Evropská laboratoř neklidu

Ten Babiš mi připomíná revolucionáře z roku 1989. Takových jako on byla tehdy spousta. Jejich tváře byly zbrázděné, způsoby neuhlazené, řeč neohrabaná, ale působící upřímně. O politice nevěděli nic; kromě toho, že ji chtějí od základu změnit. Byli nepřipravení, zaskočeni vítězstvím, a proto sympatičtí. Prostě jako dnes Babiš.

Těžko říct, jestli jsou výsledky českých voleb kontrarevolucí, nebo revolucí. V každém případě rozmetaly dosavadní politický systém. Když Karel Schwarzenberg popsal jejich výsledky jako roztroušenou sklerózu, měl také dodat, že dosavadní systém byl sklerotický už před nimi.

Nemůžu si vzpomenout na evropskou zemi, kde by ve volbách dostaly protestní a nesystémové strany téměř polovinu hlasů. Snad kromě Řecka. Zdá se, že Češi vždy jednou za dvě dekády propadnou revoluční náladě. Odmítli politickou třídu, jejíž kořeny sahají do listopadu 1989, možná proto se mi tlačí na jazyk slovo kontrarevoluce.

Přesto se mi ulevilo, že čeští voliči rozdali své hlasy tak, že nehrozí „orbanizace“ české politiky - tedy že nehrozí systémové ovládnutí společnosti jedním blokem.

Tyto volby ale nebyly katarzí ani očistou, ukázaly jen, jak křehký byl politický systém tradičních stran a jak hluboká je propast mezi politickou třídou a společností. Česko se stává evropskou laboratoří neklidu.