Polanski není Dreyfus. Film Žaluji provází stín dalšího obvinění ze znásilnění

Režisér Roman Polanski byl od Berlína, kde se o víkendu předávaly Evropské filmové ceny, vzdálen tisíc kilometrů. Přesto tu byl přítomný víc než kdokoliv jiný. Jeho nejnovější snímek Žaluji o vyprávějící neslavné Dreyfusově aféře, který měl čtyři nominace, se totiž stal výrazným tématem ceremoniálu, protože režisér čelí novému obvinění ze znásilnění. Navíc se sám – a pro mnohé nepřijatelně - přirovnal k hrdinovi svého snímku, který byl neprávem obviněn zde špionáže.

Ostatně do Německa Polanski nemohl přijet, protože by mu hrozilo vydání do Spojených států, kde byl v roce 1977 obviněný za sex s nezletilou; režisér je tak od roku 1978 v exilu. Snímek Žaluji žádnou z cen nakonec nezískal (jako vítěz dominovala Favoritka, dramatická dobová groteska ze dvora britské královny Anny).  Tím však příběh filmu a kontroverze kolem něj zdaleka nekončí. Ve Francii pokračují v protestech členky hnutí za práva žen J'accusePolanski - bojkotují kina, která titul nasadila do distribuce, a požadují zákaz jeho promítání.

V parafrázi na titul snímku J’accuse se před francouzskými kiny objevují protestující s transparenty s nápisy J’abuse (Zneužívám). Protesty začaly už s premiérou snímku, oceněného v polovině listopadu na festivalu v Benátkách velkou cenou poroty. Protestující považují za nepřijatelné, aby se v kinech hrál film muže, který aktuálně čelí novému obvinění ze sexuálního násilí.

Šestaosmdesátiletého Polanského obvinila francouzská fotografka a bývalá herečka Valentine Monnier, že v roce 1975, když jí bylo osmnáct, ji zbil a znásilnil na horské chatě ve Švýcarsku. Řada kin – třeba ve městě Rennes, v Paříži nebo ve městě Ivry-sur-Seine v jejím těsném sousedství – film už pod tlakem skutečně stáhla. Radnice Ivry-sur-Seine rozhodnutí titul nepromítat zdůvodnila tvrzením, že jeho uvedení by mohlo být vykládáno jako „podpora kultury znásilnění“, od níž se chce distancovat. Za ředitele kina Le Luxy se naopak postavila francouzská Asociace nezávislých filmařů, která uvedení snímku podporuje.

Také Evropská filmová akademie navzdory otevřenému dopisu požadujícímu jeho vyřazení nechala snímek soutěžit kvůli „výjimečným uměleckým kvalitám“. Dopis přitom podepsala řada osobností francouzského filmu, ale i americká herečka Rosanne Arquette. Polanski nové obvinění ze znásilnění prostřednictvím svého právníka odmítá jako nepravdivé. V případě znásilnění platí ve Francii dvacetiletá lhůta promlčení, takže případ nemůže jít k soudu. Monnier se podle svých slov přesto rozhodla ozvat - zvlášť proto, že Polanského film pojednává o zneužití práva a nespravedlnosti.

Řada Polanského kritiků považuje volbu tématu za režisérovu cynickou snahu přirovnat sebe sama k Alfredu Dreyfusovi – kapitánovi francouzské armády židovského původu, který byl nespravedlivě obviněn v antisemitském procesu a odsouzen nejprve na doživotí a později na deset let za to, že údajně předával státní tajemství německé ambasádě v Paříži. Na jeho obranu se postavil spisovatel Emile Zola, který je i autorem slavného dopisu nazvaného J'accuse, z něhož si film vypůjčuje název.

Dreyfus byl propuštěn z vězení a v roce 1902 a byl mu udělen prezidentský pardon. Sám Polanski skutečně v rozhovorech svůj osud k Dreyfusovu přirovnal. Skupina J'accusePolanski pak napsala na svém Twitteru, že považuje „za skandální, že se zločinec a pedofil zaštiťuje Dreyfusovým příběhem jako mučedník“ a že je to další facka všem jeho obětem. V minulosti Polanského obvinilo několik dalších žen; režisér všechna obvinění odmítl jako falešná. Polanski nyní žije ve Francii; ve Spojených státech je stíhán kvůli sexuálnímu styku už od zmíněného roku 1977. K pohlavnímu styku s třináctiletou dívkou se přiznal, ale trvá na tom, že nešlo o znásilnění, nýbrž o dobrovolný styk. V USA je však sex s nezletilými považován za znásilnění. Loni byl režisér spolu s komikem Billem Cosbym vyloučen z americké Akademie filmových umění a věd, která organizuje a uděluje Oscary.

V reakci na nejnovější vývoj se na sociálních sítích objevil i hashtag #BoycottPolanski a několik francouzských politiků a političek – například ministryně pro rovné příležitosti mužů a žen Marlene Schiappa nebo mluvčí vlády Sibeth Ndiaye – se nechalo slyšet, že na snímek do kina nepůjdou. Jiní trvají na tom, že film nese sdělení, které je v dnešní době stále relevantní, a jeho hodnota coby uměleckého díla je nepopiratelná.

Aktuální kauza Polanski a reakce v politických kruzích tak může na jednu stranu indikovat možnou klesající míru tolerance vůči sexuálnímu obtěžování ve francouzské společnosti, která k problému přistupuje laxněji než společnost americká – minimálně měřeno prohlášením stovky prominentních francouzských žen včetně herečky Catherine Deneuve, jež se postavilo proti hnutí MeToo („svoboda obtěžovat je zásadní pro sexuální svobodu“).

Zároveň znovu vynáší do popředí složité otázky, které nejde smést ze stolu buď jednoznačnou podporou MeToo, nebo jednoznačným odmítnutím. Je možné (a nutné) oddělit dílo od jeho autora? Zůstává filmový průmysl jako systém tolerantní vůči mocným – rozuměj výrazným autorům-mužům - obviněným ze sexuálního zneužívání navzdory deklarované snaze o nápravu? Kdy končí oprávněný aktivismus či zodpovědné novinářské pokrývání kauzy a začíná „mediální soud“ ignorující presumpci neviny? Jak se stavět ke kauzám, které jsou promlčené: k soudu tedy případní viníci nemohou, ale zároveň není důvod nevěřit oběti. A v neposlední řadě: jaká je vůbec budoucnost hnutí MeToo. Kam a jak se ubírat, aby jeho nepopiratelně nutný ozdravný impuls nevyšuměl do ztracena.