Soutěž o nejrychlejší hrob vyhrálo EET

Na stadion domácího FC Slovácka dorazil klub FC Roma a rozdávaly se k tomu zdarma klobásy. Než se ale k této největší události středeční Letní filmové školy v Uherském Hradišti dostaneme, připomeňme si nejdříve jednu velmi smutnou událost. V Hradišti zanikl Konibar. Vinárna s neopakovatelnou atmosférou v někdejších koňských jatkách, kde se strašidelně levná „směska“ (v Praze bychom tomu říkali „kyvéčko“) podávala pod konstrukcí bývalého pojezdu pro sudokopytníky. Už  v sedm ráno se tu dalo narazit na štamgasty tak dobře naladěné, jako by bylo o dvanáct hodin víc. A nezbylo než se jim v tom rychle přizpůsobit. Prý se zrušil kvůli EET - a jestli je to fakt, tak bych Babišovi doporučoval, aby si sem zajel se svým facebookovým týmem, udělal si před zavřenou branou nějakou pěknou fotečku a chvíli si počkal, co se bude dít. Jak znám toho pána, co chodil hrát do Konibaru na harmoniku, děly by se věci, které by si Prchal za rámeček nedal.

Ty se ostatně dějí i ve snímku Cooltúra. Režiséra Mira Rema jsem poprvé zaregistroval loni, když mě mile překvapil jeho dokument Richard Müller: Nepoznaný. V Cooltúře v něm vlastně pokračuje a znovu prochází zákulisím slovenského šoubyznysu, ovšem s tím rozdílem, že zatímco Richard Müller je výjimečný talent, který se tragickým způsobem ocitl mezi totální šmírou, v Cooltúře vidíme samou totální šmíru, která se tragickým způsobem ocitla mezi výjimečnými talenty; respektive v popředí zájmu společnosti, která tuhle šmíru z nejasného důvodu za výjimečné talenty prohlašuje.

Kaleidoskopické vyprávění plné bizarních a ještě bizarnějších figurek kupodivu drží pohromadě, i když jako by si Remo uprostřed natáčení řekl, že by raději chtěl točit o Ficovi a jeho hnutí SMER. A jestli bude mít někdo pocit, že film nepřináší nic nového, než už jsme věděli nebo aspoň tušili, tak já si v něm minimálně jednu věc našel. Mezinárodní mistrovství v rychlosti pohřbívání. Ano, taková soutěž opravdu na Slovensku probíhá a účastní se jí - jak jinak - země našeho slavného Visegrádu. Věta „Uvidíme, jestli se to v půl metru zlepší, zatím je to takový naprd“ by měla být vyvedena do dějin kinematografie zlatočerným písmem s decentními květinovými ornamenty.

I na Letní filmové škole probíhá zajímavá soutěž. Neúčastní se jí hrobaři, nýbrž tři filmy, o nichž mohou diváci hlasovat, který se díky AČFK dostane do distribuce. Ve středu v jejím rámci běželi Rukojmí Reza Gigineišviliho a já hlasuju pro. V retropreciznosti nemá tenhle u nás film situovaný do roku 1983 srovnání - a že už se o to pár režisérů snažilo. Děj se vrací k událostem z 18. listopadu, kdy sedmičlenná skupina gruzínských teenagerů unesla letadlo Tu-134 a zastřelila přitom dva piloty, letušku a dva cestující. Gigineišvilimu se mistrně daří vyhrocovat atmosféru, která nevypráví jen o jednom zpackaném pokusu utéct na svobodu (únosce nakonec zneškodnilo sovětské komando, které přitom málem vyhodilo celé letadlo do vzduchu), ale hlavně o tom, jak všudypřítomná beznaděj vede k ještě beznadějnějším činům. V míře zachycení odlidštěné společnosti (šílená je třeba scéna, kdy postřelené únosce vedou vojáci uličkou hanby jako chycené šelmy) tenhle snímek připomíná spíš postapokalyptickou sci-fi. Jenže bohužel ukazuje jen holou a nedávnou realitu.

Což platí i pro – jak říkají sporťáci „již avizovaný“ - film FC Roma. Loňský dokument Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara se mi dosud vyhýbal a jsem rád, že si mě konečně našel. Do Hradiště ho přivezl projekt alternativní distribuce dokumentů KineDok, který ho na „filmovce“ promítal přímo pod tribunou stadionu Miroslava Valenty (když už jsme ve Valentově kraji, rozdávané klobásy byly sázkou na jistotu). Neopakovala se tedy situace z pražského Ďolíčku, kde měl mít loni film původně premiéru, než to fašounská část ultrajádra fanoušků Bohemians zatrhla. Což dorazivší hrdina filmu Patrik Herák glosoval smířlivými slovy, že to naprosto chápe, protože podle něj bohemákům vůbec nevadilo, že je stejně jako celý zbytek týmu „cigán“, ale že on by sám přece taky nechtěl, aby se na jeho stadionu promítalo o nějakém jiném týmu.

FC Roma je každopádně pozoruhodný neustálým znejisťováním diváka, komu vlastně fandit. Rasistické narážky v něm mají totiž úplně všichni - což perfektně vystihuje scéna, kdy se za kolektivního nadávání Herákův děčínský tým fotí s plakátem Say No to Racism. Jak známo, film vznikal v době, kdy s FC Roma odmítaly ostatní „bílé“ týmy nejnižší fotbalové soutěže hrát. Což po projekci jeho trenér Pavel Horváth okomentoval slovy, že už se s hráči dost bál, aby je neustálé kontumace (když druhý tým nenastoupí, automaticky vítězíte) během dvou tří let nevynesly až do Ligy mistrů. Aktuálně si prý klub vede dobře i bez podobné pomoci konkurence, která už se s ním hrát nebojí.

A vy se nebojte dnes v půl druhé dorazit do našeho Respekt stanu, kolegyně Jindřiška Bláhová tam bude o současné filmové kritice debatovat s exkolegou Kamilem Filou.