Z četby o fanatismu

Tolik lidí jako v neděli nepochodovalo ulicemi Paříže od skončení druhé světové války. Je zřejmé, že v Evropě se děje něco velmi důležitého. Jenže víme, co to je?

V té spoustě textů, jež jsem v posledních dnech na téma islámského fundamentalismu a evropské budoucnosti přečetl, jsem jasnou odpověď nenašel. Nicméně mnohé byly velmi zajímavé a různým způsobem objevné.

Například Philips Gourevitch na webu týdeníku The New Yorker upozorňuje na jinou událost, která také od druhé světové války nemá obdoby: v pátek, když začínal šábes, byla v Paříži z bezpečnostních důvodů zavřena hlavní synagoga. Pro teroristy, jejichž hlavním cílem minulý týden byli novináři a Židé, je to „velkolepé vítězství“, píše autor.

David Frum v americkém měsíčníku The Atlantic se antisemitismu ve Francii věnuje podrobněji - a není to radostné čtení. Cituje různé výzkumy, podle nichž si 67 procent francouzských muslimů myslí, že Židé mají příliš velkou moc nad francouzskou ekonomikou, 61 procent si totéž myslí o médiích a 44 procent věří na světové sionistické spiknutí.

Nepříjemných zjištění o názorech muslimské komunity je víc, zarazil mne však ještě jiný údaj: podle sociologů pochází nejméně polovina všech vězňů ve Francii z muslimské menšiny, která přitom čítá zhruba 7 procent z celkové populace země.

Pokud by někdo chtěl násilí odsoudit a současně říct, že se mu karikatury nelíbí, musela by věta znít takto: „Ty karikatury jsou urážlivé, ale jsem proti násilí.“

Autor připouští, že někdy může „šokující zločin“ – jako byly teroristické útoky z minulého týdne – změnit společnost jako celek k lepšímu, ale on sám je skeptický a za pravděpodobnější považuje radikalizaci postojů jak v muslimské menšině, tak v bílé většině, která bude ve větším počtu volit už tak silnou radikální pravici Marine Le Penové.

Příjemně mne v časopise New Statesman překvapil Slavoj Žižek, jehož levicové naschvály mne v poslední době spíše unavují, ale tentokrát se vypjal k vtipným postřehům. Liberální levice by se podle něj měla přestat snažit o politickou korektnost vůči muslimům, protože čím více se snaží, tím více bude obviňována z pokrytectví. A sám jde příkladem, když islamisty podezírá z toho, že ve skutečnosti Západu závidí jeho způsob života, proto na něj útočí. Kdyby totiž tito „takzvaní fundamentalisté opravdu tak hluboce věřili ve svoji Pravdu, proč by se měli cítit být ohroženi nevěřícími?“

Jak křehká muslimská víra to musí být, když se cítí být ohrožena hloupou karikaturou? Žižek je totiž přesvědčen, že tito pseudofundamentalisté jsou naopak hluboce fascinováni „hříšným životem nevěřících a bojem proti nim bojují s vlastním pokušením“.

Celá galerie

No a aby přihodil polínko do svého radikálního levicového ohníčku, přichází k závěru, že evropští liberálové – pokud mají přežít – se musí spojit s radikální levicí. Jinak se totiž ztratí v ničivé spirále vlastní tolerance, jež provokuje jen stále radikálnější „islamofašismus“.

A nakonec jednu radu pro všechny, jež stejně jako mne rozčiluje častý názor, že smrt novinářů z Charlie Hebdo je sice hrozná, ale jejich karikatury byly urážlivé – jinými slovy, že z jejich vraždy bychom se měli poučit a lépe chápat pocity muslimů.

V jazykovém sloupku blogger Jim Henley radí, jak máme číst takové výroky, a ukazuje to na příkladu věty: „Je mi líto, že jsem na tebe křičel, ale opravdu si mne naštval.“ Všimněte si řazení těchto vět. Ta druhá nese vždy silnější význam než ta první. Pokud byste se opravdu chtěli omluvit, řekli by jste to naopak: „Vážně jsi mne naštval, ale promiň, že jsem na tebe křičel.“

Takže když někdo řekne „jsem proti násilí, ale ty karikatury jsou urážlivé“, pak ve skutečnosti – ať už vědomě či podvědomě – omlouvá násilí. Pokud by ho chtěl odsoudit a současně říct, že se mu karikatury nelíbí, musela by věta znít takto: „Ty karikatury jsou urážlivé, ale jsem proti násilí.“

Toto pravidlo je dobré znát, když budete sledovat tanec mezi vejci v podání těch, kteří se nebudou chtít otevřeně přihlásit k tomu, že svobodu projevu si vlastně nepřejí.

V novém Respektu 3/2015, který je právě na stáncích, v digitální podobě pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi, najdete rozhovor s francouzskou novinářkou Natalie Nougayrède a profil časopisu Charlie Hebdo.