriculum, profesní etiku ale musí mít všechny. Myslím, že by bylo dobré se jim v tomto přiblížit. Panuje tu jisté nepochopení: jakmile se řekne profesní etika, lidé mají pocit, že to bude moralizování a povídání o morálce, která do práva přece nepatří, jak si někteří myslí. Část lidí má zase pocit, že morálku jsme si měli odnést z dětství, rodin, ze základní školy. Ale profesní etika je přemýšlení o tom, jak se chovat jako právní profesionál. Může si soudce vzít domů spis? A pokud mu ho po cestě domů bez jeho zavinění ukradnou, je to doklad jeho lehkovážnosti, nebo zaslouží ocenění, že chtěl pracovat i doma? Může být advokát se soudcem v nějakém kontaktu během případu? Mohou být přátelé na Facebooku? Jak se chovat ke svým spolužákům v době, kdy jsou státními zástupci a na mém soudu žalují? Jak můžu komunikovat s médii? To je jen malý výčet otázek, které právníci při vykonávání své profese přirozeně řeší.

Zajímá je to?

Každopádně si myslím, že je fér tyto otázky se studenty řešit dopředu a pomáhat jim hledat, jak se rozhodovat – a také díky těmto dilematům poznávat danou profesi. Nemáme profesní desatera, ale naučit se přemýšlet o právně etické dimenzi právních povolání, to by měl zažít každý student. Protože po dostudování nebude stát jen před nejčastěji zmiňovaným dilematem, jestli obhajovat masového vraha. A ano, hodnotové otázky studenty zajímají, je to něco, co se jich dotýká. Masová popularita harvardského profesora Micheala Sandela je důkazem: jakmile vpustíme do výuky hodnoty a připustíme o nich debatu, studenti začínají odkládat mobily.

A jak je na tom pražská právnická fakulta s výukou profesní etiky?

Díky akreditaci magisterského programu, která začne platit od podzimu 2020, výuka profesní etiky posílí. Předmět, který vedou kolegové Tomáš Friedel a Marek Zima a jejich tým, bude mít větší počet paralelek, a dobře vedený seminář profesní etiky tak bude moci zažít větší počet studentů. Ještě nebudeme mít místo pro každého, když ale uvážíme, že před deseti lety na fakultě žádný takový předmět nefungoval a dnes jím bude moct projít čtvrtina ročníku, je to úctyhodný posun.

Na fakultě působíte také jako vedoucí Centra právních dovedností, pod které kromě Street Law spadají odborné praxe, právní psaní či Úvod do studia práva. Co vás k jeho založení vedlo?

Centrum vzniklo před dvěma lety rozdělením už dříve existujícího širšího centra na dvě poloviny. Důvod jeho existence vidím v tom, že sdružuje učitele, kteří se chtějí věnovat prakticky orientované výuce, kteří věří, že k tomu, aby z člověka byl dobrý právník, měl by si zažít nejen teorii, ale i praxi - a že kromě znalostí potřebuje i právní dovednosti a přemýšlet o hodnotách v právu. Dobře vedené praktické předměty pomáhají studentům reflektovat právní teorii a znalosti, které čerpají v řadě předmětů, osvojovat si právní dovednosti a zpravidla zvyšují motivaci. Mnozí až po kontaktu s praxí vidí, k čemu jim všechny právní znalosti jsou.

Z průzkumu, který jste ve školním roce 2016/2017 na fakultě dělali, vyšlo, že 48 procent studentů 1. ročníku považovalo způsob výuky práva za motivující, u studentů 3. a 5. ročníku spokojenost klesla k 20 procentům. Byly tyto výsledky jedním z impulsů, proč orientovat výuku více prakticky?

Určitě. Někteří studenti chtějí již během studia zažívat praxi a dává smysl jim ji nabídnout. A současně pohlídat kvalitu těchto praxí. Máme zkušenost, že do prvního ročníku přicházejí skvělí a motivovaní studenti připravení na náročné studium. Ale postupně a v důsledku toho, co zažívají na fakultě, jejich zájem a motivace polevují. Někteří i proto odchází do fakultou nesledované praxe, kde začínají trávit více času než ve škole. Říkají, že sbírají zkušenosti, nebo že si chtějí vydělat. Se sbíráním zkušeností jim však fakulta může dost zásadně pomoct a praxí je vést.

Mezi novými předměty je již zmíněný Úvod do studia práva, který se stane povinným předmětem pro všechny studenty prvního ročníku. Takové předměty známe spíše z neprávnických fakult…

Pod vedením kolegů Hany Draslarové a Viktora Hatiny jsme ho navrhli tak, aby sloužil jako základ dlouhodobého studia práva a usnadnil začátek studia. Smysl vidím trojí. Jednak umožnit čerstvým studentům zažít dva a půl dne intenzivní práce v rámci blokové výuky a vstoupit do prvního ročníku s motivací studovat. Druhým důvodem je v kurzu studentům vysvětlit základy, se kterými ostatní předměty a jejich vyučující počítají, že je všichni vědí, ale nikde se vlastně neprobírají. Snahou je dát studentům základ, někdy srovnat základní laťku toho, co studenti o právu ví, a pomoci tak i ostatním učitelům. Třetím důvodem je pak snaha pomoci studentům vytvořit si intenzivnější vztah s některými spolužáky. Naše studium je anonymní, studenti se tak často cítí osamělí a třeba i rezignovaní; postrádají kolektivní složku studia. Ne všichni, ale mnozí ano.

Je Street Law nebo Centrum právních dovedností většinový proud, nebo se stále cítíte jako menšina vyučujících?

S některými kolegy, kteří nepůsobí na našem Centru nebo v našem programu, se velmi shodujeme, že tohle je způsob, jakým má právní vzdělávání v Česku na počátku 21. století vypadat. Mnozí nás i veřejně podporují, někdy dokonce i tací, do kterých bych to na první pohled neřekl. Současně je pravda, že prakticky orientovaná výuka není na fakultě stále ještě mainstream a třeba zavádění předmětu Úvod do studia práva nebo myšlenka, že by vysokoškolští učitelé měli pomáhat šířit právní gramotnost mimo zdi fakulty, se u některých stále setkává s nepochopením.

Jak ona výchova právníků ve smyslu mainstreamu vypadá?

Budu mluvit o situaci na největší české právnické fakultě, protože na té přes deset let působím. Vlastně by se na první pohled zdálo, že fakulta nabízí špičkové právní vzdělání. Ovšem získá ho jen ten, kdo bude aktivně vyhledávat náročnější vyučující a předměty. Základní laťka, kterou musí každý student přeskočit, aby dostal po pěti, šesti, někdy ale také osmi letech diplom, je stále poměrně nízko. Byť fakulta postupně dělá kroky, které ji zvyšují.

Jak byste si tedy představoval výchovu právníků v České republice?

Když bych se hodně zasnil, řekl bych, že by fakulta měla být o mnoho menší – aby učitelé znali své studenty jménem a vídali je během studia opakovaně. Vztah mezi studenty a učiteli považuji za klíčový prvek dobrého vzdělávání. Budova fakulty by měla umožňovat studentům na ní pobývat nikoliv jen v době výuky; co umožňovat, měla by je k tomu přímo lákat. Výuka by měla být postavena na propojování teorie a praxe, které probíhá na seminářích pro malé skupiny studentů. Učí se zejména prostřednictvím dialogu – mezi studenty a mezi studenty a učitelem. Studenti jsou připraveni dělat mnoho práce i mimo výuku, až do té míry, že v zásadě přicházejí na fakultu s vědomím, že pokud to pro ně bude z finančních důvodů jen trochu možné, nebudou během studia pracovat. Je to fakulta, kde spolu vyučující víc mluví a sdílí příklady dobré i špatné praxe. Je to fakulta, která má představu, jací právníci ji mají opouštět, a podřizuje jí v zásadě všechno. A je to také fakulta, která na své absolventy nezapomíná a dál s nimi čile spolupracuje – a ostatně i pro ně je návrat na ni ctí a příležitostí vzpomínat na nejlepší roky svého života. Je to v nejlepším smyslu slova ostrůvek pozitivní deviace.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].