Globální dopady byznysu na lidská práva

Když 23. dubna 2013 uslyšeli dělníci textilky v bangladéšském komplexu Rana Plaza podivné zvuky, přivolali na místo statika. Vědělo se, že budova nebyla projektovaná pro těžkou techniku textilky ve vlastnictví podnikatele Sohele Rana. Znalec u masivních trhlin, které objevil, podle všeho vyřkl slova “okamžitě tu budovu vykliďte” a sám se hned dal na útěk, stejně jako všichni zaměstnanci továrny textilky, místních obchodů a banky.

Výroba pro světové značky, mezi nimi Primark, El Corte Inglés nebo Walmart, se však nesměla zastavit, a tak majitel textilky Sohel Rana nařídil vystrašeným zaměstnancům návrat do práce; pracovníci obchodů a banky se nevrátili. Následujícího dne se budova zřítila: neštěstí si vyžádalo 1134 obětí a 2500 zraněných.

Co má zřícení Rana Plaza společného se znečišťováním nigerijského pobřeží ropnou společností Shell nebo s dětskou prací při dobývání kobaltu v konžských dolech? Systematické porušování lidských práv a životního prostředí, neexistenci přístupu ke spravedlnosti - a hlavně nadnárodní korporace udržující status quo ve svůj prospěch.

Bezpečně prezentované

Nadnárodní korporace dnes nesmírně těží ze sjednocování standardů, odstraňování obchodních bariér a zdokonalující se mezinárodní dopravy. Globalizace jim umožňuje snižovat náklady na pracovní sílu, vstupovat na nové trhy a vybírat si z vysokého počtu dodavatelů, již soutěží o lukrativní smlouvy skrze další snižování výrobních nákladů. Takto akumulované bohatství často končí v kapsách právem chráněných vlastníků a investorů, místo aby se rozumným způsobem vrátilo do ekonomik států, z nichž pochází. Zisky jdou pravidelně na úkor lidských práv. Podle odhadu Světové organizace práce pochází z nucené práce zisk v hodnotě 150 miliard dolarů ročně, přičemž ve většině případů k nucené práci dochází v rozvojových zemích.

Jestliže už v roce 2000 se mezi 100 největších ekonomik světa řadilo 51 podniků a 49 států, v roce 2015 byl poměr 69 podniků k 31 státům. Co víc, nadnárodní korporace mají specifické rozhodovací struktury, silné zájmy, nástroje vlivu (volba obchodních partnerů, média, lobbing), voliče (odběratele a spotřebitele), mezinárodní spojence a plní také některé sociální funkce (budují školy, financují charity). Jinými slovy, nadnárodní korporace přebírá od státu roli základní politické a nejsilnější ekonomické jednotky a představuje čím dál více primární hrozbu pro základní hodnoty chráněné našimi lidskými právy: zdraví, soukromí, životní prostředí.

V minulém století poukazovali zastánci státních zásahů do tržní ekonomiky na tzv. negativní externality - náklady způsobené činnosti ekonomického subjektu jiným subjektům, které se bez dalšího neprojeví na ceně výsledného produktu. Podle zastánců regulace je úkolem státu vyvažovat negativní externality prostřednictvím ochranných a kompenzačních opatření. K dědictví sociální ochrany zaměstnanců (pojištění pro případ pracovního úrazu, tj. dalšího typu negativní externality) se tak po roce 1989 přidal důraz na odpovědnost firem za znečišťování životního prostředí nebo na silnější ochranu spotřebitele. Co když však negativní externality nepůsobí na naše zaměstnance, naše životní prostředí, naše spotřebitele? Co když naše podniky zatěžují cizí ekonomiky?

Otázky, jež kladu, by někdo mohl napadnout alespoň ze dvou pozic. Za prvé jsme malá země, jejíž globální negativní externality jsou zanedbatelné (svalení nepřímé viny na jiné). A za druhé: nikdo “tady” nemůže nést (spolu)odpovědnost za to, co jiní dělají “tam” (odmítnutí nepřímé viny vůbec). Tyto argumenty zde nelze rozebrat do detailu, jaký by si zasloužily. Proto dovolte, abych své výhrady ke globálním negativním externalitám založil na jednoduché morální intuici: každý podnikatel má morální povinnost zahrnout dopad na elementární lidská práva do svého podnikatelského rozhodnutí. Jestliže svou činností způsobí anebo motivuje jiné k porušování lidských práv, nese za to morální odpovědnost - a měl by nést i odpovědnost právní.

Jistě, to ještě neznamená, že by podniky měly být k zodpovědnému podnikání vedeny skrze právní regulaci. Můžete podotknout, že změny chování podniků nejlépe docílíme změnou nákupních zvyklostí, konkrétně nákupem“bezpečných” (např. fair trade) výrobků. Problém je, že si nekupujeme “bezpečné” výrobky, ale pouze “jako bezpečné prezentované” výrobky. Výhodnější než zvýšení standardů výroby (či odkupu) je investovat do ekologického rozměru značky a náklady částečně nebo zcela pokrýt z mezního výnosu ze zvýšené poptávky po “bezpečných” výrobcích. Trh sám nemůže vyřešit svá vlastní selhání. Přesunutím odpovědnosti na citizen-consumers (občany-spotřebitele) bychom však stejně zapomněli na podstatu problému. Jsou to podniky, které lidská práva porušují a které z toho těží - a jsou to opět podniky, které s tím musí přestat.

Slabý dokument

Na tomto pozadí byla v roce 2015 ustavena pracovní skupina k vytvoření vládní strategie ve vztahu k lidsko-právním povinnostem byznysu. To představovalo příležitost jednak podpořit mezinárodní snahy o zapojení nadnárodních korporací do ochrany lidských práv, jednak vyjasnit etickou pozici ČR v globální ekonomice.

Výsledný Národní akční plán pro byznys a lidská práva na období 2017–2022  jsem otevřel plný optimismu. A skutečně, vládou loni přijatý dokument uznává, že podnikání nesvázané hranicemi národních států “může vést k nežádoucím jevům” a že “dodržování lidských práv je i pro podnikatele morálním závazkem, bez ohledu na to, zda jej státní moc vynucuje”. Shodně s Obecnými principy OSN pro byznys a lidská práva z roku 2011 je i plán rozdělen do tří pilířů: povinnost státu chránit lidská práva; apel na podniky k respektování lidských práv; poskytování prostředků k nápravě. Aby dostál svému názvu, obsahuje akční plán řadu úkolů pro jednotlivá ministerstva.

Bohužel však představuje nedostatečný, znepokojivě slabý dokument. Zcela rezignuje na zjištění konkrétních lidsko-právních rizik spojených s českými podniky, rezignuje na alespoň náznakovou analýzu podnikových struktur a dodavatelských řetězců, které do problému mohou být zapojeny. Těžko si představit, jak by byly přijaty jiné strategické dokumenty s tak povrchní strukturou.

Kde jsou české podniky stavějící pivovary v Etiopii a balící pitnou vodu v Ghaně, kterými se chlubí česká diplomacie? Kde jsou české podniky nakupující součástky od dodavatelů, jejichž úspěch může být vykoupený lidským utrpením nebo znečištěnými řekami? Nebo snad víme, že není? Ví to aspoň oni?

Součástí akčního plánu měla být analýza konkrétních rizik. Z nich dokument stručně zmiňuje jen obchod se zbraněmi a konfliktními materiály, které už svou úpravu mají. Zbytečný prostor je věnován klientům sociálních služeb nebo pracovním podmínkám zranitelných zaměstnanců na území ČR. Tyto a další vztahy už české právo reguluje a nacházejí se pod kontrolou českých úřadů. Co však s problémy, které český byznys (přímo nebo nepřímo) vyvolává v zahraničí, oněmi globálními negativními externalitami? Řešení lze hledat v trestní odpovědnosti právnických osob (toto řešení plán naznačuje), v občanskoprávní odpovědnosti nebo v tzv. due dilligence.

Podíváme-li se nejprve na trestní právo, ihned narazíme na řadu problémů. Právnická osoba se sídlem v Česku totiž sice odpovídá za trestný čin, kterého se dopustila v zahraničí, to však předpokládá, že se ho dopustila ona sama, nikoli třeba její dcera nebo výhradní dodavatel. Typicky to také předpokládá shromáždění důkazních prostředků, ke kterému české orgány nemají na území hostitelského státu působnost a které za ně orgány rozvíjejícího se hostitelského státu neudělají. Smyslem sankcionování právnických osob, u nás zatím nerozvinutého, je navíc potrestání této osoby, nikoli kompenzace obětí. Nejčastější (tedy peněžitý) trest nemusí právnickou osobu od externalit odradit.

Politická koza

Populárním řešením v zahraničí je tzv. due dilligence neboli proces k identifikaci a zhodnocení (v tomto případě lidsko-právních) rizik. Od podniků se očekává pravidelné vyhodnocování toho, jestli ony nebo jejich obchodní partneři neporušují lidská práva. Součástí plánu je ale toliko doporučení podnikům takový vnitřní mechanismus zavést.

Vláda sice odkazuje na novou povinnost uvádění tzv. nefinančních informací, ta se však v roce 2015 týkala jen 26 subjektů. Pro představu, ve Velké Británii je tato povinnost uložena asi 18 tisícům právnických osob. Je to škoda: due dilligence může v zemi, kde nesídlí nadnárodní giganti typu Shell nebo Nike, vést k autonomnímu přehodnocení vztahu mezi vedením společnosti a její matkou nebo jejím obchodním partnerem.

Vítězi globalizace jsou nadnárodní korporace. Je smutnou skutečností, že některé z nich systematicky porušují lidská práva a ničí přírodní bohatství. Ať už české korporace mezi viníky jsou, nebo nejsou (ale zejména jestliže jsou), musí se ČR solidárně s mezinárodním společenstvím tomuto problému postavit a vyvíjet tlak na respektování základních hodnot.

Podobně jako by stát neměl přijímat investice od autoritářských režimů a nabízet zakázky podvodným podnikům, neměly by ani podniky obchodovat s takto rizikovými subjekty. Dokud však bude náš základní strategický dokument dbát v prvé řadě na to, aby se právní vlk nažral a politická koza zůstala celá, zůstane Česká republika bez politické vize a morální integrity.

Autor studuje právo v Oxfordu a na Právnické fakultě Univerzity Karlovy