Šimečka: Pod budovou Evropské komise nejsou sklady s respirátory

„Lidé mají pocit, že existují evropské záchranné sbory s modro-žlutou vlajkou, které jsme okamžitě schopní někam poslat,“ říká slovenský europoslanec Michal Šimečka, místopředseda liberální frakce Renew Europe. V současnosti jsou totiž podle něj očekávání veřejnosti mnohem vyšší, než je společenství schopné naplnit, protože pravomoci v oblasti zdravotnictví jsou v rukou jednotlivých národních států. O reálných kompetencích Evropské unie se snaží občany informovat na svých sociálních sítích - a zároveň říká, že vybudovat si vlastní strategické zásoby zdravotnického materiálu je budoucí výzvou EU.

Evropské unii je vyčítána především pomalá reakce na začátku pandemie. Protiargumentem je, že se na tak rozsáhlou krizi nemohl nikdo efektivně připravit. V očích veřejnosti to každopádně může vypadat, že EU nedělala nic. Nenahrálo tohle  do karet euroskeptikům?

Určitě to nahrálo do karet nacionalistům, populistům a euroskeptikům, kteří teď prohlašují: „Tak vidíte, v porovnání s Čínou nedělá Evropská unie nic.“ Ptají se, kolik letadel se zdravotnickým materiálem a pomocí poslala Evropská komise do Itálie. Ale EU - a to se všude snažím zdůrazňovat - nemá takové kompetence a ani není uzpůsobená k tomu, aby mohla aktivně řešit pandemii takového rozsahu. Jednak nemá pravomoci v oblasti zdravotnictví, resp. podle článku 168 Lisabonské smlouvy jde jen o pravomoci doplňkové. To fakticky znamená, že EK může nabádat vlády členských států, aby spolupracovaly a byly solidární. Nemůže však vydat ani žádný předpis, ani o ničem rozhodnout. Členské státy nechtěly Komisi kompetence v oblasti zdravotnictví svěřit - proto zůstaly v rukou národních států podobně jako sociální dávky. Takže teď si sice euroskeptici stěžují, že EU nevyvíjí žádnou iniciativu a nic nedělá - ale kdybychom před třemi měsíci navrhli, že Unii odevzdáme část pravomocí a kompetencí v oblasti zdravotnictví, aby byla akceschopná v době pandemie, byli by mezi prvními, kdo se ozve, že to nepřichází v úvahu.

Přesto, nemohla EK zareagovat rychleji?

Je bezesporu nutné si přiznat, že reakce na začátku mohla být rychlejší, i když evropské instituce varovaly členské státy před rizikem epidemie již na konci ledna. Vlády tehdy na dotazy Komise zareagovaly s tím, že mají dostatečné kapacity a všechno je pod kontrolou. Ale EU jako celek nestojí na rychlých reakcích. Přece jen je to společenství 27 států, které není schopné reagovat v řádu hodin a dní. EU není centralizovaný superstát: nemůže vydat rozhodnutí, které by podobně jako v Číně uzavřelo jedno celé území, ani nemůže nařídit omezení osobního kontaktu a zavřít školy…

Opakovaně používáte metaforu listu The Economist, že EU je jako kočka, od které všichni chtějí, aby aportovala, a diví se, že to nesvede. Co tedy EU v současnosti dělat může?

Tam, kam reálné pravomoci EU sahají, umí Brusel konat a vyvinout patřičný tlak. Důležité jsou třeba pravomoci týkající se jednotného trhu. Když před pár týdny některé státy zakázaly vývoz zdravotnického materiálu, později i na nátlak Evropské komise toto omezení zrušily, takže Německo a Francie už vyvážejí zdravotnický materiál do Itálie. Dále se bavíme o rozpočtu, tedy kohezních a strukturálních fondech. Na běžné poměry EK jsme rychle přijali rozhodnutí o přesměrování miliard eur na pomoc zasaženým státům a mobilizovali finance na společný výzkum vakcíny a repatriaci občanů. A co se týče Schengenského prostoru, bylo pochopitelné, že členské státy začaly nekoordinovaně uzavírat hranice. Komise ale vydala doporučení, aby se vytvářely tzv. zelené pruhy pro bezproblémovou přepravu zdravotnického materiálu, léků a zásobování - a to funguje. Pak jsou tu finance, které poslouží pro ekonomickou stabilizaci a hospodářský restart všem. Evropská centrální banka vytvořila mimořádný program pro nákup aktiv a dluhopisů. A Evropská komise pak minulý čtvrtek navrhla podporu kurzarbeitu pro celou Evropu stomiliardovou částkou.

Jenže když Itálie žádala ostatní členské státy o pomoc a zdravotnický materiál, dlouho nepřišla žádná odezva. Jak chcete do budoucna předejít tomu, aby členské země v době krize nejednaly sobecky?

V situacích mimořádného ohrožení, kdy musejí důležitá rozhodnutí padat v řádu hodin a dní, je národní egoismus pudová reakce. Myslím si, že je to do jisté míry i přirozené. Ale to byla úvodní fáze, potom se už začala projevovat solidarita ze strany Německa a dalších zemí. Jsme společenství 27 států a pro každou zemi je prioritou národní stát a národní zájmy, to se dá bohužel jen těžko změnit. Každá země nejdříve myslela na zájmy svých občanů, proto je důležité vzít si z tohoto traumatu ponaučení. Nejbližší dny a týdny rozhodnou, jakým směrem se bude EU ubírat. A jedním požadavkem ze strany voličů je, aby v době takto masivní krize dovedla efektivně ochránit své občany.

To ale bude možné ve chvíli, kdy vám národní státy svěří kompetence, které nemáte. Budou na něco takového ochotné přistoupit, až se situace uklidní?

Buď dojde na lámání chleba, nebo ne - a nebavíme se jen o pravomocích. Do budoucna bude nutné vytvořit si vlastní strategické rezervy zdravotnického materiálu. Ve výrobě roušek, ochranných obleků, rukavic a dalších zdravotnických pomůcek, které zoufale potřebujeme, nyní  jednoznačně dominuje Čína - a EU by na jejich dodávkách neměla být závislá.

Jsme také závislí na dovozu léků a materiálu na výrobu zdravotnických pomůcek…

Samozřejmě, ale už i Komise tlačí na velké evropské firmy, aby přeorientovaly výrobu a vyráběly potřebný materiál - a týká se to i léků a výroby vakcíny. Máme volný pohyb a společný trh, takže bychom se do budoucna měli zabývat i společnými výrobními kapacitami, potřebná budou letadla pro jejich přepravu. Umím si představit, že by vznikl i mechanismus spolupráce a solidarity mezi členskými státy, díky němuž by si země přerozdělovaly pacienty podle toho, které státy by měly v době krize k dispozici kapacity pro pomoc nejvíce zasaženým oblastem.

Ještě nedávno jste ale jste na sociálních sítích vysvětloval, že EU žádná taková letadla nemá. Takže tato myšlenka má základ v očekáváních občanů?

Ano, jsem stále trochu v šoku z toho, že lidé mají pocit, že někde v podzemí budovy Evropské komise jsou obrovské sklady, kde máme schované respirátory nebo, že existují záchranné sbory s modrožlutou vlajkou, které jsme okamžitě schopní někam poslat. Současná krize nám ukazuje, co vůbec můžeme od EU očekávat. A měli bychom tedy debatovat o tom, co od ní chceme - protože momentálně ona očekávání jsou mnohem vyšší, než je EU reálně schopná naplnit.

Není do jisté míry pozitivní zpráva, že mají lidé v době krize od EU velká očekávání?

Byla by to dobrá zpráva v případě, že bychom měli možnost taková očekávání naplnit. Spíše mám obavu z budoucí frustrace. Na Slovensku teď vyšel průzkum, z kterého vyplývá, že si většina Slováků myslí, že EU pomáhá málo. Čtyřicet procent lidí má za to, že nám hodně pomáhá Čína, o Unii si to myslí jen 16 procent občanů.

Nesouvisí to i s tím, jak EU navenek komunikuje?

EU by na své komunikaci měla skutečně zapracovat, sice se v tomto směru snaží, ale nikdy to nepatřilo mezi její silné stránky. V čase krize mají na veřejné mínění největší vliv národní politici. Na Slovensku se toho chopili i fašisté nebo poslanec Smeru Ľuboš Blaha: přebírají různé dezinformace nebo pročínské a proruské narativy. Z toho pak plynou i jisté bizarnosti. Šestnáct procent Slováků si tak myslí, že nám pomáhá Rusko, i když z odtud nedorazil ani kilogram materiálu ani jediné euro. K lidem ovšem doputovaly informace fašistických politiků, kteří informovali o tom, že do Itálie přiletělo pomoct pár ruských letadel.  Na druhou stranu nevěřím, že dokonalé řešení spočívá v tom, že EU začne lépe komunikovat, beztak jsou všechny informace o EU filtrovány skrze národní média a národní kontexty. Nastolování témat je úlohou politiků - a nemyslím si, že by nás zachránili lepší marketingoví konzultanti.

Nakonec se může zdát, že jako výraznější pomoc působí placené dodávky zdravotnického materiálu z Číny, k čemuž dopomáhají i „vítací akce“ některých národních politiků…

Je třeba uznat, že z Číny přichází relativně hodně zdravotnického materiálu, zároveň je jeho největším producentem na světe. Velká část je ale pochybné kvality, proto ho mnohé státy vracejí. Nemůžeme ovšem tuhle akci srovnávat s činností EU, a určitě ne v případě Slovenska jako člena eurozóny. Na jedné straně máme několik letadel s jednorázovou pomocí a na druhé členství v Unii, jednotný trh, ECB a přístup k miliardám eur, které si budeme moci půjčit. A bez těchto financí bychom nebyli schopní zvládnout ekonomickou krizi.

Ale i z výzkumu, o kterém se bavíme plyne, že o tom slovenská veřejnost nyní v takové souvislosti nepřemýšlí.

Až se situace překlopí v ekonomickou recesi - a to se bohužel brzy stane, budeme potřebovat společný evropský záchranný plán. A mnohem více lidí si uvědomí, že nám EU a eurozóna pomohou krizi ustát. Koneckonců v době migrační krize také poklesla důvěra v EU, takže do jisté míry je takový vývoj přirozený. Teď bude záležet na tom, jestli se z toho EU poučí a vyvodí patřičné důsledky.

Na sociálních sítích často vysvětlujete právě činnost a reálné pravomoci EU. Berete to jako součást práce europoslance?

Myslím, že přinášet informace občanům je rolí europoslanců, navíc v této situaci mám pocit, že je to naše společenská zodpovědnost, teď nemusíme být fyzicky v Bruselu, takže máme více času na komunikaci se svými voliči. A nejen oni pak oceňují, když se jim někdo snaží informace srozumitelně zprostředkovat. Nemůžeme po lidech chtít, aby sami věděli, jaké kompetence EU má a co může, a to ani za normálních okolností. Podle mě nás pandemie nakonec přiměje k realističtější diskuzi o tom, co vlastně EU je - a čím chceme, aby byla.

Jak vůbec vypadá práce europoslance na dálku?

Většina politických záležitostí se obyčejně projednává tváří v tvář a ani sebelepší videokonference nenahradí přímý kontakt. Zatím Evropský parlament zareagoval velmi pružně. Máme zasedání výborů a hlasování prostřednictvím mailu. Pokud by to mělo trvat několik měsíců, tak si asi všichni postupně zvyknou. Základní věci se takto určitě dají řešit, ale jakmile přijde řada na citlivá témata, nebude to snadné. A to se týká i Evropské rady: premiéři teď sice mají video summity, ovšem i to má limity. Nedovedu si představit, jak by mohlo vypadat jednání o evropském rozpočtu prostřednictvím telekonference.

Celá galerie

Jak jste už zmínil, většinou jsou veřejnosti nejvíc na očích národní politici. A je na nich, zda budou určité kroky prezentovat ve svůj prospěch nebo jako společnou činnost členských států EU…

To je pravda, národní politici si rádi přivlastňují pouze úspěchy EU. Ale třeba právě na Slovensku existuje proevropská většina i v rámci populace. Počkáme si, jak budou mluvit čísla, až pandemie odezní - ale Slováci vykazují dlouhodobě relativně velkou podporu vůči EU. Je u nás dost politiků, kteří jasně komunikují proč je pro nás členství v EU výhodné -  nevýraznější z nich je prezidentka Zuzana Čaputová. Zároveň by mělo častěji zaznívat, že EU jsme my všichni. Takže když mluvíme o tom, že Evropská unie selhala, bavíme se i o našem selhání, a když říkáme, co má dělat, je to zčásti i naše zodpovědnost. Pokud někdo prohlašuje, že toho EU dělá málo, je na místě otázka: „Souhlasíte s tím, aby měla pravomoc konkrétní věci dělat?“ Vždycky budou politici, kteří si budou chtít do EU kopnout, zvláště ve chvíli, kdy budeme čelit ekonomické recesi, a využít to pro své zviditelnění. Ale ve skutečnosti má největší vliv to, co říkají nejvyšší představitelé státu - a pokud se jim podaří veřejnou diskuzi udržet v určitých mezích, konspirátorům a fašistům nezbude velký prostor.

Nepodkopala tedy pandemie snahy o větší integraci členských zemí?

Jsou jen dvě východiska. Buď budeme chtít být více akceschopní a navzájem spolupracovat i v oblastech, kde to doposud nebylo možné, třeba právě ve zdravotnictví - a zvládneme to společně. Stejně tak je možné, že to posílí politické síly, které zastávající názor, že ponaučením z této pandemie je, že se musíme více uzavřít do sebe a vrátit kompetence nazpět národním státům, protože k nám zvenku  virus doputoval a my se před ním musíme ochránit – což dokáže jen národní stát a jeho vláda.

Je tu i další nebezpečí. Současná bezpečnostní opatření mohou sloužit jako záminka pro destrukci demokracie - a v Maďarsku se to děje. Měli bychom se i v Česku a na Slovensku mít na pozoru, když to pozorujeme?

Zpozornět bychom měli každopádně, nejen na Slovensku a v Česku, ale v celé Evropě. Politici mohou vycítit šanci:  koncentrovat svou moc tak jako nyní v Maďarsku a jednou provždy krize zneužít. Pochopitelně ve výjimečných situacích očekáváme, že vláda bude jednat rychle a efektivně, ale historicky víme, že když politici okusí výjimečné pravomoci, nechce se jim vracet zpět k běžnému demokratickému procesu, kde vše vyžaduje určitý čas. A pro maďarskou demokracii už – zdá se - není cesty zpět. Viktor Orbán teď může časově neomezeně vládnout bez parlamentu, k čemuž neexistuje racionální důvod. A vzhledem k tomu, že už deset let systematicky destruuje právní stát, nezávislé instituce a média, máme důvodné podezření, že své moci bude chtít zneužít, zavede drakonické tresty za šíření poplašných zpráv a použije je proti opoziční politikům a novinářům. Všichni se nyní věnují pandemii, ale může se stát, že až krize pomine, zjistíme, že je maďarská demokracie pravdu ztracená.