Zeman převedl pocity nespravedlnosti do kulturních válek

„Miloš Zeman se posunul z levicového politika v politika národovecky konzervativního. Je to vidět i na tom, jak se vzdálil svým oblíbeným sociálně demokratickým politikům jako Heinzi Fischerovi například v otázkách imigrace,“ říká o prvním volebním období hlavy státu Daniel Prokop, sociolog a analytik agentury Median.  Obsáhlou rekapitulaci Zemanova prezidentství najdete v aktuálním Respektu pod titulkem Je jisté, že vyhraje? Následující rozhovor je doplněním a pozvánkou k textu.

Jaké konkrétní rozdíly vidíte mezi politikem Milošem Zemanem v roce 2013, kdy byl zvolen prezidentem, a jeho současným chováním a smýšlením?

Změnil se z prezidentského kandidáta, který deklaroval svou levicovost a sliboval shození velmi neoblíbené a k chudší části společnosti přehlíživé Nečasovy vlády, v prezidenta, který už moc levicový není. Útočí na nezaměstnané vymyšleným číslem, že 80 procent nepracuje dobrovolně, ačkoli skutečná data ukazují maximálně na polovinu a v chudých krajích je pořád 10 nezaměstnaných na jedno volné pracovní místo. Nikdy se pořádně nevyslovil proti likvidačním exekucím a neférovým poskytovatelům půjček. Nikdy jsem ho pořádně neslyšel kritizovat daňové úniky do daňových rájů, které Česko stojí 15–57 miliard ročně – tedy řádově více než všichni nezaměstnaní a chudí. I důchodci si podle něj mohou dovolit stovku denně v nemocnici. A když byla ČSSD pod palbou kvůli progresivní dani, jejíž býval Zeman vždy velký zastánce, vůbec ji nepodpořil.

Co stojí za tou změnou?

Do velké míry to je změnou nálady společnosti a změnou vlády. Zeman těží z vymezování se proti vládě, aktuálním elitám. Když to spojí s jazykem, který je velmi blízký lidem, je velmi silný politik. V roce 2013 byli lidé rozladění z ekonomické krize, sociálních problémů a vláda byla pravicová. Dnes nemůže tolik kritizovat vládu z levicových pozic a společností cloumá pocit kulturního ohrožení. Takže Zeman na to reaguje přizpůsobením pozice. Pro mě osobně je to škoda. Na pozadí těchto kulturních válek jsou pořád sociální nerovnosti, mnoho lidí by víc potěšilo, kdyby dostali důstojnou mzdu. Převáděním oprávněných pocitů nespravedlnosti věcí do kulturních válek se nic nevyřeší. Jen se zakrývá.

S přizpůsobením souvisí i to, že se snažil a snaží vyvolávat v lidech strach? Například v souvislosti s uprchlickou krizí…

Nevím, zda se snaží přímo vyvolávat strach, ale určitě jako politik ze strachu těží. Ale měli bychom se ubránit pocitu, že to je jen politika Miloše Zemana. Co pravicoví politici, kteří zavedli diskurs proti chudým a nezaměstnaným v době ekonomické krize. To bylo taky vyvolávání strachu. Strach je zkrátka silný politický nástroj. Dnešní společnost je roztříštěná, nelze jednoduše obhajovat zájmy jedné skupiny, a udělat s tím velký politický výsledek. Proto politici hledají negativní vymezení. Když nemohou potenciální podporovatele spojit pozitivním programem, spojí je negativně. Podle mne je tento antagonismus do jisté míry nevyhnutelný. Lze vysledovat, že v zemích, kde existuje agresivní levice, se příliš neobjevují hnutí zaměřená proti uprchlíkům. Nicméně úkolem politika dneška není jen bojovat konsensuálním přístupem proti antagonismům. Ale taky hledat, kde se antagonismus zaměřuje proti skutečným problémům globální společnosti - a nenechat ho přitom přesměrovat proti nejslabším.

 Jak Zemanovi pomáhají útoky na média, především veřejnoprávní?

Podle mne to vyvěrá z podstaty populismu. Slovem „populista“ se v Česku často myslí někdo, kdo slibuje nesplnitelné. To ale není klíčovou podstatou populismu. Tou je vytváření příkopů mezi „dobrým lidem“ a „zkaženými institucemi“, které ho záměrně poškozují. Tím získáváte velkou podporu, protože umožníte lidem, které reálně nic nespojuje, identifikovat se jako součást nějaké velké diskriminované menšiny a zároveň jim vytvoříte nepřítele. Problém je, když se populista dostane k moci. Nemůže vytrvale a příliš dlouho kritizovat instituce, jejichž je součástí. Musí tedy útočit proti jiným. A dobrým cílem jsou média. Trump je několik týdnů zpět označil za „nepřátele lidu“. To je stejný mechanismus. A veřejnoprávní média jsou samozřejmě velmi důležitá i politicky. Nestojí za nimi podnikatelské zájmy. Často jsou velmi kritická k politikům. Neměli bychom rezignovat na debatu o kvalitě veřejnoprávní služby, ale zároveň si dát si pozor na motivace, které stojí za neustálými útoky na ně.

Platí věta, že polovina národa Miloše Zemana podporuje a pro druhou je nepředstavitelnou volbou?

Tak to není. Přeceňujeme, jak se lidi zajímají politikou. Polovina Čechů dnes ani neřekne správně, kdo vyhrál v roce 2013 sněmovní volby. A z tohoto vlažného zájmu vychází postoj i k Miloši Zemanovi. Má nějakých 20 procent skalních podporovatelů, podobný počet skalních odpůrců a zbytek má smíšené postoje. Ty se dost mění podle toho, co Miloš Zeman udělá. Důvěra v něj jako v politika osciluje někde mezi 42 a 56 %. Odpovídá tomu i výzkum, který jsme dělali pro Seznam.  Tam jsme se ptali na souhlas s postoji Miloše Zemana ve 12 oblastech. Ve všech s ním souhlasilo okolo 6 % lidí. Nesouhlas ve všech vyjádřilo okolo 13 % lidí. Drtivá většina tedy v něčem se Zemanem souhlasí a v něčem ne.

Jak je možné, že jeho přešlapy a excesy nemají dlouhodobý vliv na jeho popularitu?

Myslím, že je dobrý v tom, že se ze svých chyb umí poučit, ačkoli vypadá umanutě. Velmi se mu vymstil lánský puč a zasahování do ČSSD. Od té doby už nikdy tak viditelně vnitrostranicky nezasahoval. Ale ty excesy vliv mají. Zeman má dnes podporu těsně nadpoloviční většiny obyvatel. Když udělá chybu, tak méně. Zmíněný sociální demokrat Heinz Fischer měl na konci prvního období podporu 80 procent Rakušanů. To je obrovský rozdíl a daň za Zemanovu politickou agresivitu a kontroverznost.

Ale nevypadá to, že by na jeho oblibu měli negativní vliv kontroverzní lidé, které si vybral za spolupracovníky. 

To je opět chybný předpoklad. Nevíme, jakou by měl podporu, kdyby kolem sebe nedržel lidi jako Mynář a Nejedlý. Náš výzkum ukázal, že výběr spolupracovníků je jedním z nejvíc kriticky vnímaných aspektů Zemanova prezidentství. Dostal školní známku 3,4. I lidé, pro které je potenciálně přijatelný kandidát, mu dali trojku.

Miloš Zeman už oficiálně ohlásil, že se bude opět ucházet o úřad. Jaký vliv to bude mít na počet dalších kandidatur?

Sníží se. Protože nemá logiku, aby kandidovali lidé typu Jana Bobošíková, Tomio Okamura, Zdeněk Škromach. Ti oslovují částečně stejné voliče jako Zeman, ale jejich podpora je výrazně nižší. Tedy pokud by tou logikou nebylo Miloše Zemana poškodit.

A najde se kandidát, který Miloše Zemana porazí?

To se nedá odhadnout. V našem zářijovém výzkumu ho dva kandidáti (Švejnar, Horáček) poráželi a další (Pospíšil, Stropnický) těsně prohráli. Samozřejmě i proto, že do politicky nevyprofilovaných osob si člověk lépe promítne své představy o protikandidátovi. A pak ho může dotyčný zklamat. Ale minimálně to ukazuje, že v druhém kole není Zemanovo vítězství nijak jisté.  Neobhájit je sice ve středoevropském kontextu dvoukolových voleb spíše neobvyklé, ale například polskému prezidentovi Komorowskému se to povedlo, když svého protikandidáta zpočátku podcenil.

Jako by se měli protikandidáti profilovat?

Určitě není ideální se prezentovat jako antizeman v oblastech, které nastolil, a navíc v nich má velkou podporu společnosti. Ale je spousta dalších typů „antizemanovství“ – třeba to, které upozorní na to, že to už není levicový prezident a vrátí na stůl socioekonomická témata, která Zeman potlačil a nastolil místo nich ty kulturní. A nebo zcela jiná témata, kterých si prezident nevšímá. V tématech, kde má Miloš Zeman nacvičeny a otestovány bonmoty ze stovek vystoupení v regionech, ho asi někdo porazí těžko.

Celá galerie

Které politické straně se vyplatí Zemana podpořit?

To je složitá kalkulace, kterou neumím posoudit. Zeman má většinou podporu mezi levicovými voliči. Velmi nejistou mezi voliči ANO a menšinovou mezi voliči všech dalších stran. Každopádně nejde jen o pozici strany, ale také o bitvy uvnitř stran. Z hlediska ČSSD by bylo logické požadovat za podporu, ať se Zeman vrátí k levicovým tématům. Někteří členové mu ale vyjadřují podporu jen tak - protože jim to v rámci strany pomáhá.

Mluví se o možné podpoře od Andreje Babiše a hnutí ANO.

Bude to hodně záležet na výsledku voleb. Babiš je nejoblíbenější politik, ale důvěra v něj se s důvěrou v Miloše Zemana částečně překrývá. Mohlo by to mobilizovat ty voliče ANO, kteří o Zemanovi váhají. Ale při velkém vítězství ANO ve volbách naopak i vyvolat narativ, že se musí zabránit absolutní koncentraci moci mezi tyto dva vzájemně podporující se politiky. Ony jsou také různé mezistupně podpory: nikoho nepostavit, nevymezit se proti Zemanovi a podobně jako v roce 2013 říct, ať lidé zváží jeho volbu. Ale třeba spekulujeme a ANO někoho postaví.

Hraje roli při rozhodování voličů zdravotní stav a věk kandidáta?

Říká se to, ale data na to nemám. A myslím, že to bude slabší než třeba v USA, kde je prezident skutečný „commander in chief“ kontrolující válečné operace a denně rozhodují v klíčových oblastech. Představu prezidenta-řečníka a glosátora asi zdravotní problémy delegimitizují méně.

Miloš Zeman potvrdil, že nepovede volební kampaň. Proč se nechce účastnit televizních a rozhlasových debat?

V prvním kole to může být strategické. Pokud bude dostatek kandidátů, budou bojovat proti sobě a nemůžou se tolik vymezovat proti vám; uděláte z prvního kola konkurz na protikandidáta. Přitom v Česku je mezi 1. a 2. kolem jen 14 dní, takže kampaň, kterou povedou protikandidáti proti sobě, se už dá hůř obrátit proti Zemanovi. Ale může to být i risk, když pole bude úzké s jasným favoritem. Zmíněný Komorowski se v Polsku neúčastnil debat před prvním kolem, ačkoli rostla podpora Andrzeje Dudy. Pak šel do debat před druhým kolem v defenzivě, zachraňoval situaci a přes solidní výkony se mu to nepovedlo.

A Zemanovo druhé kolo?

Nepočítám, že by Zeman nešel do debat před druhým kolem. On opět argumentuje Heinzem Fischerem z roku 2010, který nedebatoval. Ale ten měl podporu 80 procent Rakušanů, kandidovali proti němu obskurní radikálové a bylo jasné, že vyhraje. Což se taky hned v prvním kole stalo. Nedebatovat v situaci, kdy výzkumy ukazují maximálně na těsné vítězství, může být vnímáno jako projev slabosti a nechuti se zodpovídat ze své politiky. Nicméně strategií obhajujících politiků třeba v Americe je často tenhle duel oddalovat, a pak k němu svolit v nějaké okrajovější stanici a nezajímavém formátu. Tím odmítnete kritiku a zároveň se duelu de facto vyhnete.

Zeman také prohlásil, že se necítí být favoritem…

No, prohlašovat se za favorita nepomáhá nikomu. A když se rámcujete jako kandidát proti všeobjímající politické korektnosti a všemocným kulturním elitám, tak to samozřejmě k vašemu profilu patří ještě víc. Ale je to zvláštní říkat, že nechcete debatovat a spoléháte na hodnocení svého prezidentství, a zároveň se označovat za outsidera. Jako kdybyste tím přiznával, že vaše působení může být hodnoceno velkou částí společnosti dost kriticky.

Také prohlásil, že nebude na své protikandidáty útočit ani odpovídat na jejich útoky, což je diametrálně odlišný přístup od jeho prezidentování.

Obhajující prezident musí působit prezidentsky. V nejistých lidech musí vzbuzovat pocit stability a jistoty. To platí zvlášť, když se prezidentské volby konají tři měsíce po sněmovních. Miloš Zeman nebude mít žádnou nenáviděnou vládu, kterou bude moct kritizovat. Tím ztratí velkou část politické strategie. Musí se trochu stát státníkem. Dostat se do pozice, kdy je kritizován;  hájí ho jiní, příznivci, spolupracovníci – a on si zachovává odstup.