Demokraté možná trnou, zato liberálové plesají

Mnoho zasvěcených včetně některých komentátorů veřejnoprávních médií interpretovalo nízkou volební účast v druhém kole senátních voleb jakožto jev, který vážně ohrožuje podstatu našeho demokratického systému. To považuji za unáhlené - a pokud bych argumentaci trochu vyhrotil, demokraté možná nad nízkou volební účastí trnou zděšením, avšak liberálové si nad výsledky senátních voleb mnou spokojeně ruce.

Západní společnosti vyznávají principy liberální demokracie - a principy liberalismu a demokracie se občas podporují, často se však dostávají do napětí. Ačkoli instituce parlamentu je zosobněním demokratického principu vůle většiny, naše horní komora byla evidentně zamýšlena také jako liberální pojistka proti tomu, aby se tento demokratický princip nezvrhl v neliberální tyranii většiny. Senát není pouze mechanismem na korigování legislativy, obsluhuje liberální hodnoty dělby i kontroly moci včetně moci většiny.

Náš Senát sice ve své roli liberálně-demokratické pojistky již opakovaně selhal – v době opoziční smlouvy, když nedokázal zabránit neústavní změně volebního zákona, a odsouhlasením přímé volby prezidenta. Výsledky voleb však naznačují, že nefunguje zas tak špatně. A můžeme doufat, že se ze svých předchozích selhání poučí.

Jak struktura volební účasti v druhém kole, která je vyšší ve větších městech, tak výsledky voleb potvrzují hypotézu, že senátních voleb se častěji účastní ta část české veřejnosti, která je pevněji oddána liberálním hodnotám. Jakkoli malá je, její mínění má pro veřejné blaho naší republiky nedocenitelný význam.

Je rozumné, že různé instituce liberální demokracie odvozují autoritu od různých druhů legitimity. Vezměme si krajní případ britské sněmovnu lordů, což je zcela nedemokratická instituce, a možná právě proto se dokázala hlasitěji - i když zřejmě neúspěšně - ohradit proti neliberálním důsledkům Brexitu. Také volby do našeho senátu mají oproti sněmovně zcela záměrně jiné načasování, jiný volební systém, a z toho vyplývají jiné volební strategie kandidátů i voličů.

Do Senátu jsou voleny výraznější osobnosti než do sněmovny; osobnosti, které se zpravidla již osvědčily na jiných politických či profesních kolbištích. V Senátu je méně stranickosti, mnozí senátoři sledují při výkonu funkce dlouhodobější strategie (nejen do příštích voleb) a často usilují o větší míru konsenzuality. To je také pravděpodobně jeden z hlavních důvodů, proč se v posledních letech Senát zpravidla těší vyšší míře veřejné důvěře než sněmovna.

Nízká volební účast tak v jistém slova smyslu legitimitu Senátu nijak nesnižuje - ta je dána jeho rolí v ústavním systému a specifičností volebních výsledků. Bylo by jistě dobré, kdyby se senátních voleb účastnilo více občanů. Nicméně senát není významným mocenským centrem a je vlastně pochopitelné, že veřejnost vnímá jeho roli mlhavě. To samé platí i pro většinu vrcholných představitelů ANO, kteří údajně „Senát neumí“. Pokud by se však čelní představitelé hnutí včetně premiéra Senát naučili, možná by se k nim část občanů přidala, Senát by se taky „naučila“ a volební účast by stoupla.

Každopádně bychom se měli vyhnout nebezpečí, že vyřešením nízké volební účasti si zaděláme na velké problémy. Například v podobě orbanizace české politiky, které prozatím staví pevnou hráz také Senát. Pokud se nám nelíbí maďarský scénář, ve kterém figuruje jen jednokomorový parlament, raději se senát naučme. Nebo se snad někomu zamlouvá?

Autor je vedoucím katedry politologie FMV VŠE