Spíše než do divadla půjdou lidi po karanténě na pivo

Režisér Janek Lesák a dramaturgyně Natálie Preslová mezi lety 2016 a 2018 proměnili koncepci pražského divadla NoD. Zaměřili se na autorské divadlo a značný ohlas zaznamenala jejich Měsíční sonáta č. 11 o přistání Apolla 11 na Měsíci nebo existenciální „časosběrná“ Osamělost komiksových hrdinů. Letos pak vytvořili inscenaci Městečko Palermo usíná, ve kterém se z diváka stává aktivní hráč. Pandemie jim ale podobně jako ostatním divadlům zkomplikovala plány.

Na současnou situaci pandemie reagují umělci po celém světě různými způsoby. Pro kulturní akce vzniklo mnoho improvizovaných řešení – někteří tvůrci se přesunuli na internet, oživila se myšlenka autokin. Z karantény a pandemie se dokonce stává i umělecké téma. Nenapadla vás myšlenka divadelního projektu, ve kterém by karanténa nebo virus hrály ústřední roli?

JL: Napadla. Protože se delší dobou zabýváme hranicemi divadla a hry, vyvinuli jsme koncept divadelního představení, u kterého byste v karanténě nemuseli opustit svůj obývák a s nikým se setkat, a přesto jste zažili plnohodnotný divadelní zážitek. Pracovní název zněl „Uvnitř”. Herci by skrze telefony, esemesky a videohovory hráli z centra Prahy jen pro vás, sami byste se stali postavou příběhu. Bylo to o upírech v době koronaviru, kteří jsou úplně v háji, protože je karanténa připravila o přísun čerstvé krve. Mělo to končit něčím jako heslem „daruj krev – zachraň upíra“. Celý ten koncept krásně fungoval. Asi dva dny. Pak se zase povolilo vycházení a celé to jádro – divadlo, pro které nemusíte opustit byt – přestalo dávat smysl.  A taky už myslím začínáme mít všichni toho koronatématu plné zuby – a docela rádi bychom hráli o něčem jiném.

Jak zvládáte situaci pandemie viru covid-19?

NP: Před pár dny padlo rozhodnutí, že divadla mohou otevřít už 11. května. Podmínky jsou ale takové, že není možné hrát pro plný sál kvůli povinným rozestupům. Navíc vyžadují testování herců, což je nákladná věc. Zatím si tedy nemůžeme dovolit otevřít, ale naplánovali jsme červnové reprízy, kterými bychom rádi nahradili zrušená představení - a budeme doufat, že do června se část podmínek ještě upraví. Nicméně ať už to dopadne jakkoliv, myslíme si, že ta divadla, která nemají možnost hrát na venkovní scéně, mají v podstatě po sezoně, žádný nával diváků do divadel asi v červnu nikoho nečeká. Po měsících v karanténě budou spíš všichni mířit ven za točeným pivem na zahrádky.

Žádali jste o pomoc stát?

NP: Žádali jsme Magistrát hl. m. Prahy o podporu z mimořádně vypsané grantové výzvy na zpřístupňování živé kultury online, výsledky zatím nevíme. Máme v plánu žádat i ministerstvo kultury, které uvolnilo mimořádné zdroje na několik dotačních okruhů podporujících různé typy divadel postižené epidemií, ale zatím nejsou zveřejněny formuláře a podmínky.

Většina vašich herců pracuje na DPP. Nyní se jim snažíte pomoci najít práci. Jak to vypadá?

NP: Brzy po vyhlášení nouzového stavu jsme začali z našeho Divadla NoD vysílat živé přenosy, celý tenhle streamovací „festival” jsme nazvali NoDflix. Vysílali jsme inscenace z našeho repertoáru i projekty tvůrců, kteří jsou s naším divadlem nějakým způsobem propojeni a které se hrály i jinde nebo – v některých případech – už měly po derniéře. Vysílání bylo pro diváky zdarma, ale mohli si koupit dobrovolný lístek na GoOutu, přes který prodáváme i běžné lístky, a podpořit tak nás i všechny, kdo v rámci NoDflixu hráli, i všechny, kdo vysílání obsluhovali. Abychom k našim přenosům přitáhli diváky, bylo jasné, že nebude stačit postavit před jeviště jednu statickou kameru, tak jsme v divadelním sále postavili přenosové studio, které nám umožnilo zabírat představení až z pěti kamer, využít filmový přenos zvuku i živý střih pod. Skvělé je, že výtěžek z celého trvání projektu pokryl náklady na přípravu i provoz studia včetně úhrady energií a současně zbylo i na honoráře účinkujících a techniků. Ty sice nejsou závratné, ale pořád jsme na tom lépe, než kdybychom nedělali nic. Dost nám pomohlo, že jsme s Nodflixem přišli hned po vyhlášení karantény a mohli tak být jedni z prvních, kdo začal streamovat. Teď už je virtuální prostor přeplněný a vydělat streamem pár korun je těžší a těžší.

Oba dva jste OSVČ. Jak vyházíte s „denní pětistovkou“? 

JL: Pokud by se ta pětistovka týkala všech, tak to asi nějak půjde. Ale z té mojí pětistovky třeba žijeme s mojí holkou, která pracovala na dohody o provedení práce a podpora se jí netýká. Pomáhám finančně mámě, ta je na tom podobně. Naštěstí nemám děti. Legrace nastane v létě, protože – jak říkala Natálka – i když povolí otevření divadel, v létě se prostě do divadel nechodí, práce bude až od září a v létě už to nebude ani ta pětistovka.

NP: Jsme nezávislé divadlo, které si nemůže dovolit zaměstnanecké úvazky, většina z nás si proto žádala o příspěvek určený pro OSVČ včetně mě. Je pravda, že problém je právě v tom načasování, protože přes léto divadla nehrají, a je dost omezená i možnost dalších přivýdělků - například velkou část divadelních techniků přes léto živí hudební festivaly, které se letos podle všeho také neodehrají. A ano, můžeme jít přes léto pracovat za pokladnu, ale problém je v tom, že například my s Jankem se přes léto věnujeme přípravě projektů a scénářů pro příští sezonu, protože později, během zkoušení jedné premiéry za druhou, na to prostě není čas.

Aktuální termín pro otevření divadel do 100 lidí je 11. květen, ještě před několika dny se hovořilo o konci května nebo o začátku června. Vy sám jste v anketě Respektu použil příměr „Otevírat v červnu divadla je podobný byznys jako začít teď kšeftovat s vánočními stromečky“. Umíte si představit, že otevřete v květnu nebo v červnu a že se všechno rychle vrátí do normálu?

JL: No právě že si myslím, že se to vrátí k normálu – a normální je, že v létě se prostě do divadla nechodí. NoD nemá venkovní scénu a naše inscenace ani nejsou na ven adaptovatelné. Potřebujeme je hrát na našem jevišti. Zkusíme přes léto hrát, ale těžko říct, jak to bude fungovat.

Jak vám pandemická situace změnila plány na zkoušení nebo chystané premiéry?

JL: Museli jsme zrušit několik projektů, v tuhle chvíli nikdo netušíme, jak to bude s příští sezónou. Bojím se, aby se nám nerozpadl pracovní tým, jak už jsme zmínili, většina našich lidí pracuje na DPP, jsou placeni ze vstupného a od začátku karantény nemají práci ani podporu. Někteří si asi budou muset najít jinou práci a jestli se od září vrátí k nám, to nevíme.

Přestože je NoD menší prostor, jméno mezi pražskými divadly už si vybudoval. Mezi lety 2016 a 2018 se zásadním způsobem proměnila koncepce. Kladete důraz na autorské divadlo. Máte stálé herce, kteří se narodili v 80. a 90. letech. Šlo o vyplnění „prázdného“ prostoru, který vám na české divadelní scéně chyběl?

JL: Stavěli jsme divadlo od nuly a trochu neplánovaně, ale vlastně logicky z toho vznikl tým složený ze stejné generace. Většinou absolventi Katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU, často bývalí spolužáci, nebo tvůrci, kteří o divadle přemýšlejí podobně. My s Natálkou jsme jako tvůrčí duo spolupracovali už dlouho a věnovali jsme se výhradně autorskému divadlu, kde neinterpretujete cizí hotový text, ale vaříte z čehokoliv jiného. Pokud spolu máme vést divadelní scénu, musí se specializovat na autorské divadlo, ničemu jinému ani moc nerozumíme. Respektive ostatnímu rozumí jenom Natálka a já bych si připadal hloupej.

NP: Já si taky už neumím představit, že bych uměla dobře připravit Shakespeara nebo zdramatizovat Odysseu. Občas si Jankem sice vezmeme jako výzvu adaptovat klasiku, ale to pak dopadne tak, že uděláme Tři mušketýry, kteří tají světu, že D’Artagnan neexistuje, nebo Cyrana z Bergeracu jako monodrama pro děti.

Vaše experimentální projekty z posledních let mnohdy čerpají z historie nebo z popkultury. Jsou dobře srozumitelné, zároveň se v nich objevuje řada vtipných aluzí, které pravděpodobně ocení poučenější divák. Například robot R2D2 ze Star Wars se ve vaší inscenaci Osamělost komiksových hrdinů zpovídá divákovi skrze své pípání, ke kterému dodáváte české titulky. Robot si stěžuje, že George Lucas, jeho reálný tvůrce, „byl s*áč“. Na jakého diváka tedy cílíte? 

JL: Robot R2D2 strašně nadává na Lucase, že mu z první verze scénáře vyškrtal všechny repliky a nechal ho jen legračně pípat, což umí i průměrnej kávovar. Ten vtip není v tom, že znáte Lucase, ale v tom, že je vám líto robota, co by chtěl ukázat světu, jak je chytrej, ale nikdo tomu jeho pípání nerozumí. My máme odkazy na popkulturu moc rádi a je pravda, že si na ní hodně ujíždíme. Možná i to je ten generační znak. Hledáte divadlem spřízněné duše, lidi, kteří mají v hlavě stejnej bordel jako vy. A ty vtipy a odkazy jsou ten lakmusovej papírek – když se divák zasměje, víte, že to má stejně. Ale vždycky si říkáme – „na premiéru přijde i moje máma, musí to pochopit i moje máma”. Jasně, že je Osamělost komiksových hrdinů asi zábavnější, když jste viděli desetkrát všechny Batmany, protože my jo, ale protože víme, že na premiéru přijde i ta máma, nebudete se cítit odstrčení, i kdybyste posledních třicet let žili v jiné dimenzi a o Batmanovi nikdy neslyšeli. Ve skutečnosti to stejně nehrajeme o Batmanovi, ale o lidech, kteří se bojí, že nebudou dost dobrý. A tomu už rozumí i máma.

V téhle inscenaci zkoumáte limity komiksových postav, které často obtěžuje jejich dokonalost, někdy prožívají i existenciální úzkost. Batman a Catwoman se snaží o „normální“ mezilidské vztahy, Superman chce svoji dokonalost potlačit a hledá složitý způsob vlastní. Třinácté komnaty superhrdinů jsou i přes svoji absurditu dobře srozumitelné a často popisují všední pocity normálních lidí. Může právě takový kontrast, jakým je komiksový hrdina versus každodenní problémy, na diváka tyhle pocity lépe přenést?

NP: Myslím si, že rozhodně ano. To, co je na komiksových hrdinech nejen divadelně vděčné, je ostatně právě ona nadsázka, díky které může vyniknout, že problémy, se kterými se každý z nás potýká jsou úplně stejné bez ohledu na to, k jaké společenské vrstvě, věkové kategorii nebo sociální skupině patříme.

Jak vnímáte komiksové hrdiny? Mají dnes své opodstatnění?

NP: Rozhodně, superhrdinové se v umění objevovali vždycky, a to nejzábavnější na nich je právě to, že můžete sledovat, jak se vypořádávají se svými problémy. On není zas tak velký rozdíl mezi Gilgamešem, Herculem, Oidipem a Batmanem nebo Hulkem. Všichni jsou napsaní podle několika mála příběhových schémat, někteří jsou nadpřirození, někteří jsou jen lidé, někteří zachraňují svět, někteří se snaží zbavit svého prokletí… A smysl jejich existence je podle mě pořád stejný – pomoct nám sebrat odvahu rvát se s našimi vlastními problémy a připomínat určité hodnotové nastavení světa.

Představení se žánrově se přibližuje časosběrnému dokumentu nebo možná spíše mockumentu. Chtěli jste od začátku pracovat s tímhle formátem?

JL: Chtěli, ten koncept vznikl, kdy jsme se s Natálkou u vína asi dvě hodiny bavili představou, že by Helena Třeštíková netočila o feťácích, ale o superhrdinech. V první verzi byl - tuším - i strašně depresivní Kačer Donald. Finální inscenace vznikla až o několik let později, Kačer Donald a hromada dalších nápadů už v ní není, ale Helena Třeštíková je tam s námi pořád. Celé je to rámované jako její dokument a inscenace začíná filmovou dotáčkou, kdy jí Batman pláče na rameni.

Osamělost komiksových hrdinů údajně vznikla z improvizovaných hereckých projevů. Jak těžké bylo najít výsledný tvar?

JL: My takhle pracujeme téměř vždycky. Dva měsíce na sebe na jevišti házíme nápady, opracováváme je a skládáme, dokud z toho není inscenace. Těžké je to vždycky, základ je vědět co hledáte a proč to děláte.

V inscenaci Měsíční sonáta č. 11, sledujete přistání Apolla 11 na Měsíci. Herci mají k dispozici přesný přepis tehdejší konverzace astronautů, ale představení je ozvláštněné zvukovým i světelným designem a spěje k alternativnímu konci. Kde se vzala myšlenka tohoto projektu – šlo o výzvu inscenovat něco na první pohled „nedivadelního“?

JL: Z nějakého bizarního důvodu jsem se proklikával webem NASA a zjistil jsem, že si z nich můžete stáhnout v PDF přepisy komunikace země-vzduch všech projektů Apollo. U každé věty přesný datum, hodina, minuta a vteřina a kdo ji řekl, prostě scénář. Třeba v případě Apolla 11 je to asi 800 stan nesrozumitelné kosmonautské hatmatilky. Ve tři ráno jsem zjistil, že už čtvrtou hodinu fascinovaně čtu něco, čemu absolutně nerozumím. Dlouhé strany jen čísel a kódů, ale když víte, že je přesně takhle říkali kosmonauti, když poprvé letěli na měsíc, prostě vás to přilepí. Natálka těch 800 stran seškrtala na 20 a poprosili jsme našeho skladatele Ivo Sedláčka, aby je zhudebnil na čtyři synťáky. Takhle to vzniklo.

NP: To je podle mě právě ten důvod, proč děláme jen to autorské divadlo – mně se nejlíp pracuje, když Janek přinese nějaký takový fantastický, často úplně nedivadelní nápad, který by rád nějak zpracoval, a pak se z něj snažíme udělat to divadlo. To je pro mě ta úplně nejzábavnější část naší práce.

Na konci minulého roku jste s vašimi herci vytvořili novou inscenaci, která vychází ze známé táborové hry Městečko Palermo, kde lidé sedí v kruhu a tajně se určuje, kdo je vrah. Ten každou noc zabije jednoho z ostatních hráčů, kteří se ho mezitím snaží odhalit. Hra má blízko k imerzivnímu divadlu, do něhož se zapojují i diváci: u vás dostanou originální kartičku vlastní postavy, podle které mohou svým chováním ovlivňovat děj inscenace. Jak se doposud osvědčili?

JL: My už s tuhle formou experimentujeme delší dobu, předcházel tomu projekt GAME pro Jihočeské divadlo, takže už jsme měli možnost se na diváky připravit. Naši diváci se v tomhle formátu mění v hráče, takže jsou tak dobří, jak moc mají v sobě toho hráčství. A většina lidí, co si koupí vstupenku do našeho Palerma, jsou z podstaty silní hráči. Kdo není, toho většinou ten koncept tak děsí, že by na něj nikdy nepřišel.

NP: Upřesnila bych, že na rozdíl od imerzivního divadla se tyhle naše projekty liší tím, že každý divák má z pozice své konkrétní postavy skutečnou možnost spoluutvářet děj. Není pozorovatel nebo návštěvník, ale dostane stejně plnohodnotnou herní postavu, za jakou hrají naši herci a kdykoliv může svým jednáním posunout příběh jiným směrem.

Součástí hry – a toho, jak dopadne – je i poselství, které komentuje naši důvěryhodnost a zodpovědnost. Souvisí to s tím, že žijeme v době dezinformací a fake news?  

JL: Právě proto jsme v téhle době Palermo napsali. Nemůžu prozradit pointu celé detektivky, ale ten koncept vznikl krátce po první přímé volbě prezidenta, kterou vnímám jako bod, kdy jsme si uvědomili, že o sobě vzájemně víme hrozně málo. Myslím, že jsme to všichni prožívali podobně – všem nám přišlo jasné, koho máme volit, a nedokázali pochopit ty druhé. Palermem se snažíme vytvořit příležitost, jak být dvě hodiny v kůži někoho úplně jiného. A třeba zjistit, že kdybych žil jenom v trochu jiném kontextu, choval bych se úplně jinak a přišlo by mi to naprosto přirozené. Zažít si to na vlastní kůži.

Co chystáte dál?

Janek: Nám na stole vždycky leží několik projektů naráz a často do poslední chvíle nevíme, po kterém sáhneme. Ale už dlouho tam leží inscenace o asi nejnepochopitelnější epoše českých dějin – mánie kolem kapely Lunetic. Příběh takové beatlemanie po česku. To je téma, do kterého bychom se už delší dobu velmi rádi vrhli, ale pořád si nejsme jistí jak na to. Třeba se nám to podaří rozlousknout během karantény. Teď ale hlavně doufáme, abychom vůbec mohli znovu otevřít. Uděláme pro to všechno.