Když Erdogan vyřeší ekonomickou krizi, může znovu vyhrát

Turci o minulém víkendu klepli přes prsty svého prezidenta. Recepu Tayyipu Erdoganovi se nelíbily výsledky jarních voleb v Istanbulu, v nichž opoziční kandidát Ekrem Imamoglu získal křeslo starosty. Nechal tedy vyhlásit volby nové – a Imamoglu je opět vyhrál, navíc s výrazně vyšším náskokem než minule. Ohlašovat zásadní změny u tureckého politického kormidla by ovšem bylo poněkud předčasné, přestože Erdogan bude muset změnit přístup jak uvnitř svojí strany, tak v celé zemi. „Volby v Istanbulu ukázaly, že to, co Erdogan dělá, není úplně udržitelné,“ říká analytička Asociace pro mezinárodní otázky Karolína Lahučká.

Výsledky voleb v Istanbulu se i v tureckém tisku popisují silnými slovy, třeba deník Karar píše o zemětřesení. Nicméně je to skutečně tak? Prezident Erdogan sice sám prohlásil, že „kdo má Istanbul, má Turecko“. Na straně druhé jak známo nejen z Turecka – velká města nejsou celá země.

Zemětřesení je to v tom smyslu, že Erdogan od roku 1994, kdy se sám stal starostou Istanbulu, neprohrál. Jeho vítězství v roce 1994 bylo za jinou stranu, která později zanikla, a pak byl krátce ve vězení; až posléze vytvořil Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP). Z pohledu AKP, která vznikla v 2001 a o rok později se poprvé účastnila voleb, je to její první volební porážka v historii. Na druhou stranu je to „jen“ Istanbul…

…a navíc opoziční kandidát Ekrem Imamoglu sice zvítězil o 800 tisíc hlasů, nicméně jeho většina není nijak drtivá: získal 54 procent hlasů.

Jenže v březnových volbách vyhrál s podstatně menším rozdílem třinácti tisíc hlasů. Čili se ukazuje, že Erdoganovi nevyšel tah, že zvrátí volby tím, že je vypíše znovu - což se mu povedlo v roce 2015, kdy se v průběhu jednoho roku konaly dvoje parlamentní volby a v těch druhých si AKP polepšila. Tyto skutečnosti podle mého názoru způsobily, že se píše o zemětřesení.

Je možné říci, že větší náskok Imamoglu získal právě díky tomu, že Erdogan volby opakoval?

Tohle hrálo roli, ale opakované volby také vyburcovaly spoustu dalších lidí. Třeba se domů kvůli volbám vraceli Turci z zahraničí. A obrovskou roli sehrála kurdská menšina, na níž se kampaň v posledních týdnech dost zaměřovala. AKP se snažila Imamoglua vylíčit jako stoupence teroristů, řešila se tam spousta dlouhodobých témat, ale Kurdové se podle všeho přiklonili na stranu opoziční Republikánské lidové strany (CHP). Také proto, že AKP vede v posledních letech protikurdskou politiku. Na straně druhé toto by se v parlamentních volbách asi nestalo – nakonec CHP není prokurdská strana, její ideologie je založená na Atatürkově myšlence jednoho státu, jednoho národa a jednoho jazyka. Kurdové mají pořád dost v paměti, jakou politiku CHP prosazovala ve dvacátém století.

Když mluvíte o parlamentních volbách, lze tedy z istanbulského výsledku vyvozovat, zda se opozici podaří lokální úspěch přetavit na celostátní úroveň?

Je jasné, že pro opozici je to obrovská vzpruha. Ukazuje se, že se ve společnosti něco mění, není otupělá, dává najevo, že se jí některé kroky AKP nelíbí. A taky, že Erdogan není reálně tak autoritářský – předpokládalo se totiž, že během voleb se objeví nějaké machinace, které mu to vítězství zajistí.

Nicméně nerespektoval výsledek jedněch voleb a vyhlásil je znova. Dá se nyní čekat, že by se je znovu pokusil zvrátit nebo proti opozici nějak zasáhne?

Pochybuji, že by výsledky znovu zvrátil, tím by společnost hodně naštval, už jen z toho důvodu, že nikdo nechce jít třikrát ke stejným volbám. A to je v Turecku obvykle velmi vysoká volební účast. Navíc sám Erdogan se snaží udržovat dojem, že Turecko je demokratické, čili nyní spíš výsledky voleb může využít pro sebe. Třeba v mezinárodním kontextu, kdy může říci, že volby skutečně byly demokratické, protože je prohrál. Istanbul má sice nyní starostu z opoziční strany, ale bude muset spolupracovat se starosty jednotlivých městských částí, přičemž z 39 jich je pětadvacet z AKP. Turecko je centralizované, takže lokální vláda podléhá té celostátní, kterou drží AKP, a ke všem velkým projektům bude potřebovat prezidentův podpis. A je otázka, jestli bude Erdogan spolupracovat.

…nebo mu bude spíš házet klacky pod nohy.

Přesně tak. Nikdo vlastně neví, jak schopným politikem Imamoglu bude a zároveň bude pod ohromným drobnohledem už proto, že jde o celosvětově sledovanou událost. Jakýkoliv jeho neúspěch bude určitě hodně propíraný. Nicméně myslím, že Erdogan omezí viditelné kroky proti opozici. Volby mu jasně ukázaly, že tudy cesta nevede, protože to společnost štve.

Podle řady zpráv už se ovšem kritika Erdogana ozývá i zevnitř AKP. Mohl by to být začátek jeho konce?

Myslím, že oboje volby v Istanbulu ukázaly, že to, co Erdogan dělá, není úplně udržitelné a je třeba revize, a to jak vevnitř jeho strany, tak ve vnitrostátní politice. Uvnitř AKP posledních - řekněme - deset let mizí prostor pro diskusi, Erdogan se obklopuje „kývači“. A kritici měli nakonec výhrady i k podobě kampaně. Opozice měla jasného lídra, zatímco lídr AKP byl neustále v prezidentově stínu, který reálně tu kampaň vedl za něj.

Co tedy bude dělat jinak?

Bude se muset více věnovat také vnitrostátní politice. Dost zásadní je ekonomická krize, která v Turecku vypukla loni, a to poprvé za dobu, kdy je Erdogan u moci. On se dostal na vrchol tím, že zemi z hospodářské krize vytáhnul, nyní stojí před podobným úkolem znovu. I když má relativně prostor se s tím vypořádat, protože další volby jsou plánované až v roce 2023. Pokud se mu podaří krizi zvládnout a celé to podá tak, že Turecko znovu zachránil, mohl by znovu uspět. Pokud bude krize pokračovat a on ji nezvládne ukočírovat, tak to samozřejmě přihraje body opozici - i když bude záležet na tom, jak si s tím poradí. AKP má pořád velkou podporu.