Zaorálek vs. Řehka: Má armáda mluvit do politiky?

„Stydím se, stydím se, stydím se. Je mi smutno, chce se mi brečet, je mi zle, chce se mi zvracet a mám vztek. Taková nuznost, ubohost, nízkost… To se nedá rozdýchat. Uráží mě to jako vojáka a uráží mě to jako občana České republiky.“ Těmito slovy na svém soukromém profilu na Facebooku před pár dny generál Karel Řehka odsoudil reakci bývalého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka po útoku na české vojáky v Afghánistánu.

Zaorálek navrhl ukončení mise v Afghánistánu poté, co tam zemřel další český voják. Později řekl, že naše mise v zemi pod Hindúkušem se rovná okupaci a že nechce vidět další Čechy vracet se domů v rakvi. Zaorálek je dlouholetý politik, minimálně ve vládě měl možnost měnit naši zahraniční politiku vůči misím; neudělal to. Debatu o Afghánistánu mohl razantně otevřít kdykoliv jindy, jenže ani k tomu se neodhodlal.

Pro svá slova si Zaorálek vybral ten nejhloupější moment, kdy je na místě pieta a čas mluvit o hrdinství vojáků. Mnozí to pak logicky mohli vnímat jako neúctu, nedostatek empatie, projev slabosti, vycházení nepříteli vstříc. Je jistě na místě debatovat o smyslu misí, je třeba klást řadu otázek, ale je to třeba učinit ve věcné rovině, pokud možno bez emocí -  a určitě ne ve chvíli, kdy vojáci, rodina a další bezprostředně prožívají smrt svého blízkého a kolegy.

Reakce Karla Řehky byla lidsky pochopitelná, s Afghánistánem má osobní zkušenost. Ale je evidentní, že i on měl být ve svých vyjádřeních uměřenější. Rolí vojáka jistě není mlčet, když mu něco vadí, zároveň ho působení v armádě v jeho vyjádření omezuje. Příště by bylo na místě ubrat plyn a jeho nadřízení by s ním o tom měli mluvit. Kázeňsky ho však trestat, jak se už nechal slyšet ministr obrany Lubomír Metnar, není adekvátní.