Dějiny jsou nutně zavádějící, stejně jako naše paměť. Zvykl jsem si na to, ale občas mne zamrzí, jak jsou vůči některým lidem nefér. Například vůči moravskému katolíkovi Augustinovi Navrátilovi.
Na Slovensku se v těchto dnech hodně mluví o tzv. „svíčkové demonstraci“, protože dnes je její 25. výročí. Byl jsem tehdy 25. března 1988 na Hviezdoslavově náměstí také, udiveně jsem hleděl na ty tisíce lidí, jak se v lijáku snaží udržet při životě svíčky pod deštníky a zpívají náboženské písně a pak také československou hymnu. Nikdy do té doby jsem nezažil, že bych se octl na jednom místě s tolika lidmi, s nimiž jsem cítil duchovní příbuznost. Oni byli věřící, já ne, přesto jsme toužili po stejné svobodě.
Pak do nás najížděla policejní auta, viděl jsem, jak jedna drobná paní vzdorovitě stojí bez pohybu, přestože jí nárazník lámal kolena - nakonec to policajti vzdali, couvli a zaměřili se na jiné. Dostal jsem také ránu vodním dělem a viděl jsem, jak proud vody smýká ženy po zemi mezi sloupy vchodu do národního divadla (dnešní opery). Policajti odchytávali promočené demonstranty v uličkách vedoucích z náměstí, měli jsme s mojí ženou štěstí, že jsme proklouzli pasáží. Bylo zvláštní pak vidět, jak pár stovek metrů za náměstím už všude opět vládl komunistický klid a prázdno.
Slováci rádi říkají, že tato demonstrace byla první masovou akcí proti režimu – ještě před pražskými demonstracemi téhož roku na podzim. Ale nikde jsem nečetl (což samozřejmě neznamená, že to někdo někdy nezmínil), že tato velká událost by se nebyla uskutečnila, nebýt Augustina Navrátila, katolíka z vesničky Lutopecny u Kroměříže. Ten na podzim roku 1987 sepsal tzv. Moravskou výzvu, přesněji „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR", v níž vyzýval v 31 bodech k obnovení náboženských svobod, obsazení biskupských stolců a svobodě projevu pro všechny (tedy i nevěřící). Výzvu otevřeně podpořil tehdejší kardinál František Tomášek, podepsalo ji za několik měsíců 600 tisíc obyvatel republiky, z nich dvě třetiny Slováků.
V té době to bylo neuvěřitelné číslo, žasl jsem nad odvahou tolika lidí, jejichž předchozí letité mlčení jsem dosti drze považoval za projev zbabělosti. A v duchu jsem se jim pokorně omlouval.
Jsem si však úplně jist, že slovenská svíčková demonstrace, jejíž požadavky byly v podstatě totožné s Navrátilovou výzvu, by bez této podpisové přípravy neměla zdaleka takovou účast. O Navrátilovi se však na Slovensku nemluví.
Pamatuji si tuto souvislost také proto, že jsme s mým přítelem Ivanem Hoffmanem právě kvůli ní vyrazili za Navrátilem (a udělali s ním rozhovor pro náš samizdatový časopis). Byl to velmi zvláštní člověk. Komunistický režim jej po sovětském vzoru prohlásil za psychicky nemocného (diagnóza paranoia kverulans), protože režimní psychiatři i režim sám uvažoval logicky: každý, kdo se bouří proti neporazitelnému systému s vědomím, že nemá šanci, musí být přece blázen.
Dostali jsme se s Ivanem otevřenou branou a zabláceným dvorem až do prosklené letní kuchyně - a až tam nás přivítala paní Navrátilová. Pán domu přišel za chvíli z pole, v holinkách a montérkách, chvíli na nás nedůvěřivě koukal, ale pak mávl rukou a řekl: „Já vám ten rozhovor dám, i když jste možná od policie, ale mně je to jedno, nemám co skrývat.“
Pak už se nedal zastavit, vyprávěl a vyprávěl. Oči mu jiskřily za brýlemi s ohmatanými skly a starými snad třicet let, šišlal přes prořídlé zuby, hubená tvář se mu měnila každou vteřinou, jak se mu v ní vlnily hluboké vrásky a rukama zhrublýma prací na poli neustále vytahoval všemožná prohlášení a dopisy úřadům. Pamatuji si, že jsem v naprostém úžasu hleděl na tohoto muže, který pohnul režimem tak jako za celých dvacet let nikdo před ním – a on jako kdyby si to ani neuvědomoval. „Jsem jen nástroj Boží vůle,“ krčil rameny a záhadně se usmíval.
Poznal jsem za minulého režimu spoustu lidí, kteří se pokoušeli žít v komunismu důstojně a proto byli všichni trochu zvláštní, vymykali se normě a věděli to o sobě. Většinou to byli intelektuálové, kteří o své odlišnosti a výjimečnosti dokázali přemýšlet – konec konců tímto přemýšlením a psaním vytvořili páteř moderní české literatury. Navrátil byl úplně jiný. On o své odlišnosti nepřemýšlel a za výjimečného se nepovažoval. Přesto to byl jeden z nejzvláštnějších lidí, které jsem v životě potkal (zemřel 2. května 2003).
Zdá se mi nefér, že byť většina Slováků je pyšná na svíčkovou demonstraci a média každý rok připomínají její organizátory (bývalý hokejista žijící v zámoří Marián Šťastný a dva tehdejší domácí disidenti Ján Čarnogurský a František Mikloško), o Augustinovi Navrátilovi, katolíkovi z Moravy (možná proto), se nemluví.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
