Dilema názorově pružného Sebastiana Kurze

Mladý hrdina evropské pravice Sebastian Kurz triumfoval v nedělních parlamentních volbách. Vyhrál se ziskem 37 procent hlasů a s největším náskokem v dějinách poválečné rakouské demokracie. Přesto se plně nemůže oddat vítězné euforii. Nyní ho totiž čeká úkol, který bude podle rakouských médií skutečným testem jeho státnických schopností. Musí si vybrat koaličního partnera v situaci, kdy ani jedna varianta není z Kurzova pohledu příliš vábná. Má nyní tři možnosti.

1. Opětovné navázání koalice se Svobodnými (FPÖ)

Po minulých volbách v roce 2017 neměl Kurz příliš na výběr. Sestavil koalici s nacionalistickými populisty z FPÖ a tato vláda až do června fungovala dobře. Nikoli dle hodnocení novinářů a politologů, ovšem voliči jí dávali slušné vysvědčení, a především podle průzkumů oceňovali, že se vládní strany na rozdíl od minulosti veřejně nehádají. Skandály Svobodných ale koalici provázely od počátku a vrcholem byla “aféra Ibiza” - tedy potajmu pořízené záběry z fingované schůzky, na níž vicekancléř a šéf Svobodných H. C.  Strache domnělé dědičce ruského oligarchy výměnou za pomoc před volbami nabízel státní zakázky.

Aktuální výsledky a srovnání s rokem 2017:

Koho by voliči Kurzových lidovců rádi viděli ve vládě:

Svobodní se v kampani poslední měsíc vyloženě sami nabízeli jako koaliční partneři: voliče lákali například slibem, že bez nich se Kurz posune doleva. A Kurzovi lidovci a Svobodní by skutečně mohli snadno pokračovat na základech programového prohlášení společné vlády z let 2017–2019 a dokončit slibované reformy, například daní. Kurz spolupráci nevyloučil, podmínil ji však tím, že hlavní ideolog a stratég FPÖ Herbert Kickl v kabinetu nezasedne.

Argumenty proti pokračující spolupráci jsou ale silné. Kurz by riskoval, že i druhý jím vedený kabinet budou provázet vnitrostranické skandály koaličního partnera a že se vyjeví další kostlivec ve skříni Svobodných a složí vládu. Takový krach by příště voliči mohli přišít i Kurzovi, a ztratil by tak glanc stále úspěšného politika. I z čela Svobodných se hned volební porážce ozývá volání po odchodu do opozice: při vstupu do vlády by dostali méně vlivná ministerstva než posledně a riskovali by, že je Kurz zcela zastíní a oslabí.

2. Velká koalice se sociální demokracií (SPÖ)

Koalice lidovců a sociálních demokratů je pro dějiny poválečného Rakouska zcela typická. Obě strany si po desítky let fakticky rozparcelovaly stát a programově by jistě i nyní - jako tolikrát v minulosti - kompromis našly. Silné argumenty ale stojí proti této variantě. Velká koalice totiž v poslední dekádě přinesla spoustu sporů mezi ministry a vládními stranami, které si vzájemně nepřály úspěch. Neustále rozhádaná velká koalice v občanech vyvolala pocit nehybnosti, posílila frustraci z politiky - a byla spolu s tématem imigrace hlavním důvodem vzestupu Svobodných.

Jestli Kurz něco zosobňuje, tak je to právě rozchod s modelem věčné velké koalice a reformní elán, který nahradil nehybnost předchozích let. Návratem k velké koalici by riskoval, že tuto pověst v očích voličů ztratí. Navíc mezi Kurzovým táborem a sociálními demokraty byla v posledních měsících až osobní nevraživost a bude náročné obnovit vzájemnou důvěru. Nedá se ovšem vyloučit, že jiná forma vládní koalice nebude možná.

3. První vládní kabinet se Zelenými

Zelení jsou spolu s Kurzovými lidovci druhým velkým vítězem nedělních voleb, získali 14 procent hlasů, jen o dva procentní body méně než Svobodní. Jejich koaliční spolupráce s Kurzem má ale dvě zcela zásadní překážky. První je samozřejmě programová odlišnost - rakouští Zelení jsou levicovější než jejich němečtí “bratři” a ostře kritizují ekonomickou a zvláště migrační politiku Sebastiana Kurze. Podle průzkumů navíc voliči lidovců upřednostňují spolupráci se Svobodnými - a podobně si ani voliči Zelených nepřejí vládní koalici s Kurzem. Mladý konzervativec Kurz městské levicové liberály vyloženě dráždí.

Lídři obou stran by tedy museli vyjednat mimořádně lákavý programový balíček, kterým by členskou základnu o smyslu spolupráce přesvědčili. Dva takové příběhy se nabízejí. Kurz by spoluprací se Zelenými mohl dále upevňovat svou image reformátora a inovátora. Zelení by totiž prvně v dějinách vstoupili do rakouské vlády a jejich program by mohl výrazně ovlivnit reformy vzdělávání a politiku na poli ochrany klimatu. Tato témata byla přitom podle průzkumů v očích voličů palčivější než migrace a bezpečnost. Návod Zeleným dal již v červenci v levicovém týdeníku Falter šéfredaktor Florian Klenk, který považuje jejich vládní účast za nejlepší způsob “krocení” Sebastiana Kurze, jenž se chce v první řadě udržet u moci a klidně tomu obsah své politiky přizpůsobí. Ostatně i na poli migrace je “tvrďákem” až od roku 2015; předtím byl liberálem, který zdůrazňoval pozitivní potenciál migrace.

Volební výsledky podle pohlaví, vzdělání a věku:

Nabízí se i možnost, že lidovci a Zelení do vlády vezmou ještě třetího partnera, ačkoli to matematicky nepotřebují. Liberální NEOS  stojí někde mezi a mohli by být užitečným prostředníkem - v ekonomických otázkách mají blíže ke Kurzovi, v otázkách migrace a životního prostředí k Zeleným.

Sebastian Kurz musí v tomto dilematu potvrdit, že je mistrem politického řemesla. Jednání o vládě může trvat měsíce. Faktem je, že Kurzovy skutečné postoje a přesvědčení zůstávají tajemstvím i pro mnoho spolustraníků a nejznámější rakouské politické analytiky. Není strážcem konzervativní ideologie nebo nositelem alternativní budoucnosti EU - to si do něj jeho příznivci v Česku, Německu a dalších zemích jen projektují. Spíše představuje ukázkového politika éry sociálních médií, sílícího marketingu a slábnoucích tradičních stran, který je natolik názorově pružný, že dokáže vést velmi různorodé koalice. Je zcela otevřené, pro kterou z nabízených variant se nyní rozhodne. Když už by bylo třeba si vsadit, autor těchto řádků by favorizoval variantu se Zelenými.