Literární soutěž 2005

Porota ve složení Marek Švehla (Respekt), Ivan Lamper (Respekt) a Karel Strachota (Člověk v tísni) udělili nejvyšší ocenění v literární soutěži 2005 těmto autorkám:

1. Michaela Mužíková za povídku

Zážitek svobody, zážitek nesvobody

2. Vladěna Kudrnová za povídku

Zakázané ovoce

3. Kristýna Hlavičková za črtu

Je dnes stáří hřích?

Zvláštní cenu poroty obdržely:

1. Hana Kolárová za povídku Můj děda v letech 1924 - 1945

2. Zdenka Šranková za povídku Beznaděj

3. Veronika Vítková za povídku Můj zážitek svobody

4. Magdalena Kašková za povídku Co vypráví starý hřbitov

Předání cen proběhlo v rámci zahájení 7. ročníku mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět 2005 27. dubna ve velkém sále Městské knihovny.

Zážitek svobody, zážitek nesvobody aneb Fenomenální adrenalin…

Michaela Mužíková

Dřív byly v módě míče. Od tenisáků po fotbaláky. Postupem času přibyly hokejové puky, golfové miniatury a bowlingové koule…Svět se však mění a co bylo včera, už dnes nestačí.

Stále častěji kolem sebe slýcháme převratně znějící pojem: „adrenalinové sporty“.

Se snowboardem, skateboardem, kolečkovými bruslemi i horolezectvím jsme se už snad sžili, mnozí z nás i ledacos vyzkoušeli, ale HIGH JUMP? To tu ještě nebylo…

Devatenáctiletý Jakub Bárta však ví moc dobře o čem je řeč: „High Jump vznikl v 18. století na Hawai, k nám se dostal až v roce 2000, a to hlavně díky Tomášovi Kučerovi, který je zakladatelem celé asociace. Jde o skok z útesu do vody. Provádí se různým stylem, z různé výšky. Například u nás má tento sport velmi specifickou podobu díky klimatu. Skáče se od 10 do 16 metrů…Jak kdo chce,“ vysvětluje zasvěceně student 2. ročníku pražské obchodní akademie. V očích má spoustu energie, přes tričko se rýsuje atletická postava, jedna věc však nehraje: Kuba sedí na invalidním vozíku.

Jak to, že tě zajímá právě High Jump, když…?

Kuba: "Když jsem na vozíku? Nenarodil jsem se takhle. Byl jsem normální kluk,

Hrál si na hřišti a chodil na tenis. Ve čtrnácti jsem narazil na lidi, který dělali blbinky na kolech…Chvíli mě to bavilo, ale pak jsem cítil, že potřebuju něco víc…A tak to všechno začalo."

To „všechno“ znamená High Jump?

Kuba: „Nejen Jump, ale taky úplně nový zážitky, životní náplň a kámoše…Vim, že na to nevypadám, ale já byl fakt zdravej patnáctiletém kluk, kterej byl nadšenej pro každou nevšední novinku. Pražskej život mě nudil, toužil se po něčem skutečnym, co by mě nadchlo…A našel jsem Jump.“

Chceš říct, že jsi se sebral a vyrazil si skočit?

Kuba: „Našel jsem si to na netu 60 km od Prahy Hříměždický Lom u Dobříše. Vzal jsem plavky a jel. Celý den jsem pozoroval skupinku trénujících lidí a když večer odešli, šel jsem tam a zkusil to taky…“

Jaký to byl pocit? Pamatuješ si to ještě?

Kuba: „Jasně, že pamatuju, to by bylo jako zapomenout na první holku (smích). Stál jsem 10 m nad hladinou, díval se dolů a bál se jako nikdy předtím.Třásly se mi kolena a říkal jsem si, jestli jsem raději neměl zůstat sedět doma.“

Tak proč si proboha skočil?

Kuba: „Já prostě musel, bylo to silnější než já. Cítil jsem, že tím objevim něco nového.“

A objevil?

Kuba: „Strašně rád na ty časy vzpomínám, koneckonců nic kromě vzpomínek a pár fotek mi nezbylo… Druhý den ráno jsem šel rovnou k nim a zeptal se, jestli to můžu taky zkusit. Byla tam jedna moc milá holka, usmála se na celý kolo a řekla, že jasně. Když o tom tak přemýšlím, asi čekali, že se budu bát, ale já už věděl, o čem to je… Byly to báječný prázdniny!“

Co tví rodiče, byli také tak nadšení? Nebyl to pro ně šok?

Kuba: „Myslim, že jsem dělal šoky od malička. Dávali mi dost peněz, takže jsem vymýšlel samý hlouposti, pořád za něco utrácel a tak dál…“

Jenže jedna věc je utrácení a druhá vrhání se ze skály po hlavě!

Kuba: „Já vim, jasně že se jim to nelíbilo, jsou to přeci rodiče. To není nic zvláštního, ne? Kromě toho, mě to fakt chytlo a vzdát jsem se toho nechystal.“

A jak to bylo s High Jump po prázdninách? Konec?

Kuba: "Ani náhodou, trénovalo se v bazénu, ale samozřejmě, že venku to bylo o něčem jiným… Nemohl jsem se dočkat jara. V květnu jsem to nevydržel a přestal téměř chodit do školy. Každý ráno jsem odešel z domova jakoby nic, ve městě se sešel s Mančou Absolónovou (současnou mistryní), zavolali jsme do školy, omluvili se a stopli si někoho, kdo nás hodil do Hříměždic. Celej den jsme skákali, bylo to úžasný.

Ty se teda nezdáš. Jak dlouho ti to procházelo?

Kuba: „Jednou odpoledne jsme se s Mončou zrovna chystali na stopa, když zavolala máma. Strašně křičela, vůbec jsem jí nepoznával. Tehdy jsem se domů vážně bál…Jen co jsem vzal za kliku, koupil jsem od máti takovou facku, že mi podjely nohy a srazil jsem vázu, kterou přivezl táta z Indie.To byl fakt děs! Samozřejmě, jak už asi tušíš, provalilo se, že nechodim do školy.“

To byl tedy konec High Jump?

Kuba: "Vůbec ne, dva dny jsem vydržel sekat dobrotu a pak odjel s klukama do Francie. Tam to bylo perfektní. Skáče se do rozbouřenýho vodopádu…Paráda.

V tu dobu jsem ničim jinym nežil. Naši mi dali ultimátum, buď skončit, nebo opustit vilu…Tak jsem si sehnal podnájem a skončil školu. (Proto jsem dneska ve druháku.) Myslel jsem si, že prožívám nejšťastnější období svýho života… do října roku 2002…"

Co se stalo?

Kuba: „Prostě to nevyšlo, no, najednou bylo po všem, nevim co přesně se stalo. Je to podstatný? Dopadlo to zkrátka takhle…“

Jestli toho chceš nechat, pochopím to…

Kuba: „Ne, ne, to je v pohodě, jen je to pořád trošku těžký… Pak jsem byl dlouho v nemocnici a vypadalo to mnohem hůř, takže se dá mluvit o štěstí. Zase jsem se nastěhoval domů, začal chodit do školy a stal se strašně nesvobodnym člověkem… Nemohl jsem se s tím srovnat, byl jsem plnej vzteku, lítosti a zášti. Trvalo moc dlouho, než jsem chtěl s někým mluvit…“

Co bylo nejhorší?

Kuba: "Když jsem ,šel' prvně ven. Seděl jsem na tom vozíku a máma mě tlačila ulicí… Dřív jsem si zakládal na značkovejch botkách a najednou jsem nepotřeboval vůbec žádné… Záleželo mi na tom, jak jsem vypadal. Byl jsem bohatej kluk a co si budeme povídat, na to holky letěj… A všechno to bylo pryč.

Nechci předstírat, že chápu, jaké to bylo, ale ty počáteční pocity studu asi ustaly, nebo ne?

Kuba: „Jo, ustaly… Ale o moc líp mi nebylo. Připadal jsem si jako ve vězení. Byl jsem bezmocnej a závislej na ostatních… Chtěl jsem raději nebýt. Sedával jsem u okna, koukal ven a přál si, ať přestanu dýchat a nebo znovu získám svobodu…“

Když tě tak poslouchám, zdá se mi, že přede mnou sedí jiný člověk.

Kuba: „Je to už rok a půl. Během posledních pár měsíců se toho hodně změnilo. Začal jsem chodit k terapeutce, ke kinezioložce, do výtvarný školy a tak dál… Mám pocit, jako bych se znovu rodil. Jde to pomalu, ale cítim, že je to už blízko. Každý nový ráno jsem o krok blíž tý vytoužený svobodě. Vim to! Taky vim, že můj život tehdy neskončil, jen se změnil… Od základu. Dřív jsem byl namachrovaný hovádko, byl jsem zahleděnej do sebe a jedinej muj sen byl stát se takovym jumperem, jako je Orgando Duque…Teď jsem jinej. Citlivější, rozvážnější, mám otevřený oči a všeho si strašně vážim… Jsem doopravdy štastnej, ne tak jako tehdy, teď vážně…“

Dovol mi poslední otázku. Co by si si teď přál ze všeho nejvíc?

Kuba: "Hm… To je těžký… Možná, aby byli všichni na celym světě alespoň chviličku taky doopravdy šťastný?… Nevim, snad…

Zakázané ovoce

Vladěna Kudrnová

Co mám vlastně psát! Čtvrtrok utekl jako voda a já pořád nic. To už jsem snad úplně blbá? Mělo by to se mnou být spíš lepší za tu dobu. Musím to celý sepsat a začnu právě teď! Jak to vlastně všechno bylo. Chci si to ujasnit. Hezky pomalu, postupně…každý den něco. Já se z toho musím dostat! Tohle je jedno z řešení….uvědomit si kolik chyb jsem udělala, jak se to vlastně všechno událo….a podobně.

„Ahoj Zito! Zajdeš s námi dnes do hospody na jedno?“ zeptal se mě zas jednou Lukáš, když jsme se potkali u našeho vesnického obchoďáku.

„Ehm,…asi ne.Kdyžtak příště!“ usmála jsem se lehce.

„Neříkala jsi to náhodou už minule?“ nadzvedl tázavě obočí.

„Ale prosimtě,“ bylo mi trapně, „to sis mě s někým splet, tobě se nedá přece skoro nic odmítnout, příště půjdu!“

„Hm,….tak schválně. Zatím ahoj,“ rozloučil se se mnou kluk, co nevypadal vůbec špatně. Byl to můj bývalý spolužák. Ačkoli jsem už v páté třídě odešla ze základky na gympl a měla nové kamarády-spolužáky, s bývalou třídou jsem pořád udržovala dobré kontakty.

Lukáš byl docela vysoký, měl slušné svaly na rukou, snědý obličej, černé kratší vlasy a tmavě hnědé oči. Už jako malá jsem nebyla hloupá a věděla jsem, že je to nejhezčí kluk, kterého znám,…proto jsem ho také do té páté třídy tajně milovala. (Ostatně jako většina spolužaček.) I starší holky říkaly- „Z tohodle vyroste krásnej kluk,“ a pravdu teda měly!

Ráda bych s Lukášem zašla do hospody. Hlavně, když už mě zval několikrát, jenže to by nesmělo být mých drahocenných rodičů.

Když jsem jednou v patnácti letech přišla domů načichlá kouřem, protože jsem prostě zašla s klukama do hospody na pivo, myslela jsem, že rodiče trefí šlak!

„Jak si to vůbec představuješ? Ptala ses někoho? Si na to ještě dost malá, abys chodila do takovejhlech podniků!“ křičel na mě táta hned potom, co jsem si vyslechla kázání od mámy. Každý rodič to musel prostě udělat zvlášť! Každý mi chtěl vyčinit po svém.

Koukala jsem na ně jako puk a netušila jsem, protože jsem si myslela, že s patnáctkou přijde to, čemu se říká volnost! Samozřejmě jsem nečekala úplnou volnost, ale trošku víc té svobody, kterou jsem doposud neměla. Už jako menší dítě jsem si všímala, že kamarádi můžou víc než já.

Od té doby jsem byla až do svých šestnácti let v hospodě asi jen jednou, a to když jsem tam šla za tátou předat vzkaz od mámy, aby už koukal přijít domů.

Někam bych klidně šla i přes zákaz rodičů….(pak bych se navoněla voňavkou, abych tím kouřem nesmrděla), ale to bychom nesměli bydlet, s prominutím, v takovéhle ‚prdeli‘!

Tady zná každý každého a rodiče by věděli, že jsem byla v hospodě ještě dřív, než bych se odtamtud stihla vrátit domů.

Jednou už jsem dokonce zadoufala,….bylo to o jarních prázdninách, že mi to přes mé neustálé prošení naši pro jednou dovolí, ale to by nesměli ucítit kouř z mých rukou.

Dala jsem si na autobusovém nádraží jednu cigaretu s kamarádkou a spíš jsem se bála toho, aby to necítili z pusy než z rukou, takže jsem snědla sušenku, vzala si žvýkačku a byla jsem spokojená.Překvapili mě.

To byla snad ještě horší hádka než tenkrát s tou hospodou. Máma pořád zoufala, že na tom budu špatně zdravotně, budu mít špatný plíce, a takovýhle věci…a táta křičel, nadával a hrozil mi páskem. Prostě ze mě udělali úplnýho závisláka!! Jako kdybych kouřila krabičku denně a už se to nemohla nikdy odnaučit. Přitom já měla jednu cigaretu za čtvrt roku, někdy dvě, velmi výjimečně.Na to se mě ale nikdo neptal! Moje argumenty nikdy nikdo neposlouchal, nic jsem vysvětlit nemohla. Prostě jsem udělala špatnou věc a oni věděli už sami, jak to všechno bylo.

Samozřejmě jsem si na to zvykla, ale jelikož jsem nebyla zas takový srab, zkoušela jsem všechno možné, aby to už konečně pochopili,…….aby pochopili to, že se do té hospody nejdu ‚vožrat jak prase‘, ale, že si tam jdu normálně pokecat s kamarády u jednoho piva. To jsem si sama myslela. Lhala jsem však sama sobě.

Ten klíčový den, který mi otevřel, jak jsem si myslela, dveře svobody, byl tenkrát v létě.

Všechna rádia hlásila horké letní noci, byl červenec a moje nejlepší kamarádka dostala skvělý nápad!

„Zituš, co kdybychom dnes spali ve stanu? Dnes má být teplá noc a mohli bychom něco podniknout! Konečně bys zašla na to pivko s Lukášem,….co říkaš?“ navrhla Monča.

„Ty jo! To není vůbec špatnej nápad!“ souhlasila jsem radostně. Jenže vzápětí jsem si uvědomila jednu věc: „No jo,….jenže naši tu dneska nebudou a nikam mě nepustěj! Kdybych šla přes jejich zákaz, tak by to určitě zjistili, protože budou stoprocentně volat několikrát k nám na pevnou linku,“

„Tak řekni, že spíš u nás! Když k nám vaši budou volat, mamka jim klidně řekne, že jsme obě doma a díváme se na televizi,“ řekla Monika.

„Hm,…..“ zapřemýšlela jsem, „mohlo by to vyjít. Tak já se zeptám a ty to jdi honem povědět mamče, protože je možný, že naši k vám budou volat hned. Znáš je!“ zakroutila jsem očima a už pelášila domů, abych našim mohla tu zprávu co nejdřív oznámit.

„No,…a jak my zjistíme, že nepůjdeš někam ven?“ ptal se mě samozřejmě táta, když jsem jemu i mámě pověděla svůj plán.

"Tatí,…tak zavolejte pani Jelenový. Tý snad můžete věřit! Ona bude celou noc doma a my se budem dívat na telku a něco hrát a tak,…."přemlouvala jsem mého nepříznivě nakloněného tátu. Máma našemu rozhovoru jen přihlížela a asi čekala, až na ni přijde řada. V duchu si mezitím určitě připravovala všechno, co mi chce na tuhle moji akci říct.

„Tak jí zavoláme, ne, Jardo?“ promluvila překvapivě.

„Tak tedy ano,“ souhlasil táta a společně s mámou se přemístili k telefonu. Já jen doufala, že s Moničinou mámou to všechno vyšlo.

Ano, ano!!!! Jasně, že to vyšlo!!! Jásala jsem.

Paní Jelenová musela být hodně přesvědčivá, protože naši se dokonce usmívali a před odjezdem mi nedali žádná kázání, ale naopak, odcházeli se slovy: „Pěkně si to u Moniky užij! A nezlob paní Jelenovou! Ahoj!“ Ještě, že paní Jelenovou neznali tak dobře….

Hned, co jsem uslyšela zvuk odjíždějícího auta, začala jsem radostí hulákat po celém baráku. Rychle jsem nacvakala SMS Lukášovi, že se dnes uvidíme na baru, a Monice, že mi to rodiče dovolili, a začala jsem si balit věci.

Monča mě mezitím asi desetkrát prozvonila. Asi byla taky moc ráda, že půjdeme někam konečně spolu!

„Tak kde to rozložíme?“ prohlížela jsem si naši neposekanou velikánskou zahradu, která ležela kousek stranou od naší vísky. Stan byl Moniky, protože moje rodiče si ho vzali s sebou.

„Dala bych to k ohništi, je to tam nejrovnější,“ řekla Monča.

„Ok. Dáme to sem. A rychle! Postavíme to a jdeme!“

Ta noc šla hodně rychle, pamatuju si ji mlhavě.

Přišli jsme Na Růžek, já trošku nesměle, a asi po hodině se tam ukázala Lukášova parta.

Už od začátku mi připadal nějaký divný, ale říkala jsem si, že se mi to jen zdá.

Naléval do mě jednoho panáka za druhým. Prolévala jsem to pivem a po chvilce jsem už cítila, jak mi to stoupá do hlavy.

Co moje názory,…..co moje přesvědčování, a hlavně přesvědčování sama sebe, že do hospody se nepůjdu nikdy opít?

Bylo mi to jedno,…bylo mi dobře a cítila jsem se totálně ‚free‘. To jsem ještě netušila, že absolutně volná si budu připadat až za chvíli.

Právě jsme s kamarádkama tancovaly na jednu dokonalou píseň od Red Hot Chilli Peppers, když se mi najednou objevil za zády Lukáš a vytáhl mě, skoro násilím, ven.

Před hospodou stáli asi tři kluci a Lukáš si to zamířil i se mnou k nim.

„Tak jdeme,“ řekl jim a vydali jsme se na cestu do místního parku, jak mi Luky sdělil.

Ani jsem se neptala, co tam chtějí dělat. Já si totiž ani neuvědomovala, že se mám na něco takovýho ptát. Bylo mi to fuk,….koneckonců jsem se to brzy měla dozvědět, tak proč to řešit, že?

„Už si někdy hulila?“ zeptal se mě Luky, když jsme se zastavili před lavičkou, skrytou za velkým dubem, a posadili jsme se na ni. Mně už bylo jasné, proč se mi zdál ze začátku takový divný,….už určitě předtím něco hulil.

„Nééé, nehulila, proč?“ zeptala jsem se ještě se smíchem ze vtipu, který řekl chvíli předtím Dany, jeden z těch kluků.

„A chtěla bys?“ ptal se mě zase.

„Ale to víš že jo,….zkusit se má všechno. Jestli se mi nic nestane,…co?“ Sama se teď divím, že mě napadlo se vůbec starat o to, jestli se mi něco náhodou nestane.

„Co by se ti stalo, po tomhle nic, ale po tomhle,…to by se ti klidně mohlo něco stát,“ ukázal Dany na malý pytlíček, ve kterém byl nějaký bílý prášek. Nejspíš pervitin.

„Tak tohle jako asi ne,….to je na mě moc, hoši!“ zhrozila jsem se. Tohle už bylo fakt moc, to jsem si ještě uvědomovala.

„Vždyť ti řikám, že by se ti něco mohlo stát,….ale časem na to přejdeš, uvidíš,“ zasmál se Dany.

„Hm,…haha. Já v ničem takovym nepojedu. Si myslíte, že když zkusim jednou marijánu, tak budu shánět každej den, nebo co? To asi fakt ne!“ ušklíbla jsem se a převzala od Marka podpálenou dýmku s marijánou. Byli jsme tam asi půl hodinky,…kluci mě naučili, jak se správně hulí, a já zjistila, že ten pocit je pro mě absolutně osvobozující.

Bylo mi neskutečně dobře. Neskutečně volně!!! Já prostě byla úplně svobodná!!! Žádný rodiče, žádný příkazy! Mohla jsem si dělat, co se mi zlíbí. Klidně jsem mohla naše poslat někam,….chtěla jsem to udělat, chtěla jsem u nás zazvonit a říct jim to, ale byli pryč, to jsem věděla. Ještě, že tak!

Ráno jsem přišla domů s pořádnou kocovinou! Bylo mi opravdu špatně.

Naštěstí mi Monika před odchodem u ní doma udělala kafe a dala nějaké prášky na bolest. Domů jsem přišla s veselým, sice umělým, ale přece veselým výrazem a rodiče byli rádi, že jsem se u Moniky dobře bavila. (Ani nevěděli, jak moc jsem se bavila.)

No,….a znáte to. Holka, která si nemůže skoro nic dovolit,…každý den jen příkazy!

Chtěla jsem aspoň trochu tý svobody, aspoň malinko, na pár minut si dělat jen to, co chci!

Tak jsem se do toho dostala. Začala jsem shánět…..a hulila jsem s klukama tak obden.

To, jak jsem se dostala k tomu horšímu, než je nevinná marihuana, se mi popisovat nechce…

A možná to není ani tak důležitý, protože to byla jedna obrovská tmoucí tma!!! Vlastně,…důležitý by to možná bylo, jenže já si nedokážu prostě vzpomenout na to, jak jsem udělala největší chybu svého života.

A možná, že to byla taky trochu chyba rodičů?? Byla bych na drogách, kdyby mi dovolili chodit do hospody, přespávat na chatách s kamarády, chodit na párty a takový ty věci?? Musela jsem to zakázané ovoce ochutnat??

„Sakra,….máš něco, Luky?“ zeptala jsem se nervózně svýho kluka, když přišel navečer do parku. Do toho parku, kde to všechno začalo.

„Něco málo jsem sehnal…..ale snad to bude stačit, aby si přežila tu scénu, co bude u vás doma.Máš tam být už tři hodiny!“ ušklíbl se a za chvíli mi už píchal jehlu mezi palec a ukazováček u nohy.

Polovinu dávky si nechal pro sebe. Jehlu nevyměnil,…jinou prostě v tu chvíli neměl.

Občas to takhle musel dělat, protože jehel byl u nás nedostatek.

Teď můžu být ráda, že k problémům, které jsem měla,….a ještě vlastně mám, mi nepřibyla ještě žloutenka nebo něco podobného.

Domů jsem šla v klidu, všechno se mi zdálo hezké. Dokonce jsem se na tu hádku, která stoprocentně měla přijít, těšila, přišlo mi to jako nic. Žádný problém!

Problém byl, když jsem nic neměla,…to mi totiž ještě k problémům s rodiči přibyla bolest.

Jenže já skoro vždycky měla! Kdybych neměla, asi bych už byla na léčení o hodně dřív, protože rodiče by si toho všimli dřív. Škoda, že se to nestalo…

Jasně, že si něčeho všimli, ale nevěděli čeho.

Zhoršila jsem se totiž podstatně ve škole. Z jedné dvojky na vysvědčení rázem byly čtyři trojky a ani jedna jednička.To bylo pro rodiče katastrofální - žádná jednička!!!

Sváděli to tedy na dospívání a na Lukáše,….proto mi ho taky dovolili vídat jen jednou týdně, což nepřicházelo v úvahu, takže na obyčejné, malé lži se nabalovaly další a mnohem horší!

Stejně se mi zdá, že rodiče byli slepí. Tedy spíš naivní. Samozřejmě! Jak by mohla jejich jediná, tvrdě vychovávaná dcerka začít brát drogy? Jak? Když jí vlastně nic nedovolili?? Neměla přece příležitost….

A taky jsem ztratila nejlepší kamarádku,…..navždy. Chovala jsem se k ní opravdu hrozně. Jenže mě záleželo jen na jedné věci, né na rodičích, ani na Monice,…ale na tom, jak sehnat co nejlíp a co nejlevněji drogu.

„Čauuuu!“ pozdravila jsem vesele, když jsem vešla do obýváku.

Táta jen vstal z křesla, na chvilku se na mě zadíval a vlepil mi takovou facku, že jsem si myslela, že je po mně. Zase si sednul a vypadalo to, že dál nerušeně sleduje televizi. Nakoukla jsem ještě za dveře na křeslo, kde seděla matka s červenými tvářemi. Nepochybně brečela.

Rázem ze mě všechno opadlo. Vhrkly mi slzy do očí. Věděla jsem, že tohle je konec. Že je nesmím takhle trápit. „Nemůžu se z toho už dostat,….už to nejde. Já to prostě potřebuju, potřebuju to k životu! Nemůžu se toho jen tak zbavit! NEJDE TO!!!Promiňte!“ křičela jsem v duchu.

Zalezla jsem do pokoje a začala jsem házet věci do batohu. Jen pár kusů oblečení, kapesníky, cigára, hřeben, baterku, našetřené a ukradené peníze a společnou fotku celé mé rodiny.

Ještě jsem sáhla po mobilu, ale jen pro to, abych ho vypnula,…na co bych ho potřebovala. Jen jsem se podívala na Nepřijaté hovory, kterých bylo nesčetně od mámy a táty(volali asi do té doby, než zjistili, že jsem nechala mobil doma), a položila ho zpět na stůl.

Naposledy jsem se vykoupala, umyla hlavu a vyčistila zuby. Pak jsem popřála rodičům dobrou noc a s pláčem jsem vyčkávala v posteli, než oba ulehnou.

„Stejně za to můžou oni, jsou hrozný!!Oni trápěj mě, né já je! Byla jsem vlastně vždycky utlačovaná svými vlastními rodiči. Ani jim chybět nebudu,….ať dávaj příkazy někomu jinýmu! Teď budu teprve svobodná! Budu mít konečně to, co jsem si vždycky přála! SVOBODU!“ To jsem si říkala, to jsem si myslela!

Když zhasla všechna světla v domě, rychle jsem se oblékla a na stůl položila načmáraný vzkaz pro mámu a tátu. Stálo na něm jen to, že už se nevrátím.

Vyskočila jsem z nízkého okna a už jsem utíkala za Lukášem, který byl jisto jistě v hospodě. Všechno jsem mu řekla a on se okamžitě rozhodl, že se mnou uteče. Dokonce věděl kam. Jeho kamarád vlastnil byt v Praze a za docela levný nájem bychom v něm mohli bydlet ještě s nějakými lidmi. Věděl to, protože to prý měl v plánu už dlouho….utéct i se mnou.

Do Prahy jsme se dostali na stopa, jenže v Praze jsme nevěděli kam… Nejhorší na tom bylo, že já i Lukáš jsme už potřebovali dávku. Lukáš měl v batohu, jenže, kde si šlehnout?

Nakonec jsme zalezli na záchodky v Mc'Donald's a tam jsme udělali to, co jsme museli.

Cítila jsem se zas na chvíli v bezpečí. Zas v pohodě. A taky jsem si pořádně oddychla, protože drogy jsem brala teprve krátce a nechtěla jsem zažít to, co jsem zatím skoro nezažila-absťák!

"No, a kam teď, zlato?"rozhlédl se Luky po lidmi se hemžící ulici, když jsme vyšli z ‚mekáče‘.

„Jak to mám vědět?“ pokrčila jsem rameny.

„Hm,…asi mu zavolám z budky,“ řekl Luky.

„Komu?“

„No hádej,….tomu klukovi-Stanleymu, co má ten byt, aby pro nás přišel.“

„Jo, tak to jo.Ty na něj máš číslo?“

„Mám.“

„Tak proč si mu nezavolal hned, když jsme přijeli?“ divila jsem se.

„Nevim,…“ zasmál se a vydal se přes přechod. Já samozřejmě cupitala těsně za ním.

Po pěti minutách jsme konečně našli vhodnou telefonní budku.

Luky vzal sluchátko, vhodil do budky v drobných asi deset korun a vymačkal nějaké číslo, které měl napsané na papírku.

„Tě pic! Tady Luk. Hele,…jsem v Práglu se svojí kóčou a nemáme kde bejt,…..tak mě napadlo, že bys nám moh možná píchnout co,…..třeba ten byt, jak si mi jednou nabízel, hm?“ říkal Lukáš do sluchátka.

„Super. Jasně, jasně….ale,….musíš pro nás někam dojít,…vůbec se tu nevyznam!………… Ok,…jojo, na Václavák metrem………Můstek, jasný….za půl hoďky. Ok. Děkan, čus!“

„Tak musíme metrem na Václavák!“ vzdychl Luky a položil sluchátko.

„Tak jdeme!“ vzala jsem ho za ruku a za čtvrt hodiny jsme už stáli na Václaváku pod koněm.

„Kde jen může bejt,“ rozhlížel se Lukáš netrpělivě.

"Prosimtě, má ještě čas, jenže mi nemáme čas, musíme něco sehnat na večer,…."kousla jsem se do rtu.

„To je v poho. Stanley bude mít. Prodá nám,“ usmál se Luky a lehce mě políbil na tvář.

Takhle byl k sežrání! Byl pořád tak krásnej, i když na kráse pomalu ztrácel díky tomu svinstvu. Jenže toho já si ani nevšímala.

„No konečně!“ zajásal po chvilce a zadíval se někam do davu. „Támhle…to je on,“ ukázal mi na kluka s černýma kapsáčema a červenou mikinou Nike. Do obličeje mu nebylo skoro vidět. Kšiltovka mu kryla oči a vlasy všechno ostatní. Až když přišel blíž, tak jsem mu uviděla do tváře. Měl malá prasečí, řekla bych černá, očka a na tvářích mu vynikala hromada pih.

„Tě péro!“ podal Lukášovi ruku a poplácal ho po ramenech.

„Ahoj krásko,“ pozdravil mě. „Tak prej máte zájem o byt, jo? To si ale budete muset najít nějakou prácičku, protože jinak nebudete mít čim platit. No,….tak pojďte, ať tu nestojíme, jak strašáci!“

Stanley nás táhnul asi deset stanic metrem a pak ještě tak kilometr pěšky, než jsme došli k bytu, ve kterém jsme měli bydlet.

„Tak to je vono!“ rozrazil dveře Stanley.

„To tu necháváte odemčíno?“ zeptala jsem se.

„No,…vona je tu asi Gába s Maxem. Vaši spolubydlící!“ řekl Stanley a vešel dovnitř.

Ocitli jsme se v malé předsíňce, kde leželo pár rozházených párů bot a nějaké krabice.

Hned za předsíní byl malý obýváček. Vypadal docela útulně. Byl tam ošuntělý gauč, dvě křesla, stolek, skříň a malá televízka, která řvala na plné pecky. (Všimla jsem si, že zrovna běžela Kobra 11….měla jsem ten seriál tak ráda…) Tady bylo jen pár časopisů a na stolku jedna injekční stříkačka. Žádný velký nepořádek. Zato kuchyně! To byl bordel, jak v prasečáku. V životě jsem takový svinec neviděla.

„A to mi máma říkala, že ten bordel, kterej jsem měla vždycky v pokoji, nemá nikdo na světě!“ prohodila jsem s lehkým úšklebkem.

„To víš, nemá kdo uklízet!“ ozval se najednou cizí dívčí hlas. Trhla jsem sebou a ve dveřích, které vedly do další, poslední místnosti v bytě, jsem uviděla holku s piercingama snad po celém těle. Na sobě měla jen spodní prádlo a byla opřená o futra. Měla dlouhé tmavě hnědé zacuchané vlasy a výrazné blankytně modré oči. Říkala jsem si, že hezčí holku jsem snad v životě neviděla. Mohla by dělat modelku. Byla hubeňounká a snědá. Její krásu však kazily ty kovové předměty. Piercing měla v břiše, v obočí, v jazyku, v nose a nejmíň pět náušnic v každém uchu. A to jsem ji ještě neviděla pořádně, mohla to mít ještě jinde.

„Čus Gábi,“ pozdravil ji Stanley, „tak tohle jsou vaši noví spolubydlící! Dobrý ne,…budete mít levnější nájem!“

„Ahoj kočko!“ pozdravil ji Lukáš a já si hned všimla, jak na ní může oči nechat. Přišla jsem k němu a chytla ho majetnicky kolem pasu. Pozdravit se mi Gábinu už ani nechtělo.

Najednou se za ní objevil jakýsi kluk. Už jsem tušila, že to bude nejspíš Max. Na můj vkus byl teda o sto procent ošklivější, než bych ke Gábě tipovala.

„Čus!“ pozdravil nás a my mu všichni najednou odpověděli.

„No hale,…já jdu. Nějak si to tu domluvte a koukejte si najít co nejdřív práci. Čágos,“ rozloučil se Stanley, ale já si vzpomněla na to, co od něj ještě potřebuju.

„Hele, Stanley,…já bych ještě něco potřebovala,“ zadívala jsem se mu do očí. Hned pochopil. Strčil mi pytlík do ruky, řekl: „Dárek!“ a odešel.

S Lukášem jsme spali od té doby v obýváku. Gauč byl rozkládací, takže to bylo v pohodě.

Luky pracoval jako pokladní v kině a já uklízela na diskotéce. (Jinde by mě nevzali, protože mi nebylo ještě 18 let. Stanley mi to zařídil přes kamaráda.)

Platy nebyly nic moc, ale nám ze začátku stačily na to, abychom společně s Gábou a Maxem zaplatili nájem, koupili si kus chleba a drogu. Postupně začaly ale peníze docházet, tak jsme museli krást jídlo, oblečení a pak i jiné věci. Takhle jsme žili asi půl roku. Zažila jsem pár absťáků, ale vždycky to dobře dopadlo. Můj organismus musel dostat časem víc, takže jsem brala čím dál tím tvrdší drogy.

Náhodně jsem dokonce uviděla svou fotku v televizi,….naši mě asi sháněli, tak jsem se pro jistotu trošku ošmikala. Stejně by mě nenašli,…nikdo nevěděl kde můžeme být, nikomu jsme nic neřekli, tenkrát jsme se prostě sbalili a odešli jsme.

Po těch šesti měsících se stalo něco, co mě dostalo totálně na dno, byl to konec.

Šéf diskotéky, kde jsem uklízela, pořádal jedno odpoledne pro děti z jedné základní školy menší diskotéku, takže potřeboval mou pomoc. Byla to myslím středa, takže Lukáš prodával od dvanácti do tří a já šla do diskotéky ve dvě. S přípravou a úklidem na tu ‚velikánskou párty‘ jsem končila něco kolem půl čtvrté. Docela jsem si mákla,…čekala jsem, že přijdu domů třeba v pět a dýl. A Lukáš to čekal asi taky.

Už jsem se na něj těšila, takže jsem ještě skočila do obchodu koupit velikánskou čokoládu, se kterou jsem mu chtěla udělat radost. U východu z obchodu jsem potkala Stanleyho:

„Ahoj Zito. Tak co? V pohodě?“

„Jo, docela to ujde!“ usmála jsem se.

„Nechceš?"povytáhl nenápadně pytlíček z kapsy. "Fakt kvalitka!“

„No,…zrovna jsem dostala výplatu,“ zašeptala jsem, „doma toho už moc neni,…asi by za tebou Luky stejně šel, tak to sem dej!“

Stanley mi strčil pytlík do kapsy u bundy a já strčila zas do jeho nějaké bankovky.

Ještě mi pošeptal, ať to nepřeháníme, že je to fakt silný a zmizel mi z dohledu.

Pamatuju si, jak jsem se těšila na tu čokoládu,….dlouhou dobu jsem jí neměla, a tak moc jsem jí vždycky milovala, a na Luka, že budeme mít dneska krásnej večer.

Pomalu jsem otevřela dveře bytu a potichu vešla dovnitř. Skoro jsem se lekla toho bordelu v obýváku. Na podlaze byly rozházené a rozdupané nějaké křupky nebo něco podobného, rozbitá sklenice a všude se válely kusy oblečení. Někdo pravděpodobně shrnul věci ze stolu. Televize byla puštěná jako vždy hrozně nahlas.

Za pár vteřin mi něco pomalu docházelo. Jako v mátohách jsem se dopotácela ke dveřím Maxovy a Gábininy ložnice a se zatajeným dechem, co teď asi uvidím, jsem otevřela dveře. Naskytl se mi obraz, o kterém se mi až do teď v noci zdá jako o noční můře.

Lukáš se zmítal nad Gábinou, která docela hlasitě křičela. Nemohla jsem to slyšet asi jen kvůli té televizi, která tak řvala. Malinkou chvilku jsem tam stála a pozorovala je, ale pak si mě všimla Gábina. Rychle jsem se otočila, vzala z předsíně bundu a už jsem utíkala s hlasitým pláčem, tedy přímo hysterickým pláčem, po schodech dolů pryč.

Ani jsem nevěděla, kam jdu, co dělám, ale nějak automaticky mě nohy zavedly ke Stanleymu, u kterého jsem už párkrát předtím byla. Otevřel mi dveře a hned mě pozval dál.

Bylo u něj docela dost lidí, obličeje si nevybavím, ale všichni byly úplně zfetlí.

Nikomu jsem nic neříkala, jen jsem si sedla do rohu a brečela a brečela.

Za nějakou dobu ke mně přišel Stanley a ptal se mě, co mi je.

„Nic mi není,….nic, fakt. Hele, píchni mi něco. Něco pořádně silnýho, ať jsem v pohodě, prosím,“ řekla jsem mu a podala mu zbytek své výplaty. Bylo to na to až moc peněz, ale to mi bylo jedno….a jemu samozřejmě také.

Zbytek už si skoro nepamatuju. Vím jen, že se mi točil celý svět dokola a bylo mi neskutečně špatně. Pak už je tu jen tma. Nic……..

Probudila jsem se až v nemocnici bolestí. Pulsovala celým mým tělem a já začala přímo šílet. Doktoři mě museli připoutat a já si ‚vychutnávala‘ svůj nejhorší absťák na světě.

Když ta bolest na chvíli přestala, přišel ke mně doktor a ptal se mě na různé věci. Také mi řekl, že už obeznámili se vším mé rodiče a že čekají už tady v nemocnici.A taky, že mě našli nějací neznámí lidé venku. Takže Stanley a spol. mě vyhodili normálně na ulici,…klidně by mě nechali umřít…

Nechtěla jsem rodiče vidět, ale stejně přišli. Táta mámu podpíral a té se ještě víc podlomila kolena, když mě uviděla připoutanou na lůžku. Vhrkly mi slzy do očí a odvrátila jsem od nich hlavu na druhou stranu. Chvíli u mě seděli a pak mě máma s hlasitým pláčem objala.

„Ty moje holčičko. Co ti to udělali?!…..Kam ses to jen dostala….My se o tebe postaráme, neboj. Dostaneš se z toho! Kdo ti to jen udělal, kdo tě navedl?!“

„Kdo mě navedl?…..Vy jste mě navedli!…… A nebo……..ne. Vy ne? Já sama? Sama jsem zkažená? Proč? Proč já?!“ říkala jsem si.

Nevěděla jsem proč,…..a vlastně nevím doteď. Jediné, co vím, je, že rodiče mě měli a mají rádi. Možná, že mě těmi zákazy chtěli ubránit právě před tím, co se stalo. Možná,…….

Z té svobody, co jsem chtěla, mi zbylo jen absolutní nic,….prázdnota. Jen probrečené a bolestivé noci tady v léčebně, kde se z toho pokouším dostat. Jenže to není lehké,…věřte mi.

Neobviňuju ani Lukáše, ani Stanleyho. Lukáš mě ranil a Stanley by mě nechal umřít. Jenže si za to asi můžu sama,….věděla jsem přece dávno ze školy, co takovýhle lidi dělaj.

Dlouho trvalo, než jsem tohle sepsala, a stejně to bylo dobré jen k tomu, abych si uvědomila, že jsem na nic nepřišla. Nevím z tohohle příběhu ani, kolik a jaké chyby jsem udělala. Nevím nic!

Ano! Vlastně jedno vím - díky drogám jsem vygumovaná, samotná a hlavně nesvobodná!

Je dnes stáří hřích?

Kristýna Hlavičková

Nedaleko místa, kde bydlím, je malý nenápadný dům. Nikdy jsem mu nevěnovala přílišnou pozornost. Lidé chodili kolem něj se sklopenou hlavou, a tak jsem se i já naučila vyhýbat pohledu na něj. Byl zkrátka se svou oprýskanou střechou jen součást všední scenerie všudypřítomné panelové džungle. A nebýt onoho jarního dne, byl by pro mě zůstal šedý a bezvýznamný dodnes.

Jak už to tak na jaře bývá, byl krásný slunečný den, který přímo vybízel k přemýšlení o životě. Jak je krásně! I mně je krásně, celý život před sebou… dokud je člověk mladý, nemá si přece na co stěžovat, má ještě proč žít. To až budu stará…

Ale, co se to tam mihlo v okně toho domu se šedou střechou? Jak je člověk vždycky znovu překvapený, když se objeví život tam, kde by ho vůbec nepředpokládal! Co to jen bylo? Bílý pták? Ne, vidím to znova a nechce se mi věřit, že jsem se nikdy nezajímala o tajemství toho domu, že jsem nikdy nepostřehla ony bílé vlasy v okně, jako je vidím dnes? Proč mi nikdo neřekl, že tak blízko možná žije babička, která už nemá vnučku, stejně jako já nemám babičku? Proč jsou lidi v tom domě ostatními ignorováni?

Ani sama nevím jak, najednou se ocitám uvnitř. Oslovuje mě bodře vypadající ošetřovatelka: „Dobrý den, slečno. Jdete navštívit babičku? To je dobře, že jdete, bude mít velkou radost,“ usmívá se a vede mě do jednoho z pokojů. Já se zatím nezmůžu ani na slovo a jsem v rozpacích. Nikdy nikdo nepovažoval za důležité naučit mě, jak se chovat ke starým lidem. Pamatuji si, že ve škole nám říkali, jak ve stáří odumírají mozkové buňky. Znamená to tedy, že mi nebudou staří lidé rozumět, pokud na ně budu mluvit příliš složitě? Mám se k nim chovat jako k dětem?

Rozpaky a obavy se ale nakonec vypařují jako pára nad hrncem. Mojí „babičkou“ je paní Skálová. Oslovuje mě děvenko, vypráví mi o svém životě a je moc milá. Stávám se její ztracenou vnučkou. Vypráví mi o sobě a já dychtivě poslouchám. Její osudy by vydaly na celou knihu, která by se určitě stala i bestsellerem. Vždyť kdo dnes vymyslí takové příběhy? A kdo dnes takové příběhy žije?

Paní Skálová měla opravdu těžký život. Po válce jí zemřel manžel a ona se musela sama starat o tři děti. A nikdy neztratila elán a chuť do života. Ukazuje mi fotky, ty zažloutlé odrazy života plné vzpomínek, a já si je prohlížím. A pomocí těchto momentek, obrázků starých dob, jsem jí stále blíž a blíž.

Po dvou hodinách jsem nabitá novou energií, kterou na mě přenesla paní Skálová. Teprve pak mi došlo, že staré lidi sice omezuje jejich tělo, ale stále žijí, touží, stýskají si a radují se, stejně jako my. A také jsem si uvědomila, jak se k nim naše dnešní společnost chová. Ať se podíváte kamkoli, všude naleznete náznak diskriminace a opovržení. Ale jak se takhle můžeme chovat k lidem, kteří toho mají za sebou mnohem více než my? Jací jsou oni, jednou budeme i my. Chtěli bychom, aby se k nám děti chovaly tak, jako se nyní chováme my ke starým lidem? Chtěli bychom zažít ten pocit bezmocnosti, osamělosti a strachu?

Já osobně se stáří bojím, bojím se nesvobody, kterou mi s sebou přinese. A jaká je to nesvoboda, velká nesvoboda, žít ve strachu. Ve strachu zestárnout…

Texty nebyly redakcí upravovány.