Erdogan zvítězil díky chudým masám a konspiračním teoriím

Recep Erdogan je mistrem politických kampaní. Od počátku tisíciletí vyhrává jedny volby za druhými a v neděli většina voličů podpořila jeho návrh na ukončení turecké parlamentní demokracie. 51,4 procent voličů souhlasilo se změnou ústavy, která mu umožní vládnout prakticky bez zábran. “Vykonávat národní vůli bez omezení,”, jak sám často říkal.

Při minulých volebních vítězstvích Erdoganovy neoislamistické strany AKP přitom málokdo pochyboval o demokratičnosti hlasování. Avšak tentokrát opozice protestuje: nechce kvůli nesrovnalostem ve volebních místnostech výsledek uznat a žádá přezkoumání více než třetiny hlasovacích lístků. Pozorovatelé z mise OBSE vydají stanovisko k průběhu sčítání hlasů během pondělí, ovšem soud o férovosti volební kampaně můžeme vyslovit již teď.

Vlastizrádci a teroristé

V Turecku platí výjimečný stav a hlasování o zcela zásadní proměně země by nemělo probíhat v takto nestandardní situaci. Turecká vláda poukazuje na fakt, že výjimečný stav platí i ve Francii - ovšem poměry v obou státech se přece jen liší. Turecko se nachází ve velmi napjaté situaci. Opakují se útoky ze strany Islámského státu i ze strany kurdských teroristů. Vládní reakce na kurdskou vzpouru vypadají z bezpečné vzdálenosti střední Evropy přehnaně. Kvůli dosti mlhavým obviněním týkajícím se podpory kurdských teroristů sedí ve vězení šéf druhé největší opoziční strany HDP Selahattin Demirtas, který až do zatčení hovořil umírněným proevropským slovníkem.

Nejsilněji na tureckou společnost působí šok z pokusu o vojenský převrat z loňského července. Padesát tisíc údajných příznivců pučistů je v ochranné vazbě, sto tisíc přišlo o práci. Napjatou situaci ilustruje příklad uváděný magazínem The Economist: koncem března bylo 21 novinářů podezřelých z podpory pučistů zproštěno obžaloby, následovalo pobouření příznivců vládní strany, novináři byli znovu zatčení dřív, než opustili vězení, a jejich případu se ujali noví soudci.

Turecké televizní kanály i noviny se věnovaly v naprosté většině jen kampani za změnu ústavy. Erdogan měl každý den dva až tři projevy a většina stanic je vysílala. The Economist v aktuálním vydání cituje výzkum, který v březnu sledoval 17 hlavních televizních kanálů a zjistil, že ve zpravodajství o referendu věnují 90 procent vysílacího času táboru zastánců ANO, tedy příznivcům ústavní změny. Erdogan a jeho ministři odpůrce nové ústavy označovali za “vlastizrádce” a “teroristy”.

Vzhledem k takto nevyrovnaným startovacím podmínkám je vlastně překvapivé, že Erdoganovi odpůrci, vesměs liberálněji smýšlející Turci a Kurdové, získali 48,6 procent hlasů.

Naprosto teoretické

Nacionalistický zápal, který byl po odvrácení loňského puče cítit v tureckých ulicích, zemi nesemkl ani neuzdravil. Naopak prohloubil dlouhodobější problémy: dál se vyostřila polarizace mezi sekularisty a věřícími, alevity a sunnity, Turky a Kurdy. Tureckem se masově šíří konspirační teorie, podle nichž za převratem stál Západ, který se chce zbavit nepohodlného Erdogana a zastavit vzestup Turecka. To je jen jeden z důvodů, proč se Recep Erdogan stále těší tak velké podpoře. Nebojí se odporovat Západu, kterému minulé generace politiků spíše nadbíhaly.

Erdogana také se zhruba polovinou tureckých voličů pojí mimořádně pevné pouto. V roce 2002 při prvním volebním vítězství islamistů ze své strany AKP slíbil (a nakonec i splnil) tak velké věci, že je většina Turků prostě nemůže zapomenout. Jsou vidět třeba v okrajové istanbulské čtvrti Sultanbeyli, kde žijí přistěhovalci z venkova a AKP zde pravidelně získává kolem 70 procent hlasů.

V době před Erdoganem tu nebyly zpevněné cesty a nedaleké jezero nesnesitelně páchlo. Dnes jsou zdejší ulice vyasfaltované, díky nové kanalizaci je voda v jezeře poměrně čistá a premiér nedávno otevřel přípojku na dálnici, která třísettisícové Sultanbeyli konečně propojila se zbytkem čtrnáctimilionové megalopole. Počet středních škol stoupl ze tří na sedmnáct a kapacita místní nemocnice se ztrojnásobila.

Erdogan a jeho strana jsou schopní manažeři každodenního života. Příklad ze Sultanbeyli totiž platí pro většinu země, kde stojí nové silnice, nemocnice nebo školy. Debaty městských vzdělanců o narušování nezávislosti soudů, omezování svobody novinářů a internetu či hrozbách hromadění moci v rukou jednoho impulzivního muže většině voličů připadají vzdálené a naprosto teoretické. Erdogana nicméně volí také řada zbohatlíků, obchodníků, podnikatelů a lidí z nové střední vrstvy, která za jeho vlády vznikla.

S lepším životem je v Turecku úzce spjatý i nový pocit důstojnosti - opět zejména chudších mas z periferie. Jsou to vesměs bohabojní muslimové a zavedená pozápadněná elita na ně po celé 20. století shlížela s povýšeným nezájmem. Notoricky známý, ale výmluvný je příklad 60 procent Turkyň nosících z náboženských důvodů šátek; nesměly proto pracovat ve státní správě ani studovat na univerzitách. Až Erdogan tuto diskriminaci zrušil. Mnoho konzervativních Turků ho proto vnímá jako svého osvoboditele. On je pro ně symbolem demokracie, nikoli nestabilní, vesměs sekulární vlády minulosti.

Erdogan ve volební kampani zdůrazňoval, že právě on je ochranou před chaosem a oslabením Turecka. Respektive co nejvíc moci v jeho rukách, díky níž bude moci lépe řídit ekonomiku a lépe chránit před terorem. Většina jeho voličů upřímně věří, že ústavní změna je posílením turecké demokracie - nikoli jejím koncem. A jejich argument, že před Erdoganem v zemi vládl zmatek, má logiku: turecká republika měla za 94 lete své existence 65 různých vlád, obvykle křehkých koalic. A ke skutečné demokracie měly tehdejší režimy fakticky řízené armádou daleko.

Principem turecké politiky je pravidlo, že “vítěz bere vše”, a na menšiny se neohlíží. Proto je málo pravděpodobné, že Erdogan dá na slova kritiků o průběhu zásadního referenda. Čím více má moci, tím více jí chce mít. Má výdrž, ctižádost a bojovnost, kterou mívají jen ti, kdo začali jako naprostí outsideři. A proto bojuje dál a dál. Stoupající počet Turků se bojí, kam až tento boj zajde. Hledají proto zaměstnání v zahraničí a promýšlejí, jak do zahraničních bank vyvézt majetek.

Čtěte také:

• Sultán v Berlíně
• Skoro každý německý alevita bude hlasovat proti Erdoganovi
• Tulipány od Bosporu