Politolog Jan Rovný, který přednáší na prestižní pařížské univerzitě Sciences Po, zveřejnil na blogu britské univerzity London School of Economics článek nazvaný Tři lekce z českých prezidentských voleb. „Ukázaly mimo jiné to, že i v Česku se stále více projevuje takzvaná politika identity,“ říká Rovný v rozhovoru pro Respekt, kde své teze vysvětluje.
V článku píšete, že přestává platit postkomunistické rozdělení české společnosti na levicovou část, která volí strany s ekonomickým programem sociální podpory, vyšších daní a silného státu (ČSSD, KSČM) a část pravicovou, která volí strany nabízející nižší daně, svobodu podnikání a menší vliv státu (ODS, TOP09). Odkdy to tak je?
Úplně takhle bych to neřekl. Ekonomické dělení zůstává a bude nadále hrát důležitou politickou roli. Mění se ale témata, která ovlivňují veřejné mínění, a stávají se prvkem v politické orientaci a volebním rozhodování občanů. Zatímco řekněme do roku 2005 se politická diskuse - a s ní také výhledy občanů a prezentace politických stran - opírala o ekonomická témata jako daně, svoboda podnikání a sociální stát, dnes dominují témata jako migrace a národní kontrola státních hranic. A je zajímavé, že zhruba do našeho vstupu do Evropské unie bylo téma evropské integrace vnímáno občany a předkládáno předními politiky jako téma ekonomické.
A co představovalo?
Šlo o to získat vstup a rozhodovací práva na společném evropském trhu a zajistit tak ekonomickou prosperitu země. To, jak čeští občané Unii v té době vnímali, nejlépe předpovídala jejich ekonomická orientace. Od vstupu do EU se ale diskurs pomalu mění. Tehdejší prezident Klaus stále přitvrzuje svůj euroskepticismus, ale už se nejedná o kritiku evropské ekonomické regulace, nýbrž o kritiku Evropy coby hrozby naší národní suverenity a identity. Dnes se už o EU mluví více v kontextu národním než ekonomickém. A co si občané o EU myslí, odhadneme lépe z jejich postojů k migrantům než jejich preferencí ekonomických programů. Neříkám tedy, že české voliče zajímají témata spojená s identitou více než témata ekonomická. Říkám, že je témata identity zajímají čím dál víc.
Sem podle vás patří i to, že prezidentská volba ukázala rozdělení české politické scény na dva bloky: prozemanovský a protizemanovský. V každém z obou táborů se přitom ocitají strany, které programově nemají tolik společného, ale mají podobné voliče.
Česká politická scéna je tradičně relativně stabilní. Od počátku 90. let máme jasně vyhraněnou levici, kterou reprezentují ČSSD a KSČM, na středu máme KDU-ČSL a na pravici máme ODS. To se nezměnilo po dobu 25 let. Tradičně je tu pouze jedna nejasnost - v tom, kdo bude reprezentovat středo-pravé liberální voliče, kteří se úplně neztotožňují s ODS. Toto místo se snažilo zaplnit mnoho stran, které většinou moc neuspěly: ODA, Unie svobody, DEU, TOP09. A toto dělení bylo také především ekonomické. Ostatní spory - jako mezi ateisty a věřícími či mezi těmi, kteří silně odsuzovali bývalý komunistický režim, a těmi, kteří ho spíše chtěli přijmout - se slily do té hlavní ekonomické osy. Zhruba posledních osm let se však na české politické scéně objevují nové strany či hnutí, která do tradičně ekonomicky definovaného prostoru jasně nespadají.
A jak se definují?
Hnutí ANO cíleně uhýbá od základní funkce politických stran, kterou je slučování jednotlivých politických bodů do souvislého programu. Je tudíž nejasné, jakou má tento subjekt politickou identitu a kam v tradičním českém, ekonomicky definovaném politickém prostoru spadá. Podobně je to s SPD či Piráty, jejichž ekonomické pozice jsou rozmazané a nejasné. Ekonomická orientace stran tak přestává být natolik nosným prvkem, jako to bylo dříve. A aktuální prezidentská volba tento trend jen zesíleně ukazuje. Strany, které podpořily Miloše Zemana - ANO, SPD, KSČM, nesdílejí jasný náhled na ekonomickou problematiku; není ani jasné, zda první dvě nějaký vůbec mají. SPD a KSČM se shodují na kritice Evropské unie a na otázkách migrace - a ANO, které v parlamentních volbách přilákalo bývalé voliče ČSSD a KSČM, se k těmto pozicím asi bude přibližovat. Jistě, že jejich spolupráce je do určité míry taktická, a tudíž dočasná. Na druhou stranu je jasné, že jejich voliči (v případě ANO rostoucí část voličů) se více a více shodují na otázkách migrace, národní suverenity a postoji k EU. A tenhle vývoj bude zmíněné strany sbližovat.
Podle čeho se tedy voliči rozhodují nyní?
Voliči se stále více rozhodují na základě svých pohledů na otázky migrace, národní suverenity a postoji k EU, která je vnímaná jako prostor otevřeného pohybu lidí, tedy prostor migrační. Na jednu stranu se tedy dá říci, že česká politika se stále více soustředí na témata neekonomická. Je ale přitom paradoxní, že socio-ekonomická situace občanů je často úzce spojena s jejich pohledem na tato témata. Pokud mi řeknete, kolik je vám let, jaké máte vzdělání, kde bydlíte a jak vysoký je váš měsíční plat, řeknu vám, co si myslíte o migraci a koho jste volil v prezidentských volbách. Občas se spletu, ale většinou ne.
Můžete termín politika identity blíž vysvětlit?
Ekonomická politika stojí na diskusi o tom, do jaké míry má stát vstupovat do ekonomické výměny, jak ji má či nemá regulovat, a jak má přerozdělovat její zisky. Politika identity je politika, která vychází z otázek o tom, kdo je či není legitimním členem společnosti. Jedná se o to, jaká práva mají mít lidé, kteří se nějak liší od většinové společnosti, či lidé kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni. Jedná se o etnické či náboženské menšiny, homosexuály či lidi nově příchozí. Někdy se sem přidávají i ženy coby lidé znevýhodnění ve společnosti, která je tradičně ovládána muži.
A to je i dělící linie…
Politika identity štěpí voliče a politické strany na ty, kdo se dají označit za kosmopolitní či otevřené, ti volají po rovnoprávnosti a podpoře různých menšin a žen a bývají otevřeni migraci. Na druhé straně jsou ti, kteří se dají označit jako uzavření či tradiční, jsou stoupenci zaběhlého řádu a společenského rozvrstvení, tradiční morálky a omezené podpory a vstupu migrantů. Evropská unie, která – jak už jsem řekl - byla vnímána jako nositel ekonomického programu a zdroj ekonomické prosperity, se u nás pomalu stává spíše symbolem nositele kosmopolitní politiky identity. Někteří občané to vítají, protože EU vnímají jako garanta práv a svobod jedince, ať je to kdokoli. Jiní to vidí jako diktát narušující tradiční hodnoty. To se zajímavým způsobem přenáší na mezinárodní úroveň. Ruský prezident Putin, který se naopak symbolicky staví do pozice obhájce tradičních hodnot navzdory “zženštilé” Evropě, tak ztělesňuje ideologický protipól Evropské unie na poli politiky identity.
A tahle identita dělí i voliče Zemana a Drahoše.
Nejde o to, jakou identitu voliči mají, ale o to, jak vnímají lidi, kteří se od nich nějak liší. Jsem přesvědčen, že jak voliči Miloše Zemana, tak voliči Jiřího Drahoše se cítí být Čechy nebo Moravany. Ovšem typický volič pana Zemana bude spíše tradiční a nebude si moc lámat hlavu nad právy homosexuálů či nad spravedlností rozdílných příjmů žen a mužů vykonávajících stejnou práci. Typický volič pana Drahoše bude mladší, často za sebou bude mít vysokoškolské studium a bude žít ve větším městě. Je možné, že takový člověk bude mít zkušenosti s životem v zahraničí, kam se dostal třeba jako výměnný student. Takový člověk bude více pravděpodobně znát lidi jiné barvy pleti či jiné sexuální orientace. Tyto kontakty jim mění pohled na svět a na lidskou odlišnost, kterou jsou schopni akceptovat.
Pozorujete podobný vývoj i jinde, třeba ve Francii, kde přednášíte?
Ano. Nejprve je třeba říci, že politika identity je v některých evropských zemích historicky silná, silnější než v Česku - a to buďto kvůli silné politické roli náboženství, či kvůli dlouhodobé přítomnosti etnických menšin. Ve Francii, která je historicky silně katolickou zemí, již století hraje důležitou politickou roli pohled na náboženství, který už od francouzské revoluce rozděluji liberální a proti-církevní levici od více tradiční a nábožensky orientované pravice. Od nezávislosti afrických kolonií v 50. a 60. letech, kdy z těchto oblastí do Francie začínají přicházet imigranti, pomalu nastupuje politika identity, jež řeší pozici a roli těchto menšin, jejich zvyků a náboženství ve francouzské společnosti. Francouzská prezidentská volba minulého roku tak byla v jistém smyslu velmi podobná té české. Ve druhém kole proti sobě stáli dva široké tábory: jeden tvořený méně vzdělanými, venkovskými tradicionalisty, kteří volili, Marine Le Pen nebo Miloše Zemana, a druhý tvořen vzdělanějšími, mladšími, městskými lidmi, kteří jsou více kosmopolitní a volí Emmanuela Macrona či Jiřího Drahoše - ačkoli se všichni tito kandidáti v mnohém liší.
Dá se říci, že vnímáním politiky přes identitu jsme dohnali Západ?
Naopak, v tomhle Západ „dohnal“ nás. Na Západě byli vždy reprezentanti sociálně slabších, tedy levice, také kulturně progresivní a kosmopolitní. U nás je levice více tradiční a nacionálně orientovaná, zatímco kosmopolitní pozice jsou spojeny spíše s pravicí. Nyní vzniká situace, kdy sociálně slabší na Západě odcházejí od tradičních levicových stran a stále více podporují radikální, protievropské a proti-migrační strany, jako je třeba francouzská Národní fronta či německá AfD, které předkládají nejasné, ale stále více protekcionistické ekonomické programy. A naopak - pozice kosmopolitní se na Západě začínají více spojovat se středovými liberály, jako je Emmanuel Macron či němečtí Zelení. Skrze tuto nacionalizaci levicových voličů začíná politická soutěž některých západoevropských zemí částečně kopírovat Česko.
Jaké jsou hlavní příčiny hlasování podle identity?
Politika identity je reakcí na rostoucí propojenost mezi státy, a ta je díky Evropské unii nejsilnější právě v Evropě. Na jedné straně je podstatné navýšení mezinárodního obchodu, na druhé straně je s ním spojené navýšení pohybu lidí. Toto je bezpochyby zdrojem vzniku obrovského bohatství, ovšem víc si ho užívají ti, kteří jsou díky svým znalostem, dovednostem, jazykům a mobilitě schopni podílet se na této globalizované produkci. Tito lidé mají dobré ekonomické výhledy a také jsou díky své mezinárodní zkušenosti a svým kontaktům s různými lidmi více otevřeni oněm lidským odlišnostem.
A kterým se říká i vítězové globalizace…
Ano, nastává situace, kdy část společnosti bohatne materiálně a také kulturně z mezinárodní otevřenosti a výměny, zatímco druhá část se cítí ohrožena dovozem levnějšího zboží, či příchodem potenciálně levnější pracovní síly, která je ještě navíc kulturně - tedy etnicky, rasově či nábožensky - odlišná. První skupina pak přirozeně volá po zjednodušení mobility, tedy i po větší toleranci lidí odlišných, zatímco druhá skupina se uchyluje do náruče svého národního státu a žádá po něm hmotnou i kulturní ochranu. I z tohoto popisu je samozřejmě jasné, že onen konflikt identity je úzce spojen s konfliktem ekonomickým. Ovšem jak ukázala prezidentská volba a diskuse o migrantech, kteří nepřišli, nebo o islamizaci skrze muslimy, kteří v naší zemi vlastně nežijí, je snazší a politicky praktičtější onen ekonomický konflikt popisovat termíny identity.
Mohou s tím politici v Evropě nebo v Česku něco udělat?
Proces mezinárodní výměny je dlouhodobý a je spojen spíše s technologickým než s politickým vývojem, ačkoli pád komunismu mu u nás pomohl. Z tohoto pohledu je velmi těžko zastavitelný. Politici můžou pomoct ve dvou směrech. Zaprvé by se měli snažit uplatňovat ne pouze jednotlivá témata, ale předkládat kompromisy, které před společností stojí. Česku i Evropě nezbývá než pracovat s faktem, že pokud chce vydělávat skrz mezinárodní obchod a účastnit se mezinárodních výrobních řetězců, musí přijmout určitá omezení národní suverenity – stejně jako kulturní a demografické změny, které s tím přichází. O přesném nastavení se musí vést debata, která si však má být vědoma širších souvislostí. Zadruhé, politika by měla pomoci těm lidem, kteří nejsou na současnou ekonomickou i kulturní výměnu dostatečně připraveni. Jak děti od útlého věku, tak především učni a vysokoškoláci, ale také lidé již déle pracující, by měli mít přístup ke vzdělání, které jim dá širší kulturní rámec i také dovednosti uplatnitelné na dnešním dynamickém trhu práce – ve zjednodušené zkratce, více poezie a programování.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
