Rozhovory o brexitu jsou ve slepé uličce. Británie válčí sama se sebou

Update: Středeční summit skutečně k žádnému průlomu nevedl. Německá kancléřka Angela Merkel během večeře konstatovala, že se rozhovory ocitly ve slepé uličce. Zbývajících sedmadvacet zemí EU zároveň zrušilo mimořádná summit plánovaný na listopad, na němž mělo podle původních předpokladů dojít k podpisu dohody. Většina výroků politických lídrů zní v tom smyslu, že je zapotřebí více času, nebo - jak prohlásil hlavní evropský vyjednavač Michel Barnier - “mnohem více času”. K tomu nicméně dodejme, že v podstatě každé složitější evropské vyjednávání končí dohodou na poslední chvíli.

 Problém je však stále především na britské straně. Britská premiérka Theresa May nevyloučila, že by stála o prodloužení přechodného období “v řádu měsíců”. Okamžitou reakcí je ovšem hlasitá vzpoura radikálního křídla její vlastní strany, které žádá odmítnutí jakékoliv irské pojistky - a v podstatě tak odmítá dohodu, se kterou již Británie dvakrát rámcově souhlasila. Do věci vstupují i labouristé s tvrzením, že mají lepší plán na budoucí uspořádání vztahů s EU. Británie tak bojuje v tuto chvíli především sama se sebou.

Do odchodu Velké Británie z EU schází zhruba pět měsíců. Pokud by šlo vše podle dohodnutého plánu, měl by středeční summit zpečetit dohodu o tom, jak bude v březnu příštího roku spořádaný rozvod vypadat - předseda Evropské rady Donald Tusk ho ostatně před pár týdny v Salcburku označil za okamžik pravdy pro Brexit. Překvapení je vždycky možné, ale v tuto chvíli vše naznačuje, že k dohodě nedojde, Tusk byl rozhodně v úterý velmi skeptický. A tím začíná Britům i Evropanům docházet čas.

Případnou dohodu totiž musí ještě ratifikovat parlamenty členských zemí.  A pokud se politici dohodnout nestihnou, vypadne Británie z EU již za pár měsíců bez jakýchkoliv pravidel, nadivoko, aniž by kdokoliv chápal, jak přesně budou dál fungovat dosud propojené ekonomiky, právní řády či bezpečnostní vazby. Jak ukazuje tato reportáž deníku The New York Times, část Britů začíná podléhat panice a připravuje se na stav nouze.

Šalamounské řešení

Situace je natolik zamotaná, že k jejímu pochopení je nutná aspoň stručná rekapitulace. Británie si odhlasovala brexit v červnu 2016, zjevně bez jakéhokoliv realistického plánu na to, jak bude rozchod s Evropou a následující existence vypadat. Kampaň pro odchod tvrdila, že vyjednat novou dohodu s EU bude “otázkou 24 hodin” a že to bude “ta nejjednodušší věc na světě”. Po nečekaném výsledku následovalo zhruba devět měsíců politického a institucionálního chaosu a teprve v březnu 2017 vláda skutečně oficiálně o rozvod požádala: aktivovala tzv. článek 50, čímž zároveň spustila dvouletý odpočet. Členství Británie v EU zanikne právě v březnu 2019.

A pokud nemá v tu chvíli dojít k náhlému přerušení veškerých vazeb, jež se proplétaly čtyři desítky let, musí vzniknout nějaká dohoda. Evropané si (mimo jiné) vyhradili, aby Británie zaplatila všechny pohledávky, k nimž se již zavázala, což činí desítky miliard eur. Požadovala také zajištění plnoprávného postavení občanů EU, kteří v Británii legálně žijí. A, především na popud Irska žádají, aby se Britové zaručili, že na území Irska (ostrova) nevznikne reálná nová hranice mezi samostatnou Irskou republikou a Severním Irskem přináležejícím ke Spojenému království. Její absence je totiž základem mírového uspořádání, jež ukončilo vleklý a krvavý konflikt, tzv. The Troubles.

Podstata dnešního míru spočívá zhruba v tom, že Severní Irsko je – formálně -  součástí Spojeného království, ale de facto mezi ním a Irskou republikou neexistuje žádný hmatatelný předěl. Irové žijí, jakoby hranice neexistovala: farmáři vlastní pozemky na obou stranách pomyslné čáry, titíž kandidáti kandidují do politických úřadů v Irské republice i Severním Irsku a tak dále. Jedná se o šalamounské řešení, které počítalo s tím, že obě země jsou součástí vyššího celku, tedy Evropské unie.

Takové jsou tedy od počátku evropské podmínky rozvodu, a pokud se na nich obě strany dohodnou, je možné začít vyjednávat o budoucích vztazích. Britové s podmínkami po sérii různých dílčích rebelií v principu souhlasili, navíc pochopili, že do března 2019 nelze všechno stihnout, a tak požádali ještě o tzv. přechodné období do konce roku 2020. Británie tedy v březnu vystoupí z EU, ale nadále bude ještě téměř dva roky fungovat jako její součást, pouze s tím, že již nebude o ničem rozhodovat. A právě v tomto období se vyjedná nová smlouva o vzájemných vztazích. Pokud by tedy ve středu všichni podepsali dohodu o rozvodu, běží vše, jak má. Jednání jsou však těsně před summitem v troskách a důvodem je právě otázka Irska.

Víc času

Protože nikdo neví, jaké vztahy mezi Británií a EU se dohodnou v přechodném období, žádá Evropa předem jakousi pojistku, že zmíněná hranice skutečně na přelomu let 2020–2021 nevznikne. Vláda Theresy May na tzv. backstop původně přistoupila. Podstatou opatření je, že pokud se nepodaří dohodnout takovou formu vztahů, jež by umožňovaly, aby hranice nadále neexistovala, zůstane Severní Irsko součástí Evropské celní unie i společného trhu. V praxi to znamená, že hranice by vznikla mezi Severním Irskem a zbytkem Spojeného království. Je to jen pojistka, ve skutečnosti se počítá s dohodou o volném obchodu, jež je v zájmu EU i Spojeného království, ale kdo ví. Britové rozhodně v tuto chvíli nemají ani zdaleka vyargumentováno, v jakém vztahu k EU vlastně chtějí po odchodu být.

Pro část Severních Irů je představa, že v Severním Irsku bude fungovat jiný ekonomický režim než ve zbytku Spojeného království, naprosto nepřijatelná - považují ji za první krok k postupnému odtržení od Londýna a připojení k Dublinu. A aby všechno nebylo dost zašmodrchané, vláda Theresy May se drží u moci jenom díky podpoře hrstky poslanců severoirské strany DUP - což jsou silně nábožensky orientovaní, superkonzervativní poslanci, již kdysi vystupovali i proti samotné mírové dohodě. A ti teď vyhrožují, že jakoukoliv dohodu, jejímž výsledkem by byl jen náznak rozvolňování vztahů mezi Severním Irskem a zbytkem Spojeného království, odmítnou a přestanou vládu držet. V britském parlamentu dohodu ostatně s gustem odmítne ke kdo.

Skutečnou podstatou celého gordického uzlu je totiž to, že v Británii paralelně probíhá tvrdý boj o to, jakou zemí vlastně chce Británie být a kdo jí bude vládnout. Britové se v referendu rozhodli odejít z EU, ale na ničem jiném se od té doby dohodnout nedokázali. Část politiků a veřejnosti žádá velmi volné vztahy s Unií, část by v podstatě naopak chtěla jakési přidružené členství - a další část by nepohrdla opakovaným referendem. Byla by to jistě hezká i užitečná debata, kdyby do března nescházelo pět měsíců.

Poslední zpráva z Bruselu zní celkem logicky: hlavní evropský vyjednavač Michel Barnier v úterý prohlásil, že “Britové potřebují více času” a nabídl jim prodloužení přechodného období o další rok. V praxi by to znamenalo, že Britové budou fungovat jakou součást jednotného trhu i celní unie do konce roku 2021, čili ještě více než pět let od okamžiku, kdy si odhlasovali odchod. Z Londýna je jisté jen to, že Theresa May takovou možnost nikdy nevyloučila. Moudřejší budeme ve čtvrtek.