Polámané akty žen s kladivem v ruce

Je to ostuda: teprve po pěti letech existence Studia PRÁM jsem se do něj a do přilehlé galerie přišel podívat. Primárně na nové surreálné – a výborné! - malby Jakuba Tytykala (35), o kterém jsem zde poprvé psal předloni a který má v PRÁMU ateliér. Prostor v Čerpadlové ulici ve Vysočanech v sousedství nádraží Libeň sloužil léta jako vysokokapacitní prádelna pro dělníky okolních továren. Ty z někdejší pražské periferie momentálně mizí stejně rychle, jako se zní postupně stává rozšířené centrum města. Je tedy logické, že až jednou okolní ceny nemovitostí vylétnou příliš nahoru, PRÁM se odsud spakuje, nebo minimálně umělci, kteří v něm tvoří. Ještě pár let ale bude fungovat a já návštěvu vřele doporučuji. Koncem minulého roku tu proběhla tradiční výroční výstava autorů – nedávných absolventů AVU a UMPRUM, kteří mají to štěstí v PRÁMU fungovat. Při mé návštěvě exponáty visely přes skončení výstavy na svém místě, čili jsem si tu mohl najít i dva autory doposud unikající mé pozornosti.

Prvním je Dominik Běhal (31). AVU dokončil v roce 2015 u Michaela Rittsteina, a protože jsem panu profesorovi nedávno slíbil, že už nikdy nebudu zdůrazňovat, že si některý jeho student dovolil vytvořit úplně jiný rukopis, než má právě Rittstein, tak to nezdůrazním ani teď, i když je to pravda. Běhal dělá fresky. To by samo o sobě nemuselo být zas tak zvláštní, v posledním finále Ceny Jindřicha Chalupeckého se koneckonců představila skupina Comunite Fresca, která si vyjadřování touto prastarou technikou vetknula přímo do názvu.

Běhal ovšem fresky nedělá na zeď, ale na stavební desky, takže je pak může zavěsit na jakoukoli zeď jako klasický obraz. Zobrazované scény si vybírá ze starých obrázkových časopisů, čímž dosahuje zvláštního efektu: člověk sleduje děj zachycený fotoaparátem ve zlomku sekundy, ovšem přenesený do média fresky, na níž práce zabere celé týdny. Reprodukuji Běhalovu brutálně lyrickou práci Green Field z roku 2018 a rozhodně budu sledovat, kam až ho jeho originální nápad zanese.

Hodně mě potěšily i práce Martina Herolda (33). Aby se to nepletlo, také on prošel na AVU Rittsteinovým ateliérem, i když školu v roce 2014 dokončil u Jiřího Petrboka. Herold maluje architekturu. Okna, římsy, vstupní portály domů předvádí v perfektním iluzivním podání, nikoli ale tak fotorealisticky, aby to přestalo být vizuálně zajímavé. Podle mě mu nejde o nahrazování reality něčím dokonalejším, ale o možnost vychutnat si jím oblíbené pohledy do nejmenšího detailu, přičemž když je maluje, vlastně si je štětcem i osahává – tak blízkou, až hmatatelně fyzickou náklonost autora k architektuře aspoň z jeho obrazů cítím. Čili i jeho si zařazuji do seznamu výtvarníků, na jejichž další produkci se budu těšit.

Což už dlouhá léta platí pro Tomáše Císařovského (58). Toho letos čeká velká věc: loni mu Kant vydal obří monografii, a kdo bude chtít na vlastní oči spatřit v ní obsažené, dlouho nevystavované originály, bude mít už od května šanci na jeho souhrnné retrospektivě v zámecké jízdárně Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou. Teď mu v Praze začala naopak úplně komorní výstava. Probíhá v karlínské 8gallery, která se mimochodem v ulici Prvního pluku otevřela stejně jako PRÁM před rovnými pěti lety.

Expozice se jmenuje Polámané akty a Císařovský se při jejím vzniku rozhodl - dle svých slov - trochu si malířsky odpočinout. K obrazům ho inspirovala zkušenost s intenzivní péčí o maminku, která před ním v poslední době neustále vzpomínala na své mládí. Čímž se i její syn obrazně přenesl do let, kdy výtvarné umění ještě netušilo, že ho jednou čeká nějaká postmoderna, jíž se autor proslavil zhruba ve stejné době, kdy jeho máma dva roky před revolucí podepsala Chartu 77 – a on kupodivu mohl stejně rok poté oddiplomovat na AVU.

Na autorovy poměry je to opravdu hodně uvolněná malba. Ačkoli mají obrazy závažné téma, neboť jsou plné fyzických i psychických deformací zachycených naháčů, jsou namalované s lehkostí, na niž je radost pohledět. Malíř na vernisáži zmiňoval historku své maminky s Emilem Fillou, ale mě před jeho malbami napadalo spíš jméno Jan Zrzavý. Celý cyklus má onu kouzelnou éteričnost figur levitujících v prostoru, jak to známe třeba ze Zrzavého Kleopatry, která sice ležela na pohovce, ale jako by se jí rudým tělem vůbec nedotýkala. Nezřízená barevnost, sebevědomá bravura tahů štětcem, nečekaně pokroucená symbolika, tím vším se Tomáš Císařovský na aktuální výstavě hrdě hlásí k tomu, co už tu kdysi bylo a co je tady díky němu zase, i když ve svěžím novém podání.

Abychom se taky podívali do světa: v žižkovské Galerii Hunt Kastner vystavuje Korejka Si On (40), která se do Česka dostala i díky tomu, že od roku 2017 žije Krakově. Na vernisáži expozice Female Creature se potkala s malířkou Věrou Novákovou (91). Čili si mohly popovídat o tom, kam se dnes současné umění posunulo, když se v něm tak jako ony rozhodnete zachycovat vám nejbližší věc, totiž postoj světa k vám coby ženě, a naopak váš ženský postoj ke světu. Je to formálně i obsahově dost velká nálož emocí. Si On obrazy a sochy doslova zraňuje, leptá je kyselinou, pálí pájkou, vyrýpává do nich urážlivé vzkazy, přičemž často používá slovo, které u nás někdy začíná na K, jindy na P nebo na M, avšak v angličtině vždy na F.

Ústřední obraz z loňského roku Ženská bytost dal název celé výstavě. Je to arcimboldovsky pojatý portrét stvoření prolezlého všemožnými hříchy a vzešlého z temné mytologie - až příliš lidské na to, aby byla jen vymyšlená. Autorka ho sestavila na dřevěné desce z kusů saténu, kovových plátků a hracích karet, na nichž neznámý fotograf zachytil k potěše milovníků porna scény tak nevázaně tělesné, až mi detailní výsek tohoto obrazu okamžitě smazal Instagram a poslal mi varování, že takhle tedy ne. Si On na vernisáži působila dost plaše. Stačilo se ale podívat, s jakou vervou dokázala jednu ze svých plastik prohnat dlouhatánskými hřebíky, a to jistě ne náhodou v těsné blízkosti zobrazeného mužského přirození, a člověk se raději držel dál.

Myšleno samozřejmě s velkou nadsázkou: její obrazy a plastiky si naopak vychutnáte teprve z těsné blízkosti, kdy vynikne, z čeho všeho je kolážovitě dává dohromady. Marně bych vzpomínal, kdy byl prostor Hunt Kastner naplněnou takovou energií, již bych se nebál označit za pozitivní. Bytosti Si On totiž nejsou zdaleka tak zlomené, jak na první pohled vypadají. Jak už to u mytologických tvorů bývá, přes všechny prohry se jejich hlavní síla projeví úplně nakonec, když už to od nich nikdo nečeká, čili už si na ně nedává pozor. A já v tom čtu autorčino přání, aby na své vítězství nad zlem podobně dlouho nemusely čekat hrdinky nejen vysněného, ale hlavně reálného světa.