Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Politika

Přibáň: Nežijeme ve společnosti rozdělené, ale rozpolcené

S politologem a právníkem o dalším vývoji Česka po prezidentských volbách

Miloš Zeman pověřuje Andreje Babiše sestavením vlády; Lány, 31. října 2017 • Autor: Matěj Stránský
Miloš Zeman pověřuje Andreje Babiše sestavením vlády; Lány, 31. října 2017 • Autor: Matěj Stránský

Politolog a právník Jiří Přibáň záhy po vyhlášení výsledků prezidentských voleb přišel s ostrou reakcí, že znovuzvolení Miloše Zemana je koncem mýtu o demokratických Češích i koncem první České republiky coby ústavního státu. „V politické rovině parlamentarismus již nefunguje, v ústavní rovině však není ještě vše ztraceno,“ říká nyní s odstupem v rozhovoru pro Respekt. A dodává: „Nebuďme apokalyptiky, protože nebyla nastolena diktatura.“

V rozhovoru o parlamentních volbách jste řekl, že se o směřování Česka definitivně rozhodne při volbě prezidenta. Jak občané tedy rozhodli?

Demokraticky! Český národ se nemůže na nic vymlouvat, protože rozhodl v přímé volbě, že příštích pět let bude prezidentem Miloš Zeman. Zastávám mezi českými konstitucionalisty menšinový názor, že přímá volba nezměnila parlamentaristickou dělbu moci ve státě, protože posílení legitimity automaticky neznamená posílení legálních pravomocí. Spíš se musíme ptát, jak je možné, že v jiných zemích, jako je například Rakousko nebo Finsko, přímá volba parlamentarismus neohrožuje, zatímco u nás vyvolává takové politické otřesy. Navíc, dokážete si představit, jak by dnes vybírali prezidenta voleného parlamentem Vojtěch Filip s Tomiem Okamurou a Andrejem  Babišem? Ještě, že máme přímou volbu, protože se nemáme na co a koho vymlouvat. Přímá volba automaticky neznamená, že by si prezident mohl uzurpovat moc, pokud mu ji tedy parlament a vláda nepřinesou na stříbrném podnosu.

A přinesou?

To záleží na míře, do jaké se nechá ANO ovlivnit extrémistickou politikou Hradu, SPD a KSČM. A samozřejmě to samé platí o opozičních politických stranách, protože v ODS i ČSSD výrazně posilují zemanovsko-okamurovská křídla a politici jako Václav Klaus mladší nebo Milan Chovanec. Navíc hnutí ANO má zájem na oslabení nezávislosti justice nebo veřejnoprávních médií. Výhledy nejsou dobré.

Jiří Přibáň • Autor: Profimedia, Milan Petrovič - Č
Jiří Přibáň • Autor: Profimedia, Milan Petrovič - Č

Co znamená výhra Miloše Zemana?

Především obrovský úspěch pro člověka, pro kterého politické charisma a schopnost manipulovat kolektivními náladami a předsudky byly vždy prvním politickým programem. Václav Klaus se v zásadě choval jako typický maloměšťák, co by se býval rád proslavil a přál by si, aby si ho lidé vážili, zatímco v obýváku by mu visely obrazy od Kristiána Kodeta a zněl zpěv Lucie Bílé. Miloše Zemana ale vždy zajímala jen moc a té podřídil veškeré své dovednosti - od rétorických obratů přes schopnost vytvářet spojenectví s kýmkoli až po lstivost. Kdyby někdo hledal českého politika, který se nejdůsledněji řídí myšlenkami z Machiavelliho Vladaře, musel by ukázat na Miloše Zemana.

Vyhrál by Jiří Drahoš, kdyby udělal některé věci lépe? Nebo výsledek vychází z nastavení společnosti a tohle bylo maximum?

Jiří Drahoš nemohl zásadně udělat nic jinak, pokud chtěl zůstat Jiřím Drahošem. V obou televizních debatách se nicméně ukázalo ještě něco jiného, a to politické charisma, které mu ve srovnání s Milošem Zemanem chybělo. Všimla jste si, jak dobře musel pro své voliče i část nerozhodnutých občanů Miloš Zeman v obou debatách vypadat? V té první hrubý a mobilizující ty nejspodnější fašizoidní emoce, zatímco v té druhé v roli blahosklonného státníka, který se nenechá vykolejit „nějakým profesorem“. Výsledek je realistickým obrazem dnešní české společnosti.

Podle volebních výsledků je Česko rozděleno. Jak spolu dále mohou koexistovat dvě skupiny, které smýšlejí politicky a pravděpodobně i hodnotově diametrálně rozdílně?

Každá volba vždy nějakým způsobem rozděluje a samo rozdělení společnosti není nic zlého, protože v těchto rozdílech se ve skutečnosti formuje demokratická politika; jde o něco, co k otevřené společnosti patří. My však žijeme ve společnosti rozpolcené, a to je zlé, protože Miloš Zeman zde minimálně v uplynulých třech letech mobilizoval své příznivce politikou strachu, takže tato část společnosti považuje ostatní za zrádce, nepřátele nebo škůdce.

To se týká i kampaně, kterou Miloš Zeman oficiálně vůbec nevedl?

Ano, ve skutečnosti zcela převzal fašizující slovník Tomia Okamury a Jiřího Drahoše chtěl zastavit stejně jako „imigranty“. Mimochodem, ty samé negativní emoce, které kdysi vyvolávaly obraty jako „cikáni“ nebo „sudeťáci“, dnes ovládá právě slovo „imigrant“ nebo „muslim“. A to v zemi, kde s migrací nebo nepatrnou muslimskou menšinou nejsou spojené sociální problémy. Je těžké přesvědčit lidi, kteří přistoupí na tuto politiku strachu, že druhá strana se je nesnaží zničit nebo porobit, protože tito lidé se cítí ve stavu existenciálního ohrožení, odkud je nebezpečně blízko k fanatismu a násilí.

Je tohle rozdělení vidět i mimo volby?

Samozřejmě. Vidíme to na všech sociologických datech - která ovšem ukazují podobný obrázek, jaký známe z jiných evropských zemí. Rozdíly jsou mezi obyvateli měst a venkova, podle míry vzdělanosti nebo věku. V českých zemích k tomu přistupují ještě místní rozdíly mezi Čechy a Moravou se Slezskem nebo někdejšími Sudety. Bylo až úsměvné vidět ten vybičovaný dav starších lidí, který spílal a hrubě urážel v debatě na Primě příznivce Jiřího Drahoše, kteří byli vesměs o generaci až dvě mladší. Co svět světem stojí, staří si stěžují na mladé, že jsou neslušní a neuctiví, ale v dnešní české společnosti - zdá se - je to právě naopak.

Všichni dnes pátrají po příčinách. Kde je vidíte vy?

Jak je vidět, ekonomická situace je jen jedním z mnoha faktorů, takže marxistické poučky o třídních rozdílech zde neplatí, protože například relativní chudoba je v České republice jedna z nejmenších v rámci EU. A zrovna tak nenávist k EU mezi nemalou částí populace nelze vysvětlit jen odkazy na komunistickou minulost, protože jsou s ní spojené kulturní vzorce, které bychom mohli vysledovat až k počátkům národního obrození. Jinými slovy, naše chalupy a grunty si nenecháme rozvracet z žádné metropole!

Jak se tedy postavit k těm, kteří Miloše Zemana volili? Vaše první první reakce o volbách mohla vypadat jako výzva k ráznosti… 

Jako k lidem, se kterými vytváříme jedno politické společenství, a které je proto třeba přesvědčit, že na prezidentské standartě je „Pravda vítězí“, a ne „Strach vítězí“. Vrátit demokratické politice její občanskou a civilní podobu, to je hlavní úkol dneška. Myslet si, že tito voliči jsou něčím horší, nebo dokonce morálně pokleslí, by znamenalo převzít přesně jejich vzorec chování. Myslím si, že Jiřímu Drahošovi, ale i Pavlovi Fischerovi, Michalu Horáčkovi a Markovi Hilšerovi se podařilo mobilizovat právě tuto civilní formu demokratické politiky, takže je na čem stavět.

Miloš Zeman vítězí v prezidentských volbách; 2018 • Autor: Matěj Stránský
Miloš Zeman vítězí v prezidentských volbách; 2018 • Autor: Matěj Stránský

Zároveň jste mluvil o tom, že si už nemůžeme nalhávat, že Češi jsou rození demokraté.

Demokracie není jen volební akt, ale - jak říkal již Alexis de Tocqueville - i soubor politických ctností a především forma života. A když se v politice hlavním argumentem stane strach, demokratická diskuze a schopnost dohody klesá, zatímco poptávka po autoritářské vládě rapidně roste. Já měl nicméně na mysli především konec obrozeneckého mýtu, který se táhne až k Palackého dějinám, ve kterých pod vlivem Hegelovy filosofie přisoudil slovanstvu demokratičnost a mírumilovnost, zatímco germánstvu autoritářství a výbojnost - a pokrok spatřoval ve vzájemném ovlivňování se obou kmenů.

A to je tedy onen hlubší zdroj, ze kterého čerpáme?

Ano, tady někde pramení představa Čechů o sobě samých jako národu bytostně demokratickém, kterou ovšem současně doplňuje další nebezpečná představa o tom, jak za všechny naše národní katastrofy mohou vnější síly, jejichž jsme obětí. Tato kombinace historické oběti a iluze bytostného demokratismu ale dnes vzala za své, protože již téměř tři desetiletí si vládneme sami a bez vnějšího ohrožení. Dnes jsme se stali obětí naší vlastní demokratické volby.

Mluvíte až o konci liberální demokracie. Není to příliš definitivní?

Zmínil jsem se o konci první České republiky, který přichází a začal s parlamentními volbami loni na podzim. Politické strany, bez kterých parlamentaristický režim nemůže fungovat, definitivně prohrály a jejich síla je zanedbatelná. V dnešní Poslanecké sněmovně se moc dělí mezi populisty a extremisty, což je učebnicový příklad vnitřní proměny klíčové ústavní instituce, jakou je parlament. V politické rovině tedy parlamentarismus již nefunguje. V ústavní rovině však není ještě vše ztraceno, třeba na rozdíl od Maďarska nemůže nově se formující mocenský blok změnit ústavu. A na rozdíl od Polska je český Ústavní soud v mnohem silnější pozici, a to i proto, že soudcům končí jejich funkční období až po druhém funkčním období prezidenta Zemana. Když však vidíte, jak se množí z řad hnutí ANO, SPD a KSČM i Hradu útoky na nezávislé instituce od veřejnoprávních médií až po justici jako takovou, je jasné, že nás čeká zásadní boj o politický a ústavní režim. Rozhlasovou kauzu redaktora Jana Kroupy můžeme brát jako startovní výstřel.

Nadejít má podle vás tzv. benevolentní autoritářství. Kdo ho zosobňuje a jaké budou jeho projevy?

Benevolentní autoritářství označuje takový režim, ve kterém mocní rozhodují především o rozdělování zásadně důležitých zdrojů ve společnosti, přidělují je loajálním skupinám a díky nim kontrolují vlastní vládu a omezují možnosti opozice. To platí o ekonomické moci zrovna tak jako o moci v médiích nebo ústavních orgánech. Taková situace nastala například ve zmíněném Maďarsku, kde oligarchické skupiny musí držet Viktora Orbána u moci. Z tohoto hlediska byla například přítomnost generálního ředitele ČEZ u vítězné řeči Miloše Zemana ještě důležitější než přítomnost Milana Chovance nebo Tomia Okamury.

Řekl jste, že Češi jsou hrozbou sami pro sebe. Co by měli dělat lidé, kteří tomu nechtějí pasivně přihlížet?

Bylo by naivní domnívat se, že se vše vyřeší založením nějaké „strany slušných lidí“. To je základní omyl a kletba naprosté většiny polistopadových snah změnit politické rozložení sil. Stranická práce vyžaduje každodenní a mnohaletou dřinu, která se může zúročit až s určitým odstupem. Příkladem je Pirátská strana, která je pro mě jedním z mála pozitivních překvapení v české politice. Lidé, kteří volili Jiřího Drahoše, určitě své hlasy dají různým stranám od levice až po pravici. Přesto prezidentská volba dokázala mobilizovat občany do té míry, že si dokážu představit i občanské protesty a demonstrace v případě útoků na ústavní hodnoty této země. Zítřejší spory o charakter České republiky budou totiž spory o ústavní hodnoty.

Vidíte událost, která by mohla být rozhodujícím momentem o směřování České republiky?

Nebuďme apokalyptiky, protože tady nebyla nastolena diktatura. Stále máme možnost demokratické volby, takže každá příští volba je takovým momentem, který může změnit směřování České republiky. V tomto ohledu zůstávám optimistou.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].