Putinův režim se nás bojí, protože jsme mladí

Když člověk přijede na návštěvu k ruské elektronické kapele Ic3peak, zmocní se ho pocit, že si spletl adresu - stará dřevěná chalupa na okraji Moskvy obklopená břízami a starým sněhem vypadá spíš jako chatrč z Dostojevského románu než jako domov hudebníků, na které chodí do klubů tančit moskevská a petrohradská mládež. „Je tady klid, který nám umožňuje se soustředit na tvorbu,“ zdůvodňuje výběr útočiště Nikolaj Kostyljev, hubený světlovlasý mladík, který tvoří polovinu autorského dua Ic3peak.

Pohled zvenčí ostatně klame: za dřevěnými stěnami tradiční ruské dači se skrývá pohodlně zařízený byt a kromě lesklé kuchyňské linky a několika posilovacích strojů je tu i malé nahrávací studio. Tady dvojice muzikantů tvoří písně, které v sobě spojují taneční beaty, temný rap i křehký melodický zpěv. Pod střechou chalupy k nim vznikají i videoklipy, které si Ic3peak zásadně dělají sami a považují je za neoddělitelnou součást tvorby. „Hudba v dnešní době neexistuje bez vizuální složky,“ říká Anastasia Kreslina, zpěvačka s kulatým dívčím obličejem a s vlasy svázanými do dlouhých copů, která tvoří druhou půlku skupiny.

Byl to právě jeden z jejich klipů, který kapelu Ic3peak proslavil po celém Rusku a způsobil, že o ní začali psát i novináři v Evropě nebo v USA. Řeč je o videu, které doprovází píseň Smerti bolše nět (Smrt už není) a má dnes na YouTube přes 24 milionů zhlédnutí. Klip začíná před sídlem ruské vlády, kde zpěvačka Kreslina rapuje či spíše křičí: „Liju si petrolej do očí, ať všechno shoří. Sleduje mě celé Rusko, ať všechno shoří.“ V dalších pasážích melancholické písně pak pojídá syrové maso před Leninovou hrobkou na Rudém náměstí a sedí na ramenou zásahového policisty před budovou tajných služeb FSB.

Ic3peak klip zveřejnili loni jako vizuální doprovod k písni z nového alba Skazka (Pohádka). Když se pak na samém konci roku Kostyljev a Kreslina s deskou vydali na turné po ruských městech, začalo se jim dít něco, co nikdy předtím nezažili: policie bez udání důvodů rušila koncerty, někdy je v poutech vodila k výslechům nebo je sledovala po městě. „Například v Permu přišli členové FSB před koncertem do zákulisí klubu a řekli nám, že dovnitř nepustí žádné lidi. Majitele klubu zatkli. A nám řekli, ať opustíme město, že tu nejsme vítaní,“ popisuje zážitky z posledního turné Kostyljev.

Z mladé skupiny,které do té doby šlo hlavně o seberealizaci a zábavu se po turné plném zákazů najednou stala politická kapela - v době tohoto rozhovoru, tedy v polovině března 2019, Ic3peak vystoupili v Moskvě na velké demonstraci proti cenzuře internetu, dávají rozhovory světovým médiím, v nichž jsou kritičtí k současnému Rusku. „Ještě jednou bych chtěla poděkovat FSB, že nám udělali tak skvělou kampaň,“ říká Kreslina. Ale vážně dodává. „To, co se stalo na posledním turné, se nás osobně dotklo. Jak bychom k tomu mohli zůstat lhostejní?“ Ic3peak jsou momentálně na evropském turné, během kterého zavítají i do Česka – v neděli 28. dubna vystoupí v pražském klubu Storm.

Považujete se za politickou skupinu?

Anastasia: Myslím, že politika a umění jsou dnes propojené. Ale kromě téhle politické situace, ve které jsme se ocitli, ve svých písních probíráme mnoho jiných věcí.

Nikolaj: Je nemožné zůstat v téhle době apolitický, pokud chcete být ve své tvorbě upřímný, protože vše je velmi radikalizované. Nejde se tomu vyhnout. Ale politika pro nás není všechno, kromě ní existuje také lidský život, o kterém chceme něco sdělit.

Kdy jste si poprvé uvědomili, že jste politická skupina?

Anastasia: To se nedá takhle říci. Já jsem si politiku uvědomovala už od dětství. Od první chvíle, kdy si uvědomíte, že se vám něco nelíbí, přemýšlíte politicky.

Co se vám nelíbilo?

Anastasia: Jednoduché věci jako postoje společnosti vůči lidem, kteří sem přicházejí pracovat z okrajových částí Ruska, nebo vůči ženám či postiženým lidem.

Oba jste vyrůstali v Moskvě na konci devadesátých let. Jaké to bylo?

Nikolaj: Moskva je rozdělená na různé části, které se od sebe velmi liší. Já vyrůstal v Zelenogradu, což je poklidná čtvrť uprostřed lesů, kde žijí vzdělaní inženýři.

Anastasia: Naše rodina se stěhovala po různých částech Moskvy. V 90. letech jsme bydleli úplně v centru a já chodila jsem do školy s dětmi z bohatých rodin. Moje nejlepší kamarádka byla zabitá společně se svojí rodinou, protože byla dcerou bankéře. Rozstříleli je v autě. Nebylo to tehdy nic neobvyklého. To prostředí bylo tvrdé, šedé a nevhodné pro dítě. Ale myslím si, že to v Moskvě ještě nebylo tak strašné. Lidé, kteří žijí mimo Moskvu, zažívají mnohem horší věci.

Nikolaj: Moskva je krásné místo ve srovnání s místy, které jsme při posledním turné navštívili. Třeba ve srovnání s takovým Permem je to úplně nádherné místo (smích).

Anastasia: Ale pořád je Moskva temná. Má v sobě kouzlo a krásu, stejně jako postapokalyptickou atmosféru, jako ostatně celé Rusko. Na Moskvě se mi líbí její energie. Život tu běží rychle: někdo se chce potkat s lidmi, někdo jiný vydělat peníze, někdo se věnovat umění, všichni jsou pořád v pohybu.

Co dělali vaši rodiče?

Nikolaj: Oba mí rodiče jsou hudebníci, otec skladatel, matka učitelka hudby se zaměřením na klavír. Ale já sám nemám žádné hudební vzdělání.

Anastasia: Moje matka je operní pěvkyně. Otce jsem nikdy nepoznala. A také nemám žádné hudební vzdělání.

Jak jste se potkali?

Nikolaj: Možná ve školce. Anebo v minulém životě. Máme několik mýtů o tom, jak jsme se potkali, a pravdu nikomu neříkáme, protože by to zrušilo kouzlo kolem naší hudby.

Anastasia: Ale známe se tak dlouho, že mi to připadá jako věčnost.

Pamatujete si na okamžik, kdy jste si uvědomili, že se budete živit hudbou?

Nikolaj: Nebyl to okamžik, spíše období. Moje matka řekla, že je nutné, abych začal pracovat a přestala mi dávat kapesné. Našel jsem si brigádu. Popis práce zněl lákavě, měl jsem se stát pomocným zvukovým inženýrem, ale ve skutečnosti jsem tahal těžké reprobedny z jednoho místa na druhé. Málem jsem si u toho zničil páteř. Byly to celonoční šichty a vždycky, když jsem se z brigády vrátil domů a lehl jsem si do postele, tak jsem se několik hodin nemohl ani pohnout. Když jsem tak jednou ležel na zádech, tak jsem si řekl, že bych měl radši dělat hudbu.

Anastasia: Já jsem nikdy nemyslela, že se budu věnovat hudbě, i když mě od dětství doma přirozeně obklopovala. Měla jsem pocit, že jsem výtvarný umělec, začala jsem malovat, fotografovat. Měla jsem trauma, protože moje máma měla perfektní hlas a všichni očekávali, že budu taky tak dokonalá. Takže jsem se styděla a zpívala si jenom doma. Co se týče práce, tak jsem měla spoustu různých brigád od hlídání dětí přes pózování pro malíře. Taky jsem pracovala jako fotografka. Ale pak jsme se s Nikolajem rozhodli, že když chceme dělat umění, nemůžeme se nechat rušit jinými věcmi. A zároveň musíme z něčeho žít. Tak jsme se rozhodli, že nebudeme mít plán B - a zkusili jsme živit se jen hudbou a vše ostatní jsme zavrhli.

Nikolaj: První rok jsme jedli jenom kaši a žili v malinké místnosti, ale bylo to hezké. Měli jsme obrovské plány a celý svět před sebou.

Jak vznikl specifický zvuk kapely Ic3peak?

Nikolaj: Projekt Ic3Peak začal čistě z legrace. Jednoho dne jsem nahrál Nastin hlas a moc se mi líbilo, jak zní. Jen jsme tak blbnuli. Udělal jsem trapový beat, Anastasia do toho začala křičet, bylo to legrační, nic víc. Nahrál jsem to ale na internet a lidé se po tracku hned začali ptát. Jmenoval se Quartz. Protože měl úspěch, začali jsme jich dělat víc. To bylo někdy v roce 2014.

Máte hudební vzory?

Nikolaj: Působí na nás hodně vlivů, ale většina není hudebních, spíš režiséři a spisovatelé… Když děláte hudbu, něco posloucháte a líbí se vám to, podvědomě vytvoříte něco, co se tomu podobá.

Anastasia: Já tuhle otázku nesnáším. Každodenní situace vás ovlivní často víc než lidé nebo jiní tvůrci.

Nikolaj: Já teď zrovna znovu koukám na všechny filmy od Andreje Tarkovského a uvědomuji si, jak moc mě v minulosti ovlivnily. Ukázaly mi, že je možné vyvolat v lidech jemné pocity. Že je možné vytvořit vlastní plynutí času.

První roky jste zpívali v angličtině, ale v roce 2017 jste přešli do ruštiny. Proč?

Anastasia: Byli jsme na americkém turné, což nám umožnilo podívat se na sebe z odstupu. Amerika je hodně o identitě. Pořád se vás ptají, odkud jste, co jste zač, jaké je Rusko.

Nikolaj: Dokud jsme nebyli v USA, tak jsme nikdy nepřemýšleli o tom, že jsme Rusové.

Anastasia: Rusové nejsou rádi, že jsou Rusové. Je to něco v naší kultuře. Být Rusem se bere jako něco špatného. Když ale vidíte, že lidé z jiné kultury respektují, že jste Rus a přijímají vás takového, začnete přijímat i sami sebe. To byl asi ten okamžik, kdy jsme přijali, že jsme Rusové - a rozhodli se zpívat rusky.

Jak to rozhodnutí ovlivnilo vaši hudbu?

Nikolaj: Objevila se nová témata. Začali jsme být více věcní a konkrétní, méně abstraktní.

Anastasia: Ruština je můj rodný jazyk. Dává mi větší moc vyjádřit, co si myslím.

Pamatujete si, co vás inspirovalo k textům?

Anastasia: Třeba refrén k písni Smrt už není jsem napsala hned poté, co Putin přednesl v televizi projev o svém znovuzvolení prezidentem. Řekl v něm, že nás v budoucnu čeká hodně problémů, ale jednou konečně zvítězíme a všechno bude už navždycky skvělé. Cítila jsem frustraci, byla jsem naštvaná a smutná.

Tahle píseň hodně změnila vaši kariéru…

Nikolaj: Spíše videoklip k té písni. Způsobil, že nám začali zakazovat koncerty. Všechen ten humbuk, který píseň vyvolala, je zásluhou klipu a záběrů v něm. To jsme se dozvěděli od novinářů, kteří mají kontakty na policii.

Anastasia: Hudba v dnešní době neexistuje bez vizuální složky. A bez ní by píseň byla slabší. Text není zas tak odvážný.

Hudbu děláte už šest let, ale před písní Smrt už není vám policie žádné vystoupení nezrušila, nebo ano?

Nikolaj: Ne.

Anastasia: Jednou v minulosti jsme měli problém s jiným videem. Těsně poté, co byly v Rusku zavedeny zákony proti propagaci homosexuality, jsme natočili klip, ve kterém spolu tančí hodně mužů. Několik koncertů nám pak zrušili. Ale to byla spíše cenzura než přímý zásah shora.

Pamatujete si na první vystoupení, které vám kvůli písni Smrt už není zakázali?

Anastasia: Na celém zimním turné v loňském roce nám zakazovali koncerty. V každém městě ta hrozba existovala. Někdy se podařilo vystoupit, jinde ne.

Nikolaj: Například ve zmíněném Permu se nám vystoupit nepovedlo. Členové FSB přišli před koncertem do zákulisí klubu a řekli nám, že dovnitř do klubu nepustí žádné lidi. Majitele klubu zatkli. A řekli nám, ať opustíme město, že tu nejsme vítaní.

Co jste udělali?

Nikolaj: Zavolali jsme naši právničku. Nechtěli ji k nám pustit, ale nakonec se k nám dostala. Prostě nás chtěli vyhodit z města. My nechtěli, tak se nás rozhodli pronásledovat. Zavolali jsme si taxíka přes aplikaci Uber a řekli řidiči, ať jezdí po městě. Řidič s tím souhlasil. Jezdili jsme tedy po městě a auto FSB se pořád drželo za námi jako v kriminálním filmu. Když jsme přijeli do našeho hotelu, tak auto FSB celou noc parkovalo před budovou. Zbavili jsme se ho až ve chvíli, když jsme další den na vlakovém nádraží nasedli do vlaku a z města odjeli. Ale na tom turné nám zrušili víc koncertů. Většinou netlačili na nás, ale na majitele klubu, kterému vyhrožovali už nějakou dobu před naším vystoupením, ať akci zruší.

Proč myslíte, že vystoupení zakazovali? Proč se vás bojí?

Nikolaj: To nedokážu říci. Nechápu vlastně ani, co myslíte tím „oni“. Celý systém se mi jeví jako zcela chaotický. Jak jsme se dozvěděli od našich přátel novinářů, některým lidem uvnitř státního aparátu nevadíme, jiným zase ano. Neexistuje jeden hlas.

Anastasia: Já si myslím, že se nás bojí proto, že jsme mladá generace, která uvažuje jinak než oni. Nezávisle přemýšlíme a máme hodně fanoušků. A nejen my, i další mladí hudebníci, kterým byly zastaveny koncerty. Oni to vidí. Vědí, že za pár let budeme vést tuhle zemi. A bojí se, že přijdou o svoji moc. Myslím, že je to takhle prosté.

Na YouTube je video, kde ve Voroněži zpíváte venku na ulici před klubem. Tam vám také zakázali koncertovat?

Nikolaj: To se stalo na více místech, že lidé s námi zpívali bez zvuku na ulici.

Anastasia: V Kazani nám vypnuli elektřinu v klubu uprostřed koncertu. Najednou nebyl žádný zvuk ani světlo. Zpívali jsme ale dál, prostě jsme pokračovali potmě a lidé se přidali.

Kolik koncertů na turné bylo celkem zrušeno?

Nikolaj: Úplně zrušeny bez náhrady dva. Policisté většinou jednali zbaběle a z úkrytu. Nikdy neřekli nic přímo nám, volali majitelům klubů a vyhrožovali jim, že je zavřou nebo jim dají vysokou pokutu. Manažeři nám pak volali, že se bojí a koncert ruší. Museli jsme narychlo hledat nová místa k vystoupení. Někdy se to povedlo třeba jen hodinu před koncertem. A přes síť Telegram jsme na poslední chvíli dali vědět fanouškům, kde koncert bude. Byla to legrace.

Předvedli vás někdy k výslechu na policejní stanici?

Nikolaj: Ano. V Novosibirsku jsme přijeli na nádraží a hned, jak jsme vystoupil z vlaku, už na nás čekali. Dva lidé byli z FSB, další dva z Centra E, což je jednotka pro potírání extremismu. Začali nás prohledávat kvůli drogám. Řekli nám, že jejich pes něco našel, ale nebyla to pravda. Dali nám pouta a odvezli nás na stanici. Byli jsme tam tři hodiny. Hned po propuštění jsme vyšli ven a uspořádali vystoupení na tajném místě. Bylo to skvělé.

Tahle zkušenost se státní mocí zní jako důležitý zlom. Jak to ovlivnilo vaší hudbu? Přibylo vám určitě fanoušků, když se z vás stali pronásledovaní muzikanti…

Anastasia: Samozřejmě. Někteří lidé, kteří o nás nikdy předtím neslyšeli, nás najednou viděli ve zprávách a poslechli si nás na YouTube. Ještě jednou bych tedy chtěla poděkovat FSB, že nám udělali fakt skvělou kampaň. Někteří lidé si myslí, že to byl náš záměr, že jsme na sebe chtěli upozornit a propagovat své album. Ale to není pravda. To bychom museli být sofistikovanější.  Existují i lidé, kteří vám řeknou, že tahle píseň je známá jen proto, že byla zakázaná.

I vy ale říkáte, že píseň byla politicky motivovaná, že jste slyšela Putinův proslov. Nebyl tedy záměr provokovat?

Anastacia: Jen částečně. Další inspirací byla deprese z toho, že se kolem mě nic nemění; smutek z toho, jak se k sobě lidé navzájem chovají, úvahy, jak přežít v prostředí, které je nepřátelské.

Udělala z vás zkušenost turné více politicky uvědomělé lidi?

Nikolaj: Byli jsme takoví už předtím, ale teď o tom víc veřejně mluvíme. Uvědomili jsme si, že když vás chtějí umlčet, pomůže, když křičíte. Před dvěma dny jsme třeba měli koncert na mítinku proti cenzuře internetu v Rusku. Chvilku před vámi jsme dávali rozhovor novináři z francouzské televize Arte.

Anastasia: To, co se stalo na posledním turné, se nás osobně dotklo. Jak bychom k tomu mohli být lhostejní?

Říkali jste, že vyrůstat v 90. letech bylo divoké. Jak byste popsali dnešní dobu?

Nikolaj: V 90. letech bylo všechno úplně jiné. Byla to divoká doba, protože lidé byli najednou svobodní a nevěděli, co s tou svobodou dělat. Naše generace vyrostla v zemi s volným trhem a svobodnými volbami. Spoustě lidí se to ale nelíbilo a chtěli, aby jim stát zase říkal, co mají dělat, jako tomu bylo dřív. Takže teď se věci vracejí do starých kolejí SSSR. Vše stagnuje, zpřísňují se zákony, někteří lidé to podporují, protože žili v SSSR a chtějí to zpátky. Vladimir Putin a jeho lidé využívají tuhle nostalgii a snaží se znovu vytvořit velké a silné Rusko.

Anastasia: Já byla v 90. letech ještě moc malá, takže tu svobodu nepamatuji. O SSSR nic nevím, znám jen obraz. Ale teď kolem sebe vidím, že se tu rýsuje nová hranice pro moji osobní svobodu a můj osobní život - a mně ani mým vrstevníkům se to nelíbí. Nevěříme, že to tak může jít dál.

Vidíte možnost změny?

Anastasia: Ano. Ale možná jsem moc optimistická.

Nikolaj: Musí se něco změnit. Nemůžou přece všichni mladí lidé emigrovat. Stane se to, že přijde přísnější regulace ruského internetu po vzoru Číny a jejího velkého firewallu. Zákony už jsou schválené, stejně jako rozpočet. Začalo to před rokem a my tomu nejdřív nevěřili - ale teď vidíme, že se to děje. Věřím však, že proti tomu lidé něco udělají.

Teď se chystáte na evropské turné. Jak se liší od ruského?

Nikolaj: V Rusku máme bláznivější fanoušky, ale není to zase tak jiné.

Anastasia:  Díky internetu jsou naši fanoušci všude podobní. Všichni se sobě navzájem víc a víc podobáme. Hudba je ostatně hodně o emocích a o fyzických pocitech. A ty jsou univerzální.