Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Politika

Ve věku 96 let zemřel Evropan Helmut Schmidt

Život německého sociálního demokrata měl jasný směr a názory svou kontinuitu

Helmut Schmidt
Helmut Schmidt

Giovanni di Lorenzo: “Co to říká o Německu, že jste pro tolik mladých lidí vzorem?”

Helmut Schmidt: “Mýlí se.”

Giovanni di Lorenzo: “Teď se mnou jen koketujete.”

Helmut Schmidt: “To je možné. Všichni politici koketují, i ti bývalí. Ale je to vážně mýlka, nejsem žádným vzorem.”

Giovanni di Lorenzo: “Proč ne, pane Schmidte?”

Helmut Schmidt: “To nevím, musel bych o tom chvíli přemýšlet. Ale vychází to ze mě, taková role se mi prostě nelíbí.”

Schmidt měl v téhle jedné věci smůlu; vzorem zůstal.

Konkrétně vzorem silných stránek poválečného západního Německa: pragmatismu, střízlivosti, praktičnosti, serióznosti, smyslu pro odpovědnost. Tedy vlastností, které jsou zároveň ctnostmi moderního demokrata.  Jistě promine, když ho srovnáme se spolehlivým, výkonným, kvalitním, ale rozhodně ne povrchně efektním vozem VW Golf, jehož první řadu automobilka přivedla na trh ve stejném roce, kdy se Helmut Schmidt stal kancléřem. Tedy 1974.

I mladší generace Němců ovšem ke Schmidtovi vzhlížely jako ke vzoru. Konkrétně ke vzoru moudrého stařešiny, který má možná své vrtochy, ale jehož život má jasný směr a názory svou kontinuitu. Jinak si nejde vysvětlit úspěch jeho politických biografií, analýz a esejů, které se každým rokem stávaly intelektuální událostí a hitem. Nejspíš žádný autor neměl za minulých třicet let tolik knih na seznamu německých bestsellerů literatury faktu.

Podle předloňského průzkumu veřejného mínění ho Němci zvolili nejvýznamnějším kancléřem od druhé světové války. Ačkoli za ním nestály na první pohled tak výrazné činy jako za dalšími muži v pořadí, Konradem Adenauerem (poválečný hospodářský zázrak a zapojení do západních struktur), Willym Brandtem (vyrovnání s nacistickou minulostí a idealismus) či Helmutem Kohlem (sjednocení Německa).

Schmidt byl úspěšným starostou Hamburku, ministrem obrany, financí i hospodářství, jako kancléř provedl Německo úspěšně ropnou krizí i obdobím teroru Frakce rudé armády a položil základ pozdější společné evropské měny. Skutečnou legendou se pak stal po odchodu z politiky (1983). Samozřejmě i díky tomu, že byl nedotčen korupcí a jeho slovo mělo stále váhu.

Ještě týž rok se zasloužilý sociální demokrat stal členem vedení a později i vydavatelem liberálního týdeníku Die Zeit. A na jeho stránkách až do letošního září publikoval své názory a analýzy; stejně tak pravidelně navštěvoval páteční porady, a navíc třikrát čtyřikrát týdně chodil do redakce.

V jeho psaní se odrážel i jeho způsob politiky. Vycházel z velmi pečlivého čtení knih, novin i analýz německých ambasád, výsledek byl neotřelý a mnohdy šel přímo proti názorovému mainstreamu. V posledních letech například volal po investičním programu v celé Evropě, který by byl srovnatelný s Marshallovým plánem po druhé světové válce (zaplatit ho mělo hlavně Německo) a samozřejmě také po společné daňové a rozpočtové politice, bez níž nemůže společná měna fungovat.

Kritizoval Evropu za její podíl na vypuknutí války na Ukrajině a obdivoval hospodářské úspěchy čínského režimu. Tamní porušování lidských práv ospravedlňoval tím, že jejich ochrana je západním, nikoli univerzálně lidským konceptem. Prosazoval také mnohem přísnější regulaci finančních trhů, která by zkrotila “divoký kapitalismus”. I v šestadevadesáti ho u psaní zahaloval mrak cigaretového kouře, měl prý doma ukrytých dvě stě kartonů pro případ, že by jeho oblíbené mentolky byly zakázány.

Stále častěji přitom psal i nekrology svých přátel z německé a evropské politické elity doby studené války, až z této generace zůstal naživu skoro sám. Ten poslední napsal 9. září. “Smrt může člověka překvapit i ve vysokém věku 93 let,” napsal v něm k úmrtí bývalého zahraničně-politického stratéga německé sociální demokracie Egona Bahra. “Do poslední chvíle byl aktivním člověkem, který neúnavně sledoval své cíle a svůj boj za mír a bezpečí v Evropě.” Táž slova platí i na Helmuta Schmidta - a za to bychom mu my, Evropané z generace jeho vnuků, měli poděkovat.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].