Před dvanácti lety vyšel v týdeníku Nedělní svět rozhovor, který jsem dělal se sochařem Davidem Černým. Vyhrál tehdy soutěž na pražský pomník druhému odboji a na mou otázku, zda mu jako antikomunistovi nevadí, že bude památník připomínat i padlé bolševiky, odpověděl: „O mrtvých jen dobře: mrtvý komunista, dobrý komunista.“ Myslel to tak, že odpor vůči nacistům je pro něj důležitější než ideologie odbojářů. A samozřejmě trochu provokoval, jak má ve zvyku. Kvůli protestům dotčeného Českého svazu bojovníků za svobodu nicméně krátce po zveřejnění interview o zakázku přišel a pomník na Klárově nakonec postavil Vladimír Preclík.
Právě na tuhle událost jsem si vzpomněl, když jsem se minulý pátek dozvěděl o smrti Miloslava Ransdorfa. Tehdejší titulek „Mrtvý komunista, dobrý komunista“ mi vskočil do hlavy a impulzivně jsem ho v přívalu vršících se kondolencí na odchod někdejšího místopředsedy ÚV KSČM napsal na Twitter. Tak jak to na Twitteru dělám vždycky. Z okamžité laviny rozčílených reakcí mířících nejen na mě, ale i na redakci Respektu (která s tím pochopitelně neměla nic společného) ovšem vyplynulo, že jsem tentokrát přestřelil: tweet jsem proto smazal s tím, že se Ransdorfovi i těm, kterým bude chybět, omlouvám.
Ke komunistům mám stejný postoj jako k nacistům, ale smrt bych nepřál nikomu z nich. Ostatně jako ji nepřeju nikomu jinému. Což se ovšem soudě podle neutuchajících reakcí nedá říci o každém. Výhrůžky fyzickou likvidací jsem se dočetl nejen v internetových diskusích, ale i na mém falešném facebookovém profilu, který někdo střelhbitě založil. Z bohatých mailových ohlasů vybírám: „Myslím, že až zdechneš, slušní lidé si řeknou, že odešla zrůda. A snad to nebude odchod snadný, ale krajně, ale krajně útrpný. Přeji hodně bolesti a dlouhé umírání.“ Ve čtvrtek mi neznámý člověk v baru na stůl položil papírek se vzkazem „Mrtvý novinář = dobrý novinář“.
Nechci si stěžovat. Miroslav Kalousek měl pravdu, když týž den ve Sněmovně prohlásil: „Vždycky jsme takovéto laciné a hloupé výroky odsoudili, ať už to udělal kdokoli z ulice, nebo ať už to udělal šéf kulturní rubriky časopisu Respekt. Vždycky jsme to označili za nevhodné a nevkusné.“ Ano, pro řadu lidí to musel být nevhodný a nevkusný výrok. Ve zpětném pohledu se mezi ně počítám i já sám.
Rozhodně jsem nechtěl vyzývat k likvidaci komunistů, jak je mi podsouváno, jen provokativně poukázat na to, že člen extremistické strany si tolik slov uznání nezaslouží ani po své smrti. Uznávám ovšem, že při doslovném a rychlém čtení – a jinak se na sociálních sítích ani nečte – to byl výrok, který stejně jako komunismus odporuje slušnosti a morálce.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
