Jak to funguje v rozumné a otevřené Praze s mořem

Na Pyrenejském poloostrově mají rozum, i když si toho ve střední Evropě s přispěním vlastních předsudků často nevšímáme. Španělsko se v uplynulých letech dokázalo bez zásadních populistických otřesů otřepat z hluboké ekonomické krize, a když už populismus pomohl zplodit katalánský separatismus, neváhalo s jeho protiústavní částí nesentimentálně zatočit. Ještě pozoruhodnější příběh nabízí sousední a menší Portugalsko.

Tam právě končí experiment středolevicové vlády s podporou levicových radikálů - portugalské komunistické strany a tamního antikapitalistického, „moderního“ Levicového bloku. Tedy končí pravděpodobně, volby se konají teprve v neděli, ale menšinová vláda sociálních demokratů s parlamentní podporou „extrému“ se v každém případě ukázala být navzdory počátečním pochybnostem velký sukces.  Pro přehlednost: v Portugalsku funguje jiné stranické názvosloví: vládnoucí strana, o které mluvíme, se ve skutečnosti jmenuje Socialistická strana (PS), a úplně jiná strana, jež se nazývá Sociálně demokratická, je ve skutečnosti středopravicová, něco jako TOP09.

Celé uspořádání bylo rozhodně pozoruhodné. Levice zvítězila po letech úsporných opatření, jichž měli Portugalci plné zuby, které je ale vytáhly z krize ještě drsnější, než jakou procházelo sousední Španělsko (Portugalsko muselo požádat o finanční pomoc EU). Centristé a revolucionáři se nicméně nebyli schopni shodnout na koaliční vládě, na to byly požadavky radikálnějších stran příliš rozhazovačné a – ehm - radikální. Dohoda tedy zněla, že menší strany podpoří vládu v klíčových bodech, jako je vládní důvěra, a naopak ji budou okopávat tam, kde je postup sociálních demokratů pro jejich voliče nesnesitelný - třeba neochota vystoupit z eurozóny nebo dokonce z imperialistické Severoatlantické aliance.

Co vypadalo zpočátku jako hra s ohněm, se ale nakonec nevymklo kontrole. Platy a důchody se samozřejmě zvyšovaly, nikoliv ovšem tak, aby to znovu rozvrátilo státní kasu. Rétorická palba revolucionářů na nudné centristy měla své kouzlo, ale v praxi se všichni chovali náramně rozumně a dotáhli společné láskou neoplývající vládnutí až k volbám konaným v řádném termínu.

V totálně rozhádané době všech proti všem se vlastně jedná o velký výkon provázený sladkou odměnou: Portugalsko roste již několik let rychleji než průměr EU, nezaměstnanost spadla pod 7 procent a sociální demokraté, kteří mimochodem jako hlavní volební trhák nabízejí rozpočtové přebytky, aby zemi ochránili před blížící se recesí, jdou podle průzkumů k urnám s podporou 39 procent voličů. Na západ Iberského poloostrova tedy zjevně zpráva o zániku středolevicových stran vůbec nedorazila.

V Portugalsku se vůbec dějí podivné věci. Agentura Reuters v uplynulých dnech například opatřila svoji reportáž všeříkajícím titulkem Nejosamělejší evropská radikálně pravicová strana prohrává v Portugalsku volební kampaň. Text je opatřen téměř dojemnou fotografií osamělého hloučku bojovníků proti mešitám a sňatkům gayů a leseb, zjevně ztraceného uprostřed „neprobuzeného“ davu.

Portugalsko je nejspíš jedinou evropskou zemí, kde téměř nefunguje hlavní rozbuška pravicového populismu, totiž přistěhovalectví (i v sousedním Španělsku funguje na evropské poměry hodně špatně).  Je tomu vlastně naopak, v zemi se nedostává pracovních sil a přistěhovalci jsou do země aktivně lákáni. Jestliže mnohým Čechům je blízká zvláštně nostalgická atmosféra Lisabonu, který může v některých částech připomínat jakousi „Prahu s mořem“, nečekaně promíchaná portugalská společnost je naopak přímým protikladem středoevropské homogennosti. Malá země díky své historii a poloze na břehu oceánu jakoby postrádala instinktivní xenofobii a strach, jež rozvrací západní demokracie téměř všude jinde. Nejspíš je to všechno o zvyku a chce to mít rozum.