Nepřehlédnutelné zásluhy ing. Zemana

Miloš Zeman se skrývá před konfrontací s dalšími prezidentskými kandidáty, kteří nemají možnost připomenout mu důležité kapitoly jeho života a žádat jej o vysvětlení nebo reakci. Sporných kroků, na které je přitom dobré se současné hlavě státu ptát, jsou desítky. Připomeňme si tu tři: dva z nich byly pro Miloše Zemana v jeho kariéře velmi podstatné a třetí ukazuje, že skrze svou osobu pouštěl už coby premiér k moci persony, které vzbuzují stejné podezření jako jeho současní klíčoví muži - Martin Nejedlý a Vratislav Mynář.

Jeden odstavec

Psalo se léto 1989, v Česku stále panoval tuhý socialismus. Za mřížemi seděli političtí vězni, publikovat svobodný názor v oficiálních médiích nebylo možné, cenzura fungovala dokonale. Na počátku léta sice vznikla petice Několik vět, kterou podepsaly tisíce lidí a jež v rámci možností kritizovala panující režim; neměla ovšem šanci být publikována v oficiálním tisku, natož ve státní televizi nebo rozhlasu. V srpnu se ale něco změnilo. V odborném Technickém magazínu vyšel pod šedivým názvem Prognostika a přestavba článek od veřejnosti i disentu neznámého autora ing. Miloše Zemana. Text vzbudil rozruch, kopírovaly si ho tisíce lidí, citovala z něj Svobodná Evropa i Hlas Ameriky. A pak se stalo něco neuvěřitelného: autor byl pozván do ekonomického pořadu komunistické televize a po interview se stal známou a slavnou personou.

Článek sám nebyl nijak objevný, jsou v něm jen umně vyřčené fráze a s odstupem času je dobře vidět, že nemá prakticky žádnou „filosofickou“ nebo „ekonomickou“ hodnotu. Jeden odstavec z tehdejšího článku se však stal mottem celé Zemanovy politické kariéry.  „Zdá se, že významnou roli by zde mohl sehrát jev označovaný jako ostrovy pozitivní deviace,“ píše tu Zeman. „Jde o lokální společenství, která mají výrazně vyšší výkonnostní parametry, než je celospolečenský průměr, jejichž členové ještě neztratili vnitřní zájem o svou práci a přijímají často dnes neúnosné riziko, ať již jde o nové formy podnikatelských činností, kulturních aktivit, občanských iniciativ, spotřebitelských, nebo ekologických hnutí apod.“ Tahle věta patřila k tomu nejodvážnějšímu, co bylo v osmdesátých letech zveřejněno v oficiálním komunistickém tisku - a mimochodem Zeman ji zopakoval o dvacet čtyři let později při nástupní řeči do funkce prezidenta.

V disentu vyvolal v roce 1989 článek Miloše Zemana naději, že jakýsi trend částečné svobody bude pokračovat. Vzbudil však i otázku, jak se v estébáky a komunistickými funkcionáři ostře střežených médiích, natož ve státní televizi mohl ocitnout svobodný názor. Kdo Zemana do tisku a na obrazovku prosadil? Po tom bylo možné pátrat až po pádu železné opony. V roce 1990 byl nicméně článek Miloše Zemana v podstatě zapomenut a jeho autor nepatřil mezi tehdejší velké tvůrce nové společnosti. Média text připomněla až při dvacátém a pětadvacátém výročí publikace, pátrat po okolnostech jeho zveřejnění pak začal v roce 2014 Jaroslav Veis. Mluvil s řadou lidí, zásluhou jejichž aktivit článek vyšel, a výsledky zveřejnil v Lidových novinách. Podle něj i řady dodnes renomovaných spoluaktérů publikace šlo spíš o shodu okolností.

Autor těchto řádků se pokusil společně s panem Patizonem zjistit další podrobnosti loni. Veřejná produkce inženýra Zemana by se neobešla v roce 1989 bez svolení řady konkrétních lidí ani bez vědomí oficiálních cenzorských úřadů nazvaných Český (v nadřízené verzi federální) úřad pro tisk a informace. Jenže řada dokumentů se nedochovala, mnozí odpovědní funkcionáři jsou mrtví - a už se nikdy nedozvíme, zda bylo v létě 1989 prosazení Miloše Zemana do veřejného prostoru operací, která se odehrála onou shodou okolností, nebo jestli za ní stála vyšší moc a konspirace StB. Nemusí to vědět ani sám Miloš Zeman, který se mohl stát pouhou loutkou v rukou vládnoucích komunistů. Že měl k tomu předpoklady, se ukázalo v půli devadesátých let.

Není to pravda

Říkalo se tomu operace Bamberg. Pro osvěžení cituji z článku Respektu: Miloš Zeman, Karel Machovec a Jaroslav Vlček se v roce 1995 dvakrát sešli hned za hranicemi v německém Bambergu s trojicí podezřelých podnikatelů. Tvořili ji bývalý šéf významné komunistické firmy PZO Simex a pozdější velvyslanec ve Švýcarsku Miloslav Kočárek, bývalý místopředseda Státní plánovací komise, a navíc člen ČSSD Miloslav Jírava a švýcarský podnikatel Jan Vízek, stíhaný v zemi helvetského kříže za podvody. Vízek Zemanovi nabízel několikasetmilionový úvěr pro ČSSD (finančně tehdy vzhledem k nejasnostem okolo Lidového domu téměř na lopatkách) a sociální demokraté na oplátku za to Vízkovi a jeho kumpánům vysoká místa ve státní správě. Na závěr podepsali vyjednavači dokument, který dohodu stvrzuje.

Je známo, že Zeman nejprve vše kategoricky popřel, aby za pár dnů naopak téměř vše kategoricky přiznal: ano, v Bambergu se skutečně při uzených lososech, bílých klobásách, rostbífech a pivu několik hodin diskutovalo o podrobnosti dohody. Nicméně, tvrdil Zeman letos v dubnu před ústředním výborem své strany, bylo to poprvé a naposled, kdy se ČSSD „někdo pokusil zahltit jakýmsi výměnným obchodem“, a vyjednavači prý dohodu nakonec rozhodně odmítli. Jenže co si pak počít s dopisem, v němž Kočárek oznamuje Vízkovi, že Zeman s rámcovým obsahem smlouvy souhlasí. Není to pravda, řekl k tomu stručně Zeman v dubnu a pak si o Bambergu uložil měsíčního bobříka mlčení, který trvá dodnes. Konec citace.

Bamberg byl tehdy jednou z největších politických i kriminálních afér. Vypadalo to, že Zeman by slíbil za možnost dostat se k moci cokoli. Věc vyšetřovala policie i BIS. Ale v roce 1998 vyhrála sociální demokracie volby, Miloš Zeman podepsal neférovou opoziční smlouvu s Václavem Klausem a jeho vláda si už vyšetřování aféry evidentně ohlídala. Policie případ odložila, BIS vše schovala do trezoru a nad bamberskou aférou se zavřela voda.

V dobu, kdy zmizela dohoda z obzoru vyšetřovatelů, byla také zveřejněna jména dosud utajovaných poradců premiéra Zemana - a opět to bylo na tu dobu bylo něco neuvěřitelného. Byli mezi nimi lidé, kteří neměli daleko ke komunistické StB nebo nomenklatuře. V době, kdy seděl na Hradě „disidentský“ prezident Václav Havel, se poradci stali lidé, kteří představovali totalitní praktiky.

Namátkou Jan Belda, někdejší svazácký funkcionář, který podobně jako Andrej Babiš prošel komunistickými podniky zahraničního obchodu, což byly státní firmy spolupracující s komunistickou StB. Vratislav Šíma, další vrcholný komunistický svazák a propagandista, Miroslav Šlouf, někdejší komunistický poslanec, předseda národního výboru na Praze 7. Nebo Libor Trubelík, opět svazák a komunistický funkcionář z předlistopadové doby.

Zeman tak otevřel už na přelomu tisíciletí dveře lidem orientovaným na Moskvu, osobám, které byly schopny „pragmaticky“ udělat kariéru v každém režimu. Lidé jako Šlouf - mimochodem muž, který přivedl do Zemanovy blízkosti jeho současného nejkontroverznějšího a nejvíc proputinovského poradce Martina Nejedlého -  představovali a dodnes představují klientelistickou linku. Provázanost politiky, zločinu a úplatných mužů a žen zákona. To už je sice na jiný článek, ale Miloš Zeman na tom má nepřehlédnutelné zásluhy.