Mansúra Izz ad-Dín (1976) stála v lednu tohoto roku spolu se svými spolukrajany na káhirském náměstí Tahrír po celé dny a týdny, dokud režim Husního Mubaraka nepadl. Mladá spisovatelka si tehdy všimla, že lidé kolem ní si Mubarakovy projevy vykládají po svém a také po svém na ně reagují. Slova, která používal, nesla pro ně úplně jiný význam. Zneužívání jazyka je pro autoritářské režimy příznačné. Dělal to ostatně i komunismus. Jak to probíhalo a probíhá dodnes v Egyptě, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.
Ve svém eseji Jiná tvář lednové revoluce mluvíte o zneužívání jazyka, ke kterému docházelo během Mubarakova režimu, a také o proměně jazyka, ke kterému dochází od jeho svržení. Můžete přiblížit, o jaké zneužívání šlo?
Mubarak dokázal náš jazyk zničit, narušit skutečné významy slov, a to tak, že buď nesly posunutý význam nebo byly zcela vyprázdněné. Režim jazyk korumpoval postupně, cíleně a systematicky, včetně každodenních výrazů. Používal slova nesprávným způsobem, užíval klamné hříčky slov, takže slova najednou dostávala úplně opačný význam.
Když znásilňování jazyka probíhá postupně, lidé si toho přestávají všímat a nechávají jazyk korumpovat těmi u moci. Někdo si to uvědomuje už v době, kdy se to děje, ale nemůže s tím prakticky nic dělat, maximálně se tomu vysmívat, někomu to došlo nebo dochází až po pádu Mubarakova režimu.
Můžete mi dát nějaký příklad?
Tak například Mubarakovi lidé, kteří se neprávem obohacovali, nebyli zlodějové, ale „investoři, kteří si ´jen´ půjčili peníze“. Moje generace si zas dělala legraci ze slov jako revoluce, lid, národ, protože byla vyprázdněná.
Při lednových demonstracích v ulicích i na náměstích jsme najednou objevovali, co to znamená třeba slovo revoluce. Oficiální média ovlivněná Mubarakovým režimem obviňovala demonstranty z výtržnictví. A v tu chvíli si mnoho lidí uvědomilo, jak moc Mubarakův režim je plný lží, protože to byli oni, kdo na tom náměstí stáli a žádné výtržnictví nepáchali. Pro mě vlastně ta naše revoluce neznamená jen osvobození egyptského lidu, ale také našeho jazyka.
Od chvíle, co Mubarak odstoupil, hledáme pravý význam jistých slov a učíme se je užívat ve správném kontextu. Ale hlavně je nezneužívat.
To vypadá ale na dlouhodobý proces. Myslíte, že jste z nejhoršího venku?
To v žádném případě. Současné nebezpečí tkví v tom, že pořád ještě nevíme, kam se jazyk bude posouvat. Stalo se totiž to, že po Mubarakově odstoupení najednou začalo docházet k dalšímu korumpování jazyka, tentokrát radikálními islamisty. Ti začali hojně užívat slova jako občanský, sekulární, liberální, demokratický. Dělali a dělají to dodnes proto, aby přesvědčili lidi, že oni těmto významům rozumí a myslí je vážně. Chtějí také, aby si lidé mysleli, že intelektuálové, kteří požadují sekulární společnost, jsou proti Islámu. Chtějí tím získat před volbami co nejvíce lidí na svou stranu.
Jazyk samozřejmě nelze změnit ze dne na noc. Nejprve si musíme uvědomit, jakým způsobem Mubarakův krutý režim jazyk zneužíval, jaké byly jeho mechanismy ke korumpování významu slov i lidí, a až pak se můžeme posunout dál.
V svých esejích také mluvíte o vůdčí roli žen během revoluce. Během revoluce hrály ženy důležitou a aktivní roli. Má to vliv na jejich současné postavení?
Je pravda, že během revoluce jsme na náměstí Tahrír zažívali jakýsi malý ráj, kde jsme byli zastoupeni úplně všichni - muži, ženy, muslimové, koptové, křesťané, staří, mladí. Nikdo nikoho nediskriminoval, všichni jsme měli společný cíl a ženy najednou stály v první linii s muži, kteří je brali vážně. Bohužel od chvíle, kdy jsme přestaly demonstrovat, se věci začínají vracet do starých kolejí. Takže postavení žen se zatím příliš nezměnilo. Například nepozvali jedinou ženu do komise, která sestavovala novou ústavu. Dokonce od islamistů se stále častěji ozývají hlasy, že ženy se mají vrátit domů k plotnám a přenechat veřejný prostor mužům. To je pro mě zklamání.
Jakou roli by při transformačním období v Egyptě by měl nebo mohl hrát Západ?
Jisté západní země doposud podporovaly a některé stále podporují nejkrutější diktátorské režimy ve světě, a to by mělo přestat. Pokud chce Západ Egyptu i jiným arabským zemím pomoci, mohl by investovat do vzdělání a budování občanské společnosti. Také turismus hodně pomáhá. Kdokoli nyní přijede do Egypta jako turista, pomáhá naší revoluci a přechodu na demokratický režim. Důležité je navázat kontakt s obyčejnými Egypťany, mluvit s nimi o tom, jak to chodí u vás i u nás.
Mansúra Izz Ad-Dín je autorkou několika povídek a dvou románů. Její poslední román Beyond Paradise (Za rájem) byl nominován na loňskou Arabskou Bookerovu cenu. Působí jako editorka prestižních literárních novin Achbar al Adab, její eseje vyšly v New York Times i jiných západních periodikách. Letos byla hostem na pražském knižním veletrhu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
