Začněme trochu z jiného soudku, abychom se posléze zase vrátili do toho našeho známého. Miloš Zeman si tenhle týden zaletěl do Ázerbájdžánu, aby se tu potkal s jedním ze svých posledních kamarádů Ilhamem Alijevem. O něm a jeho rodinném klanu několik let psala reportáže tamní investigativní novinářka Chadídža Ismailová. Redaktorka Rádia Svobodná Evropa mimo jiné zjistila, že prezidentův klan peníze získané korupcí pere i v Česku, kde si ázerbájdžánská elita kupuje třeba hotely - jak jinak než v Praze a na Karlovarsku (mimo jiné vlastní odporný komplex Retro Riverside na břehu přehrady Březová).
Ismailovou před pár dny v Baku poslali na 7,5 let do vězení. Oficiálně za daňové úniky, ale všichni vědí, za co ve skutečnosti. A náš Miloš Zeman místo aby se jí u Alijeva zastal, vyzval ázerbájdžánské podnikatele, aby si u nás kupovali další hotely, protože přece o to ve světě tak nějak jde nejvíc; o prachy, ne o nějaká lidská práva. Loni měla Ismailová vystoupit v Praze na Foru 2000, konkrétně v holešovickém DOXu. Úřady jejího státu jí to tehdy zakázaly a v prosinci ji zatkla policie. Až teď půjdete do DOXu na skvělou výstavu Skvělý nový svět, zastavte se za pokladnou u nástěnky, kde Ismailovou připomínají a vyzývají k její podpoře. Jo a vzpomeňte si přitom i na Miloše Zemana.
Zvednutý žaludek se dá pak spravit třeba na Žižkově. V pátek tu proběhly další dvě tradičně synchronizované vernisáže. V galerii Hunt Kastner vystavuje Anna Hulačová, někdejší žačka Jiřího Příhody na AVU, který ji také s aktuálním projektem řádně pomohl. Hulačovou fascinují lidové zvyky a vůbec lidová kultura. Nejlíp je to vidět na jejím démonovi z velikonočních pomlázek, kraslic a včelích pláství.
Už když jsem ho onehdy poprvé uviděl v MeetFactory, zajásal jsem, že se tu konečně zase objevil nějaký sochař, který se nebojí figuraci uchopit po svém, aniž se mu ztratila v nenávratnu. A aniž přitom ztratil smysl pro humor. Příhoda teď její plastiky připomínající novodobé slovanské bůžky umístil do velkolepé sádrokartonové krypty. A tomu démonovi radši zalil nohy přímo do podstavce, aby náhodou nedělal nad Viktorkou nějakou neplechu.
Černou magií to zavání taky v nedaleké galerii Nevan Contempo. Pavla Malinová přezdívaná Malina tu s kurátorem Jiřím Havlíčkem namíchali lektvar pojmenovaný Esoterická dutosvětskost, z čehož je patrné, že všechny tyhle čáry jsou brané s nadsázkou a že ta alchymie je poměrně amatérská, jak se ostatně taky na jednom z děl výslovně píše. Mně ty obrazy přišly nějak depresivnější, než na jaké jsem u autorky zvyklý. Ale možná je to jen tím, že její oblíbené téma mezilidských vztahů, zvlášť těch sexuálních, tu místy nabírá (aspoň co jsem stačil rozkódovat) rozměrů vskutku výstižných.
Řada zcela milých mezilidských setkání proběhla v sobotu ve Studiu Bubec. Kousek nad Prokopským údolím si ho před patnácti lety založil sochař Čestmír Suška nejen jako ateliér pro své rozměrné ocelové a dřevěné plastiky. Ale taky jako kulturní azyl pro spřízněné duše. Pravidelně tu pořádá Art Safari, víkendovou akci, na kterou se sjedou kamarádi a hosté, aby si tu prohlédli díla kamarádů a hostů a společně poklábosili. Letos to bylo Art Safari Deluxe, protože je to těch 15 let a protože to byla přehlídka už třicátá. Sušku sem přišli pozdravit a díly podpořit mimo jiné Pavel Brázda s Věrou Novákovou. A já si zase říkal, jak jim to těch 65 (!!!) let od svatby pořád sluší.
15 let slaví také divadlo Ponec. Od úterka tu patnáct dní předvádějí, že taneční představení umí nabídnout i něco jiného než křečovitě se svíjející těla oblečená do spodního prádla tělové barvy. Já jsem byl při té příležitosti omylem požádán, abych tu pomohl se sváteční výzdobou. Takže až na vás na někoho spadne tahle zeď, nebojte se, je celá z polystyrénu. A ta barva vám z kůže po pár dnech sama odpadne.
Galerie Zdeněk Sklenář by taky mohla slavit narozeniny. První, protože je to právě rok, co se přesunula ze Smetanova nábřeží po té, co pod ní vybuchl plyn, až z toho nadskočilo i Národní divadlo. Dneska sídlí za kostelem svatého Salvátora u Staroměstského náměstí (neplést s Nejsvětějším Salvátorem u Karlova mostu). V úterý tu měl netradiční vernisáž Krištof Kintera: sice tu stojí a visí i pár jeho artefaktů, podstatnější je však knížka, která leží na stolečku.
Jde o bibliofilské vydání Lao-tsiovy kanonické knihy o Tau a ctnosti, kterou v roce 1920 přeložil Rudolf Dvořák. Jednaosmdesát textů plných klidu a rozjímání Kintera doprovodil svými typickými ironickými postřehy typu výpisu svých účtů za energii či otisku hrnečku zamazaného od kávy doprovázeného nápisem Tao je prázdné. Knížka vyšla v grafické úpravě jiného Krištofa, který má ovšem po r tvrdé y, což se mi vždycky plete, Kryštofa Doležala.
Se jménem je jistá potíž i u Epose 257: nesmí se totiž vyslovovat, stejně jako se nesmí ukazovat tvář jeho nositele. Protože policie by si ji kvůli některým jeho akcím ve veřejném prostoru včele s barevným bombardováním předvolebních billboardů politiků chtěla - jak se říká - ztotožnit. Je to už sedm let, co se díky jedné své, tehdy ještě školní - práci dostal na stránky Respektu. Jmenovala se Útočiště a dodnes ji najdeme pod Barrandovským mostem.
Epos ji vytvořil ze zbytků své jiné výstavy a má podobu poměrně útulného sádrokartonového domku, který nechal nebojácný grafiťák k dispozici bezdomovcům Janovi a Majce. Ti v něm celých sedm let žijí, což ukazuje film Místa mezi místy. Epos ho ve čtvrtek premiérově promítal na Nákladovém nádraží Žižkov spolu s jeho autorem, studentem FAMU Markem Matvijou. Následovala dost zajímavá diskuse, o které si v pondělí něco víc můžete přečíst v tištěném Respektu. A kdybyste byli o den později kolem třetí odpolední na frýdeckomísteckém náměstí, ten vystupující břichomluvec se jmenuje Miloš Zeman.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
