Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Zemřel Ivan Passer, jeden z hlavních tvůrců nové vlny

Příteli Miloše Formana, s nímž emigroval do USA, bylo 86 let

Ivan Passer • Autor: Milan Jaroš
Ivan Passer • Autor: Milan Jaroš

Zajímaly ho banality, ale dokázal z nich udělat velké filmy. Jeho poetický debut Intimní osvětlení z roku 1965 patří k tomu nejlepšímu, co v tuzemském filmu vzniklo – nejen v šesté dekádě. Režisér Ivan Passer, blízký spolupracovník a nejlepší přítel Miloše Formana, s nímž emigroval po sovětské invazi do USA, kde natočil desítku filmů, zemřel ve věku 86 let v Renu ve státě Nevada.

Držitel Českého lva a Křišťálového globu z MFF Karlovy Vary za přínos filmu patřil k hlavním postavám československé nové vlny. Podílel se na všech scénářích k Formanovým filmům od Konkurzu, přes Černého Petra a Lásky jedné plavovlásky po Hoří, má panenko. V kongeniálním triumvirátu s Jaroslavem Papouškem vytvořili nový typ autentického anti-hrdiny vymezeného proti soc-realistickým černobílým hrdinům i novou civilní poetiku každodennosti, která přesně odrážela život v socialistickém Československu. Zároveň byla i obecně platnou výpovědí o existenci.

Jeho vlastní Intimní osvětlení zachycuje setkání dvou spolužáků-hudebníků po letech na vsi, kde jeden z nich žije, pěstuje angrešt, staví a dům a hraje na pohřbech. Má s „formanovskou školou“ mnohé společné, ale zároveň je Passerův pohled na každodennost jemnější, osudovější, tragičtější, bez absurdní ironie, která s lehkostí probublávala Formanovými filmy. Více odráží plynutí času a bytí složené „z banalit“ bez začátku a konce. Je o ničem a zároveň o všem. Tehdejší barrandovské vedení označilo Intimní osvětlení za „nejnudnější film, který kdy byl natočen“. Filmy československé nové vlny provázely všelijaké nálepky, ale u jen málokterého se vedení tak moc „seklo“.

V Intimním osvětlení se zrcadlí Passerova citlivost i filosofický postoj k životu, který shrnul v roce 2016 pro Respekt do věty: „Všechno, co se mi dělo, jsem bral jako přirozený sled událostí.“ Mluvil tehdy o emigraci v lednu 1969. Nejdřív odešel s Formanem do Paříže a odtud do New Yorku. Stejně přistupoval k práci v newyorských docích, kterou se nějakou dobu živil, když „představa, že točit v Americe bude snadné, záhy vzala za své“.

Přesto se mu díky jeho reputaci, popularitě okupovaného Československa za Atlantikem a přátelství s Formanem podařila ve Spojených státech druhá filmová kariéra – jakkoliv jeho snímky nikdy neměly tak masovou popularitu a kulturní relevanci jako snímky pragmatičtějšího, průbojnějšího a na hollywoodský systém více naladěného Miloše Formana.

První americký film, černou komedii o Newyorčanovi závislém na drogách s podvratným názvem Zrozen k vítězství, natočil Passer v roce 1971 pro United Artists. Ve stejném roce, kdy se podařilo Formanovi natočit Taking-Off, film shodou okolností také o drogách a Newyorčanech, ale výrazně jinak – coby komický generační střet. Do hlavní role Zrozen k vítězství studio obsadilo George Segala, v jedné z vedlejších se objevil začínající Robert de Niro.

O tři roky později natáčí Passer Zákon a nepořádek - černohumorný portrét situace, když se skupinka Newyorčanů stane samozvanými strážci zákona. Jeho nejvýraznějším filmem je Cutterova cesta z roku 1981. V noirově laděném snímku s Jeffem Bridgesem v roli vietnamského veterána, který se z války vrací do země, která ho nechce, se mu nejvíc podařilo spojit své poetické vidění světa a vnímavost k postavám s americkým příběhem a s žánrem, jehož pravidla úspěšně převracel. Přes hvězdné obsazení Peter O’Toole a Mariel Hemingway se to samé nedá říct o nevyvážené sci-fi komedii Jiný život (1985). Po zbytek osmdesátých let se mu nicméně dařilo točit jako zakázkový režisér najímaný na projekty. Údajně mohl pracovat i víc, ale odmítal scénáře zobrazující násilí. Jeden krvák mu například nabídl i Robert Redford, na jehož festivalu Sundance několik let učil.

Zleva Miroslav Ondříček, Ivan Passer a Miloš Forman • Autor: imdb.com
Zleva Miroslav Ondříček, Ivan Passer a Miloš Forman • Autor: imdb.com

Postupně se začal víc věnovat přednášení na kalifornské USC a práci pro televizi. Jeho nejvýraznějším snímkem bylo – možná příznačně kvůli osobní zkušenosti s totalitním režimem – životopisné drama Stalin v hlavní roli s Robertem Duvallem z roku 1992. Film se natáčel v Kremlu a na dalších autentických lokacích.

Jeho posledním dílem pak byla kazašská hrdinská sága s prvky soap-opery Nomád na objednávku prezidenta Kazachstánu, který chtěl podle Passera  - jak jej citoval deník Aktuálně - „udělat film, který by světu Kazachstán objevil.“

I když tvrdil, že jedna emigrace není moc lehká a druhá je ještě horší, po roce 1989 doufal, že by mohl natočit ještě jeden film v Česku, kam se mohl konečně vrátit bez rizika, že půjde do vězení. Ve hře byl například scénář o bratrech Mašínech. Na ně ani na jiné téma nakonec nedošlo, ale všechno bylo podle Passera přesně tak, jak mělo být: „Mohl jsem je dělat anglicky, ale to se mi nechtělo. Byla by to další kovbojka. A ještě špatná.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].