Privatizace a restituce zanechaly v české porevoluční kinematografii poměrně divokou stopu. V první polovině devadesátých let vznikla skupina komedií, v nichž režiséři reflektovali - nebo ve většině případů spíš podnikatelsky vytěžovali – jako komerčně zajímavé téma převod státního majetku do soukromých rukou, které bylo v egalitářské společnosti přijímáno s podezřením.
Postavy naivních „českých Honzů“ s často americkými kořeny dědí majetky ve filmech Hotýlek v srdci Evropy, Dědictví nebo Ještě větší blbec, než jsme doufali - a kolem nich krouží s nekalými úmysly tuzemští podnikavci se zkorumpovanými politiky a právníky v zádech. V případě Divokého piva se o jihočeský pivovar přetahuje několik milionářů, jejichž úskoky dokonce odhalí pohádková postava středověké divy Dobromily. A tradiční české pivo tak zůstane útěšným symbolem národní identity i v těch nejdivočejších časech. Nyní tenhle specifický tuzemský podžánr znovu ožil ve filmu Poslední aristokratka Jiřího Vejdělka. I tentokrát je to pořádná divočina, ale z jiných důvodů.
Dělat humor
Poslední aristokratka vychází ze stejnojmenné populární předlohy Evžena Bočka z roku 2012. Kniha, která se žánrově řadí do humoristické literatury, vypráví příběh americké rodiny, potomků české šlechty, kteří dostanou po změně režimu v blíže neurčených devadesátých letech zpět fiktivní rodový zámek Kostka, jejž jim komunisté v roce 1948 sebrali, načež všichni emigrovali. Hlavním vypravěčem je titulní poslední aristokratka, mladá dívka Marie s nadhledem, dcera přímého potomka Franka (ve filmu Hynek Čermák), který si vzal za ženu Američanku Vivien (Tatiana Vilhelmová), kadeřnici z New Yorku. Nadšený idealista Frank touží vzkřísit slávu rodu, i když se ukáže, že mu napůl zchátralý zámek padá na hlavu. O poznání méně nadšené jsou dcera s matkou.
Rodina přijíždí na Kostku, kde na ně čeká trojice „zaměstnanců“: líný kastelán, jenž dělá vše pro to, aby na zámek hlavně nechodili návštěvníci, hypochondricky vychytralý správce a hospodyně-alkoholička. Její sklon k alkoholu je přitom - příznačně pro fetišizaci pití v Česku – prezentován coby charakterová roztomilost staré dámy, která chodí v zástěře a ořechovicí podlévá i kachnu. Americké abstinenty pak hodlá z jejich „poruchy“ vyléčit.
Jiří Vejdělek patří ke komerčně nejúspěšnějším režisérům posledních let. Prosadil se adaptací komediální novely Michala Viewegha Účastníci zájezdu, která se stala s osmi sty tisíci diváky nejnavštěvovanějším filmem roku 2006 v tuzemských kinech. Na stejnou pozici se vyhoupla i o čtyři roky později vztahová komedie Ženy v pokušení, lokální zkarikovaná variace na Sex ve městě, kde se naplno ustavuje měšťácký ne-problém jako rys Vejdělkových filmů. Stejně dobře si v kinech vedla i následná testosteronová varianta Muži v naději.
Poté, co se prostor pro takzvané vztahové komedie v Česku zahltil často podprůměrnými deriváty „vejdělkovského modelu“, sám Vejdělek postupně přesedlal na nostalgická vyprávění, ať už časovým zasazením děje (Něžné vlny) nebo retrospektivou pohledu (Tátova volha). Scenáristicky se podílel i na genderově schematické komedii Bezva ženské na krku. Všechny jeho zmíněné filmy po Mužích v naději se sice drží v první desítce nejnavštěvovanějších titulů, ale zároveň klesla jejich návštěvnost na hranici kolem tří set tisíc diváků. Poslední aristokratka je tedy možná vedena úvahou vrátit se k adaptaci úspěšné literární předlohy a najít si novou cestu v přesyceném poli – třeba zabroušením do osvědčeného a populárního žánru pohádky, která by se ideálně mohla pouštět každý rok na Vánoce.
K pohádkovému základu Poslední aristokratky – „prokletá“ princezna, bydlení na zámku, dvořící se princ – tak Vejdělek vydatně přikládá. Hlavně odkazováním na nejikoničtější českou pohádku vůbec: Tři oříšky pro Popelku. Flirtující Marie a šlechtic ze sousedního zámku Hvězda opakovaně cválají na bělouších zasněženou krajinou. Náladový, romantickou kamerou Vladimíra Smutného snímaný obraz je ne náhodou zapamatovatelný víc než většina dalších věcí, které film nabízí. Nehledě na to, že postupně se vznášivé zachycení krajiny a zámků stává jakýmsi bedekrem, který si žije vlastním životem bez ohledu na to, co se děje jinde. Ostřílený Vladimír Smutný je mimochodem jedním ze zkušených členů štábu, kteří i u Poslední aristokratky udržují pověst Jiřího Vejdělka coby režiséra řemeslně zručných filmů, většinou stavějících na „laskavosti“ a výrazném hereckém obsazení.
Kromě cválání na prašanu se tu dále zpívají koledy, zdobí stromeček a pořádá svérázná štědrovečerní večeře. Náladě pohádkového bezčasí odpovídá i finále s ohňostrojem a to, že filmová verze ubírá na sarkasmu předlohy, jejž si přitom cenila většina literárních kritiků. Všechny postavy jsou „jen“ lehce excentrické či praštěné – jde o jakýsi svérázný zámecký lidský inventář, s nímž se pak dá „dělat humor“.
Koblihy a donuty
Ten vychází primárně ze dvou věcí. Z charakterových vlastností sitcomově zredukované trojky zmíněných zaměstnanců. Nejdřív kladou novému cizáckému osazenstvu odpor, protože nechtějí na starých pořádcích, jež jim umožnily slušně si žít bez větší námahy, nic měnit – případně na něj nahlížejí jako na „aristokratické vyžírky“. Později se ale pod tlakem spojí k dobré věci, která by mohla ze zámku udělat nový domov Američanů. Pohádkovou figurou je nakonec i vychytralý právník, který zajišťuje restituci. Zpočátku je sice light verzí úskočných advokátů z restitučních komedií 90. let, který se snaží naivního Američana napálit. Postupně se ale změní v jakousi verzi z filmu pro pamětníky, kdy se díky lásce harmonicky stane součástí zámecké party.
Druhým zdrojem humoru je pak střet mezi českou a americkou kulturou. Vtipné má třeba být, že si afektovaná fiflena z Manhattanu dělá z knedlíků a husy se zelím hamburger, považuje škvarky za český popcorn a jako kulturně nedovzdělaná si myslí, že salonek zasvěcený Dianě je věnován princezně z Walesu, nikoliv bohyni lovu. Její dcera, komtesa Marie, je naopak milejší, protože tu je ještě možné kulturně přetáhnout na správnou, tedy českou stranu: proto jí hospodyně místo „negruntovní“ zeleniny podstrkává krájenou klobásu a místo cereálií domácí koblihy. Ve střetu kultur dostane samostatnou roli zlatý záchod po říšském protektorovi Reinhardu Heydrichovi, který má na zámku separé komnatu jako připomínku toho, že zámek dobyli všichni, kteří kolem prošli, od husitů po nacisty.
Už v některých předchozích filmech Jiří Vejdělek zdůrazňoval plebejskou laskavost „našich českých luhů a hájů“ jako vzácnou národní tradici. V Poslední aristokratce jde ještě dál. Ze stále živého tématu restitucí udělal nezajímavě vzdálené a irelevantní pohádkové ne-téma. Je jen kulisou pro romantickou báchorku z ranku aristokratických fantazií o císařovně Sissi. Hlavním tématem je tradice – i kdyby to byla tradice národa, který si libuje ve svých prohrách.
Je téměř jisté, že Poslední aristokratka bude populární. Za prodloužený předminulý víkend si lístek koupilo sto patnáct tisíc diváků. A nejspíš bude patřit v televizním reprízování ke stálicím vánočního programu. Nejen proto, že vychází z oblíbené knihy, ale hlavně proto, že servíruje líbivé šovinistické fantazie o tom, že na Čechy a na Česko si nikdo nepřijde. Že české koblihy budou vždycky lepší než americké donuty. Že svět hypochondrů, lenochů a alkoholiků by snad měl být chráněn UNESCO, protože je roztomilý a „náš“. Že se tu máme všichni vlastně rádi, přestože si lezeme na nervy. Jinými slovy, zimní pohádka jako šitá na míru složité současnosti.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
