Pusťte mě, jedu na Hrad. Co si Zdeněk Štěpánek zapsal o návštěvách u TGM

Herec Zdeněk Štěpánek napsal po II. světové válce vzpomínky na svůj pobyt v legiích. Chystal pak další díl, který se měl věnovat i éře po válečné, ale protože jeho první kniha šla v roce 1948 téměř celá rovnou do sběru, paměti nedokončil. V menší podobě vyšly v šedesátých letech, ale bez kapitol, které nebyly do vydání povoleny. Při probírání dědových rukopisů jsem našel část, kde vzpomíná na setkání s Tomášem G. Masarykem. Zde jsou dosud nepublikované vzpomínky. Nejde o průlomové sdělení, ale text nabízí vhled na nepolitickou stránku prezidenta Masaryka – tedy informace, kterých není zase tak mnoho. Snažil jsem se do rukopisu zasahovat co nejméně, aby byla zachována autentičnost. Proto jsou tu i různé jazykové nedostatky. Přidal jsem nicméně uvozovky k přímé řeči, aby se text lépe četl.  Erik Tabery

V prvním díle svých vzpomínek jsem se zmínil o setkání s TGM, nuže zde, v republice, se takové setkání opakovalo častěji a bylo po mnohých stránkách neobvyklé. Byl jsem častým hostem v Lánech a byl jsem přijímán po prostu, přátelsky vlídně, jako doma. Pana presidenta zajímalo vše, zajímalo ho divadlo, ač jak se sám přiznal, čas na divadlo neměl nebo jen málo kdy. Jistě by ho bavila nějaká dobrá veselohra, rád se srdečně zasmál, bohužel, k tomu už čas doopravdy nenašel. Byly to překrásné večery u krbu při černé kávě. Pan president pil kávu Haagovu, ale byl šťasten, podařilo-li se mu ošidit paní dr. Alici a napít se pravé kávy. Byl stoprocentní abstinent a nekuřák, neměl však nic proti tomu, napil-li se kdo piva nebo vína, ani proti tomu, kouřil-li kdo v jeho přítomnosti, dokonce velmi ochotně nabízel hostům kuřivo.

Jednou mi řekl: „Jen kuřte, já jsem také kouřil, dokud jsem byl ještě hloupej. Tož to bylo tak: Když k nám přišli v šestašedesátém Prušáci, chtěl jsem před nimi vypadat hodně furiantsky a abych ukázal své vlastenecké cítění, udělal jsem si cigaretu z červenobílého papíru, jenže se mně tato demonstrace špatně vyplatila – bylo mi z toho kouření na nic! Tož už jsem to nezopakoval. Ale vínka jsem se napil – však jsem se narodil ve vinném kraji.“

Jak už jsem se zmínil, velmi rád se zasmál, dobrý vtip ho rozjasnil, až se mu zuby leskly, právě tak jako hezká písnička, kterých znal na sta.

Jednou jsem tam přišel zcela nečekaně. Jeli jsme s Elenou do Rakovníka a potkali jsme paní doktorovou na procházce, museli jsme zajít na svačinu. Pan president byl nahoře v pracovně. Hráli jsme s Aničkou a Herbertou na gramofon, ale paní doktor nám to brzo zarazila: „Tata pracuje, rušilo by ho to.“

Prohlíželi jsme tedy desky a přece jen jsme neodolali a zcela tichounce hráli. Stál jsem před gramofonem a naslouchal jsem hudbě, náhle mi kdosi ťukne pod koleny, které mi poklesly, div jsem si nesedl na zem. Otočím se prudce a přede mnou stojí pan president a jen mu oči září z podařeného překvapení.

„Jen to pusťte silněji“ a vesele přehodí nohu přes lenoch židle jako mladík. Byl v tak dobré náladě, že nás nepustil domů, museli jsme zůstat k večeři a po večeři jsme byli všichni v domácím biografu. Představení přihlížel všechen zámecký personál. Seděl jsem vedle pana presidenta, byl to jakýsi letecký film, náhle se ke mně pan president nakloní a zašeptá: „Vy jste někdy letěl?“

„Letěl, pane presidente,“ odpovídám.

„Já bych to také rád zkusil – ale copak mě nechaj!“ Po chvilce ještě říká více pro sebe než mně – „Tož já to ještě zkusím.“

Po představení, po číšce čaje, jsme teprve jeli k mamince. Byla krásná, překrásná noc. Cesta lánskou oborou je v noci úchvatná, co chvíli jsme vyplašili vysokou na paše a jednou jsem musel dokonce zastavit a zhasit světla, abych rozehnal a odehnal z cesty celé stádo daňků.

Velmi rád jsem jezdil touto cestou do Rakovníka, vždycky jsem tu pociťoval neobyčejné uklidnění nervů, jakousi vnitřní radost, okouzlení až chlapecké. Často jsem cestou zastavil a z okna vozu tiše pozoroval boží krásu nádherných lesů, palouku a pasek.

I zde jsem jednou měl štěstí setkat se s panem prezidentem, který byl koňmo na vyjížďce. Seděl jsem sám u příkopu lesní cesty, když mne dusot kopyt vyrušil z mého snění. Zastavil svého „hektora“:

„Co to tu děláte?“

„Nic, jen se tak dívám na tu krásu, pane presidente.“

„Krásně je tu.“

„Krásně, pane presidente, ale v noci je to ještě krásnější.“

„V noci?“ pan president se udiveně otázal. „Člověče, nejste nakonec pytlák?“

„Ne, nejsem, pane presidente, ale znám jich několik a vydržel bych je poslouchat hodiny.“

„A co říkají?“ otázal se pan president.

„To jsou básníci, pane presidente, dovedou tak krásně líčit vzrušení, které prožívají, že někdy až lituji, že nemohu jít s nimi.“

Pan president se chvilku zamyslil a pak povídá: „Tož až se vám to hodí, přijďte, rád bych něco o těch pytlácích slyšel.“

Podal mi ruku a odejel, za ním jeho dva věční průvodci, kteří stáli opodál. Od toho dne mi byly křivoklátské lesy ještě bližší.

Pan president se neobyčejně zajímal o našeho Dostojevského a samozřejmě při nejbližší příležitosti se šel k nám podívat na Zločin a trest. Jak byl hrou zaujat, potvrdí skutečnost, že na „Zločin“ přímo poslal tehdejšího ministra zahraničí dra. E. Beneše, který přišel s paní Hanou Benešovou a poctili mne svojí návštěvou o přestávce v šatně divadla. Bylo to na naše poměry neobvyklé vyznamenání, jehož si stále vážím.

I představení „Bratři Karamazové“ pan president navštívil a jednoho dne jsem dostal oficiální pozvání k audienci na hrad! K tomu malou vzpomínku: Hrál jsem den před audiencí v Bratislavě a nemohl jsem pohostinskou hru odříci ani odložit a rozhodl jsem se tedy, že hru absolvuji a pojedu nočním rychlíkem, abych byl ráno v Praze. Rychlík měl sice celkem nepatrné zpoždění, přece však mně zbývalo poměrně málo času k převléknutí, oholení a k cestě na Hradčany, kde jsem měl být v 10 h! Spěchal jsem, jak jsem mohl, ale znáte to, čím víc člověk spěchá, tím je to horší; všechno mně padalo z ruky, to se ví, že jsem se při holení pořezal a když jsem přiběhl udýchán ke garáži, zjistil jsem, že jsem si zapomněl klíč.

Uřícen letěl jsem domů, vylovil klíč z kapsy kabátu a bez dechu jsem vyjel na cestu. Přijel jsem ke Karlovým lázním, nová pohroma v podobě uhelného vozu, kterému se rozsypalo kolo a provoz byl udržován jen jednosměrně, od Karlových lázní k Národnímu divadlu.

Strážník mi zastoupil cestu. „Pane inspektore, proboha, jedu na hrad k panu presidentovi, musím tam být v deset hodin, pusťte mne.“

Drahocenné vteřiny utíkaly a inspektor dumal. „Pane inspektore, pusťte mne nebo vám tu skočím do Vltavy.“

Konečně pan inspektor povolil, zastavil právě přijíždějící tramvaj a pustil mne dál. Kamen mi spadl se srdce – bylo to za 10 minut 10. Šlápl jsem na plyn, bleskem jsem přejel Karlův most a už vzhůru do Nerudovky. Přijel jsem na Hradčany, ale strážník mne nechtěl pustit hlavní branou, musím prý z druhé strany.

„Pane inspektore, jedu k panu presidentovi a mám tam…“ v tom zazněly údery hodin. Deset hodin. Vracím rychlost, dám plyn a už jsem prolétl prvním nádvořím, druhým, třetím a už letím po schodech vzhůru do předpokojů prezidentových. Kdosi mi vzal kabát. Jiný pán, jehož jsem si v tom zděšení nezapamatoval, suše poznamenal: „Tohle se nám tu ještě nestalo! Nevím, přijme-li vás ještě pan president.“ A odešel.

Stál jsem tam v tom velkém pokoji jako sirotek, byla mi zima a chvěl jsem se po celém těle, jasně si však pamatuji, že jsem měl zpocené tělo jako v nejparnějším létě o žních. Za chvíli se otevřely dveře a kdosi mne zval dál. Vešel jsem a v tom z protějších dveří vchází usměvavý pan president a podává mi ruku. Tož vás pěkně vítám, pojďte, sedneme si ke krbu. Líčím panu presidentovi svoji odyseu, že jedu přímo z Bratislavy.

„Co jste tam hrál?“ přeruší mne president.

„Dostojevského, pane presidente.“

„Co tomu říkali? Líbilo se?“

„Velmi, pane presidente, ač si trochu stěžovali, že je to příliš těžké, smutné. Dělám zpověď Marmeladovu, (nejde přečíst) a obě návštěvy Raskolnikova u Soni!“

„Tož to je trochu mnoho beznaděje, usmál se pan president. Tož jak se vám tu líbí?“

Spustil jsem vodopád slov obdivu a chvály, ale pan president mne přerušil mávnutím ruky: „Za nic to nestojí. Nemám rád tohle zlaté štukování. To potřebovali králové a císařové, já to nepotřebuji. Kdyby bylo po mém, už dávno by to nebylo. To máte jako v Národním divadle, bůh ví, proč je tam tolik té zlaté parády. Sedím v lóži, poslouchám a najednou cítím, že mi něco neustále píchá ze strany do oka, otočím se a on je to zlatý andělíček. Co tam má co dělat andělíček? Jen odvádí pozornost a ruší. – Co studujete?“

„Nového Langera „Anděl mezi námi“.“

„O čem to jedná?“

„Hlavní otázka je anasthese (eutanazie, pozn. ET).“

Pan prezident ožil: „To je velmi vážný problém. Zabývám se jím už dávno a snažil jsem se, aby si toho všimli také v parlamentě, ukázal jsem už tolika poslancům, jak je to důležité. Mám výstřižky, ukážu vám je, pojďte do pracovny.“

A pan president mne zavedl do pracovny a ruče vytáh z knihovny desky s výstřižky o anasthesi. „Podívejte se: tento je zajímavý. Doktor byl zasnouben s dívkou, která si stěžovala na bolesti prsu, při prohlídce náhle shledal, že má levém prsu (nelze přečíst), byl přesvědčen, že je to rakovina a aby předešel bolestivému trápení, dal ji smrtící injekci. Potom však zjistil, že to nebyla rakovina, nýbrž celkem nevinný vřídek. Tak ho to rozrušilo, že si vzal život. Jak vidno, není to tak jednoduché, ne, rozhodovat o životě a smrti je těžké, zodpovědné. To se těším na toho Langera, přijdu se podívat.“

Vyprávěl jsem stručně děj. Pokyvoval hlavou.

„Zajímavé! Přijdu se podívat. Nu a jak žijete?“

Usmál jsem se, „plócho, pane presidente, nejsou peníze“.

Pan president se zasmál. „Co si myslíte! Když jsem byl profesorem, bylo také takových starostí plno. Měli jsme velký byt, potřeboval jsem jej hlavně kvůli knihovně, a tak to znám. Najednou mávl rukou: Byla to žebrota. Teď se o ty věci nemusím starat, ale přesto mne to zajímá. A jaké jsou sociální poměry herců na venkově?“

Řekl jsem vše, co jsem zažil i věděl o herecké bídě.

„To se musí napravit.“

Kdosi zaklepal, pan president se vzpřímil. „Aha, už vás vyhánějí.“

Podíval se na hodiny. Však jsme to předrželi. Tož se mějte dobře a na viděnou. Rozloučil jsem se, poděkoval za pozvání a odešel bohatší o nový krásný zážitek. Oficiální návštěva u hlavy státu je jakési zvláštní vyznamenání a já si jej vážil.