Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Tenkrát v Cannes: Kdo by si zasloužil vyhrát podle českých kritiků?

Zlatá palma by slušela hrdým ženám i bídníkům. Ale v roce s Quentinem Tarantinem je dvojnásob těžké ji předvídat a na sobotním předávání může být všechno jinak

divka v plamenech
Film Portrét dívky v plamenech

Po jedenácti dnech v sobotu skončí mezinárodní filmový festival v Cannes. Jednadvacet filmů v hlavní soutěži nabídlo mix žánrů, stylů i témat. Snímky  intimně osobní střídaly nečekané žánrové hybridy, skvělý černý humor podivné neumětelství. Vedle zavedených jmen jako Pedro Almodóvar, Quentin Tarantino, Ken Loach nebo Terence Mallick figuroval neznámý debutant Ladje Ly s policejním thrillerem z chudého pařížského předměstí Les Misérables, nejvtipnější komentátor rumunských dějin a společnosti Corneliu Poromboiu i čtyři režisérky: Mati Diop, Jessica Hausner, Justine Triet a Céline Sciamma. České kritiky a kritičky, kteří v Cannes soutěž sledovali, nejvíc oslovil Portrét dívky v plamenech od poslední jmenované. Jeho vítězství by znamenalo Zlatou palmu pro režisérku po čtvrt století (a teprve druhou v celé historii festivalu). Z hereckých výkonů nejvíce oceňují Antonia Banderase v Almodóvarově dojemné zpovědi Bolest a sláva, Xaviera Dolana v Matthias & Maxime a Noémi Merlant a Adéle Haene za vzrušující harmonii v Portrétu dívky v plamenech.

Jindřiška Bláhová, Respekt: Jak ukázal třeba Fahrenheit 9/11 Michaela Moorea v roce 2004 nebo Dheepan o jedenáct let později (a řada dalších případů v minulosti Cannes), Zlatá palma je nevyzpytatelná entita, do které se může promítnout aktuální politika stejně jako festivalové zákulisní manévry. Tip na vítěze je proto tak trochu výstřel naslepo při zvážení tradičních preferencí festivalu – tedy toho, jaké filmy a jaká témata mají větší šanci rezonovat. Příliš šancí nemají filmy, které mě z různých důvodů potěšily navzdory svým „neperfektním“ tvarům – jako svérázné pojetí filmu noir La Gomera rumunského režiséra Corneliu Poromboiu. Jsou nedostatečně čitelné.

Reklama
Reklama

To ale neplatí pro Portrét dívky v plamenech, která spojuje klasickou, elegantní filmovou formu s aktuálním, ale zároveň nadčasovým, tématem ženských osudů a patologičnosti patriarchátu. Francouzská režisérka Céline Sciamma navíc příběh prvního a posledního svobodného nadechnutí tajnosnubně halí do témat spojených s dějinami umění, které jsou i dějinami mužského přivlastňování si a mužského pohledu. V Portrétu si pohled ženy hrdě berou zpět, a Sciamma tak natočila ideální feministický manifest nabízející stále dost pro generaci, pro niž bylo v tomhle ohledu určující Piano Jane Campion, a zároveň potenciální feministický manifest pro generaci mileniálů.

Cenu pro nejlepší režii by mohl klidně dostat Terrence Malick za Skrytý život, epochální a jako alpské vrcholky monumentální kontemplaci o ceně života v pravdě v nacistickém Rakousku/Německu. Nebo jihokorejský Bong Joon-Ho za Parazita, drzý hybrid černé slapstickové grotesky a sociální satiry o třídách a společnosti, která jako „záchytný systém“ pro své občany zoufale selhává.

Mužská herecká kategorie má hned několik kandidátů. Nepopiratelná intimní blízkost a vřelost k postavě, kterou hraje, udělala z Antonia Banderase favorita na herecké cenu za výkon ve filmu Pedra Almodóvara Bolest a sláva. Banderas v Almodóvarově umírněné, ale o to více procítěné vzpomínkově autobiografické zpovědi ztvárnil režisérovo alter-ego. Jen těžko jde jeho civilnímu, bolestivému výkonu něco vytknout. Banderas by tak byl naprosto legitimní volba.

Pro mě se ale jazýček vah mírně vychyluje na stranu Xaviera Dolana za postavu rozjitřeného smolaře Maxe v Dolanově melodramatu Matthias & Maxime o potlačovaných citech a portrétu mužských přátelství směřujících k nevyhnutelnému konci podobně jako jedna éra, jako divoká patry, na níž hraje mix natočený coby kradmé vyjádření toho, co se oba titulní hrdinové bojí říct naplno. Pro Dolana hraje i to, že si jej Cannes hýčká jako svůj mladistvý objev. Kanadský režisér/herec postupně vyrostl ze svých provokativně zlobivých let i filmů, kterým často chyběla podstata, a jeho letošní film v soutěži je nejméně spratkovitě „dolanovský“. Svým způsobem čistá love story s nečekanými ponornými proudy čisté deprese a neustále přítomné možnosti tragédie, kterou do filmu vnáší právě Dolanův hrdina. Dolan by tak rozhodně cenu nedostal za canneské „zásluhy“. Cenu by si zasloužil i Brad Pitt za lakonický, vtipný a k vlastní hvězdnosti ironický výkon v Tenkrát v Hollywoodu.

Cena pro nejlepší herečku by letos měla být sdílená pro Noémi Merlant a Adéle Haenel za Portrét dívky v plamenech. Herecká cena dává smysl pro obě, protože díky tomu, jak se od sebe herecky odrážejí jako odlesky světla v záhybu šatů na malířském plátně nebo do sebe narážejí jako příliv na pobřeží a střetávají se v kradmých či přímých pohledech vytváří vzrušující hereckou harmonii.

Pavel Sladký, ČRO Vltava: Hlavní soutěž jsem letos viděl kompletní a nejvíc jsem si oblíbil dva filmy: Portrét dívky v plamenech It Must Be Heaven palestinského režiséra Elii Suleimana. První z nich je mnohovrstevnatý a hrdě ženský film odehrávající se v 18. století na bretaňském ostrově, kam malířka Marianne přijíždí portrétovat Héloise, která o to ovšem zprvu moc nestojí. Film v úsporných dialozích, ale s mnoha souvislostmi (mj. s promyšleným odkazem na Orfea a Euridiku) i v úsporném dobovém aranžmá vypráví hořký příběh, velmi sdělný pro současnost, a to o ženském údělu (profesním/uměleckém uplatnění, rodině i mateřství), umění jako výsledku poznání i hlubokého vztahu, které překračuje umění jako dovednost. A ve svém pojmenování zel patriarchátu je nekompromisní.

Elia Suleiman se zase po deseti letech vrací k (celovečernímu) filmu s melancholickou groteskou o tom, co je pro nás domov a co ho definuje. Film je věnovaný Palestině, do které se nebojí svým svérázným humorem opřít stejně jako do Francie nebo USA, kam putuje hlavní postava režiséra. Tyto dva filmy by podle mě každopádně měly některou z cen dostat. Mohlo by samozřejmě dojít ještě na několik dalších filmů, například cena pro Antonia Banderase za herecký výkon ve filmu Bolest a sláva by mi přišla logická. Možná porota ocení drive Les Misérables nebo žánrové chameleonství Parazita. Otázkou je, jak přistoupí ke Quentinu Tarantinovi. Jednoznačnou favoritku na ženskou hereckou cenu letos nemám.

Šimon Šafránek, Deník N: Zlatou palmu bych dal nejradši francouzskému filmu Les Misérables, kde Ladj Ly vykresluje život na chudém pařížském sídlišti. Jde o sociální a politický úder ve stylu Nenávisti (La Haine). Vůbec mi ale nebude vadit, když vyhraje Céline Sciamma s minimalistickou a výsostně feministkou studií Portrét dívky v plamenech. Ocenil bych dál Pedra Almodóvara s autobiografickým dramatem Bolest a sláva – v sedmdesáti dokázal změnit svůj styl. Quentina Tarantina a jeho Tenkrát v Hollywoodu bych vyzdvihl za náznak téhož. Režijně pak exceloval Bong Joon-ho se žánrovou sociální kritikou Parazit, byť dějově mi film přišel trošičku schematický. Ženskou hereckou cenu bych dal Adéle Haenel a Noémi Merlant za Portrét dívky v plamenech. Mezi muži famózní výkon předvedl Antonio Banderas (Bolest a sláva) a Brad Pitt (Tenkrát v Hollywoodu).

Iva Přivřelová, E15: Zlatou palmu by si zasloužil Parazit. Černá krimi satira o třídním boji i pocta rodinné loajalitě vynalézavě míchá žánry a s vtipem předkládá smutný obraz rozdělené společnosti, jejíž vrstvy si nedokážou porozumět. Návrat do formy jihokorejského filmaře Bong Joon-Hona by mohl porotě vedené Alejandrem Iňnáritem sedět. Velkou cenu bych přála Kenu Loachovi za Sorry We Missed You, humanistickou obžalobu dnešní non-stop pracovní morálky ve stylu jeho vítězného Daniela Blakea. (Neviděla jsem Les Miserábles, které tipuje na vítěze velká část mého okolí).

Na papíře je Portrét dívky v plamenech předvídatelná kostýmní romance dvou dívek. Díky režijnímu uchopení Céline Sciammy se ale proměnila v mnohovrstevnatý, nádherný obraz prvního nezapomenutelného citu, ženské solidarity a chvilek svobody. Filmu jako nádechu po sundání korzetu by cena za režii slušela.

Hereckou cenu v ženské kategorii by měly dostat herečky Adéle Haenel a Noémie Merlant za Portrét dívky v plamenech. Obě představitelky mileneckého pohledu silně přispívají ke strhujícímu účinku svým přesvědčivým minimalistickým herectvím. Každý pohled obsahuje věty plné citu.

Film Xaviera Dolana si z Cannes vždycky něco odvezly a uvolněná novinka Matthias & Maxime s devadesátkovou estetikou, kterou natočil se svými kamarády, by mohla mít největší šanci díky jeho vlastnímu výkonu v jedné z titulních rolí. Dolan-režisér polarizuje mírou svého melodramatu a povrchnosti, na talentu Dolana-herce se shodne víc diváků - a hlavně díky jeho Maxovi film dojímá jako portrét přátelství, které změní jeden polibek.

Vít Schmarc, Radio Wave/Artcam: Tipy na vítězné filmy v Cannes jsou zhruba stejně vypovídající jako tipy, jaké bude na Croisette za rok tento den počasí. Už mnohokrát jsme se přesvědčili, že porota je svět sám pro sebe, kritiky nečte a na názor diváků se neptá. Je tedy celkem jedno, že publikum i recenzenti vybučí Xaviera Dolana, pro Grand Prix si pak se slzami stejně dojde. Určitou indicií ale hype kolem červeného koberce samozřejmě je. A vyplatí se číst kontextuální náznaky.

Soutěž má vůbec první režisérku tmavé pleti, Mati Diop, její film Atantique je navíc mysteriózním podobenstvím o migraci. Film to výjimečný není, ale podle mého s cenou odejít musí. Odhadl bych „bramboru“ v podobě Jury Prize. Režijní bronz bych velmi přál debutujícímu Francouzovi Ladj Lymu za neskutečně vitální mix policejního thrilleru a sociálního dramatu Les Misérables. Ale největším kandidátem je momentálně určitě Korejec Joon-Ho Bong za hladce provedený slepenec žánrů Parazit.

Nejvyšší ceny? Těžko opomenout, že Pedro Almodóvar nikdy nebral „zlato“ z Cannes a s osobní Bolestí a slávou zase po letech opanoval pole. Jenže nejsilnější kombinací aktuálního feministického prohlášení a ryzí filmařiny je Portrét dívky v plamenech od Céline Sciammy. Od dob triumfu Jane Campion v roce 1993 vítězka Cannes nebyla a právě Sciammin film patří k jasným kandidátům na změnu status quo. Vlastně symbolicky, podobně jako ve vítězném Pianu od Campion, tu hraje roli historie, umění a ženský úděl. Jenže Portrét klidně může odejít „jen“ s hereckou cenou. Nebo vůbec s ničím.

Další texty z Cannes:

Pedro Almodovar
Autor: REUTERS

Jak se (ne)dostat na projekci nového Tarantina

Mrtví nezemřou, kultovní autor měl občas namále

Harvey Weinstein může být jen špičkou ledovce

Rakeťák Elton John a pět neviditelných filmů, které stojí za to

Vypravěč Forman se vrací se svým příběhem

Almodóvar už není na pokraji nervového zhroucení

Vyhraje Zlatou palmu po čtvrt století znovu režisérka?

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 354
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte