Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Václav Vorlíček byl splněným snem zestátněné československé kinematografie

Klasik pohádky a bláznivé komedie zemřel v úterý ve věku 88 let

Václav Vorlíček
Václav Vorlíček • Autor: MFDNES + LN, Profimedia

V 60. a 70. letech suplovaly jeho filmy západní kulturu, k níž měli českoslovenští diváci omezený přístup. Jeho televizní seriály přinášely do státní kasy tolik potřebné valuty. Tři oříšky pro Popelku se pak pro generace diváků staly i díky vánočním televizním reprízám ideálem pohádky, která dávno přerostla z filmu do kulturního fenoménu. Po revoluci, která ho zastihla téměř v šedesáti, se sice nedokázal adaptovat na nová pravidla volného trhu, o jeho postavení v dějinách tuzemského filmu ale vypovídá fakt, že Václav Vorlíček zůstává synonymem pro dva žánry – pohádku a bláznivou komedii.

V roce 1967 vyšel v časopise Film a doba rozhovor s mladým Václavem Vorlíčkem nazvaný Dělat film pro zábavu. Pro jeho kariéru byl takový titulek dvojnásobně příznačný. Na jednu stranu vyjadřoval to, že se rozhodl točit hlavně takzvaně zábavné, lehké žánry. Zároveň předjímal cosi podstatného z budoucího Vorlíčkova postavení v zestátněné kinematografii. Díky komerčnímu úspěchu filmů, pod nimiž byl podepsaný jako režisér, získal postupně privilegované postavení, které mu do jisté míry umožňovalo točit takzvaně pro zábavu i v době – nebo právě v době – nejtužší normalizace v sedmdesátých letech.

Reklama
Reklama

Ve své kariéře měl několikrát i zásadní štěstí. Nejprve na svého pedagoga na FAMU, kterou studoval v první polovině padesátých let. Na začátku sice mladík z dobré pražské rodiny patřil do ročníku Jiřího Weisse, ale absolvoval pod režisérem Martinem Fričem. Legenda předválečné československé komedie si jej vzala pod křídla a na Barrandov coby asistenta režie. Vorlíček už před tím na Barrandově pracoval po maturitě jako adept asistenta scény mimo jiné na Fričově komedii Bylo to v máji.

https://www.youtube.com/watch?v=zMpJ2TQAXvA

Na Barrandov Vorlíček přichází v druhé půli páté dekády a možná i pod vlivem politických procesů a jejich paralyzujícího doznívání v československé společnosti se začíná orientovat na bezpečný žánr dětského filmu (Případ Lupínek, Kuřata na cestách). Ten dovoloval režisérům spolu s pohádkou nebo fantastickými žánry kličkovat před tlaky a unikat do apolitických světů, které nemusely mít tolik společného se soudobou realitou.

Tím druhým štěstím, bez nějž by Vorlíčkova kariéra nevypadala tak, jak vypadá, bylo setkání s talentovaným scenáristou Milošem Macourkem. Teprve spolupráce s ním vede Vorlíčka k žánru bláznivé (crazy) komedie, s níž je dodnes spojován, a k vytváření socialistických variant zavedených žánrů, jako jsou komiksové snímky, bondovky (Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky) nebo fantasy filmy (Pane, vy jste vdova!). Jejich prvním společným dílem je komiksem inspirovaná komedie Kdo chce zabít Jessii? V ní se formuje jejich rukopis – spojování reality s fantastickými či pohádkovými světy a prvky.

Macourka přitom zajímala i technologie nebo technicky vyspělejší budoucnost. I když s Vorlíčkem v tomto duchu natáčí absurdní Co takhle dát si špenát, v němž se dva meloucháři střetnou s revolučním strojem na omlazování, scenárista svůj technologický zájem rozvíjel hlavně ve spolupráci s jinými režiséry, hlavně Oldřichem Lipským (Zabil jsem Einsteina pánové) a Jindřichem Polákem (Zítra ráno vstanu a opařím se čajem). S Vorlíčkem se více drží komediální polohy a pohádky. Fantastické motivy slouží k rozvíjení komediálních situací, ve kterých se mísí černý humor s groteskou. A mají s tím úspěch u domácího publika i na zahraničních festivalech, například v Terstu.

https://www.youtube.com/watch?v=VL_jOKwYpps

Bez Macourka Vorlíček více tíhne k čisté pohádce. V roce 1973 natáčí možná nejslavnější film své kariéry - Tři oříšky pro Popelku v koprodukci s východním Německem. Díky popelkovskému příběhu, vybavenému emancipovanou hrdinkou a songy Karla Svobody v podání Karla Gotta, se z Vorlíčka stává jeden z komerčně nejcennějších tvůrců filmového monopolu. Jeho snímky už nebyly jen hity u domácího publika, ale dobře se vyvážely i na Západ a dokázaly vydělat tolik žádané valuty. Úspěšné byly v tomto ohledu i jeho seriály, které jsou těžištěm Vorlíčkovy tvorby v 80. letech. V roce 1980 měla premiéru Arabela, o tři roky později Létající Čestmír a v roce 1987 Křeček v noční košili. Všechny v koprodukci se Západním Německem.

Součástí Vorlíčkova úspěchu byl i jistý pragmatismus nebo neutrální přístup k režimu. O své práci za socialismu vždy mluvil opatrně, jakoby pracoval v běžném systému a ideologické tlaky nebo specifika se jej netýkaly. Jakkoliv je v Kdo chce zabít Jesii? možné číst linku o autoritách, které se snaží potlačit lidské sny, coby dloubnutí do režimu, nikdy nebyl režisérem, který by do svých snímků propašovával kritiku režimu nebo se vůči němu – byť tiše – vymezoval.

Naopak v roce 1976 natáčí první díl své vinařské trilogie (Bouřlivé víno, Zralé víno, Mladé víno), jež je dobově poplatnou prorežimní agitkou o zlých imperialistech a skvělé kolektivizaci. Za Bouřlivé víno byl laureátem Státní ceny Klementa Gottwalda a od roku 1979 nositelem titulu Zasloužilý umělec. V jeho případě přitom nešlo o vykupování hříchů z minulosti jako třeba v případě Jiřího Menzela; Vorlíček ve své filmografii neměl žádný „škraloup“ reformních šedesátých let.

Po roce 1989 Vorlíček těžil hlavně ze svého dřívějšího renomé. V roce 1993 pokračuje v Arabele, jeho první porevoluční film vzniká v roce 1996. Držel se pak osvědčeného žánru pohádky – Pták ohnivák, Jezerní královna, Král sokolů - a v roce 2011 zkusil oprášit svůj předrevoluční hit Dívka na koštěti (Saxána a Lexikon kouzel). Ukázalo se však, že v éře Harryho Pottera a boomu fantasy žánru nebyl tehdy jednaosmdesátiletý tvůrce schopen příklonem k populárním trendům udržet svou dřívější poetiku. Bolestně mu v tomto ohledu chyběl i Miloš Macourek, který zemřel v roce 2002. Pane, vy jste vdova!, Jak utopit Dr. Mráčka či Dívka na koštěti ale zůstávají i díky Vorlíčkově řemeslu páteří českého komediálního kánonu.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte