Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Ooook. Orangutan šel Kantůrkovi skvěle

Vzpomínky na překladatele, který zemřel ve věku 69 let

Jan Kantůrek s Terrym Pratchettem • Autor: Richard Klíčník
Jan Kantůrek s Terrym Pratchettem • Autor: Richard Klíčník

„Dobrý den, pane Kantůrku, já mám moc rád Zeměplochu.“ Tuhle větu asi Honza Kantůrek slýchal často. Ode mě taky. Prvně jsem s ním mluvil už jako řádný člen klubu Terryho Pratchetta, čili jsem k němu nepřistupoval na besedě, ale na pokoji kolejí v Ústí nad Labem, což zní sice dost divně, ale právě tam probíhala conová pařba v rámci Bohemiaconu 1997.  „Dobrý den, mladý muži.“ - Mladý muži bylo jeho oblíbené oslovení a to vykání chvíli trvalo. Moc dlouho ale ne, a pak si vybavuju, co to pro mě bylo, když jsem Honzovi směl tykat. Rozhodně to byla moje první „tykací celebrita“. „Ale dej pokoj, ty troubo.“ To byl Kantůrek. Přesně takhle by to řekl.

Pak jsme toho zažívali společně spoustu. Se Zeměplochou cestoval po krajích českých a já – jako věrný groupie – jsem na akce jezdil taky. Pak nastal okamžik, kdy jsem se přistěhoval do Prahy a mohl jít ke Kantůrkovi na návštěvu. Jeho pracovna byla provoněná dýmkovým kouřem a zaskládaná knihami. U dveří na balkonek je takové staré křeslo. A v něm nás postupně opil všechny. Ty návštěvy byly legendární i obávané. Rum byla Honzova voda a nedalo se to zvládnout se ctí. Naštěstí je v pracovně kanape, nad nímž s úsměvem vypočítával, kdo všechno na něm už usnul, aby byl s to odejít. Byla to Honzova postel - zatímco návštěva spala, dál vesele překládal.

Ale asi nejsilnější vzpomínku mám na ošklivý, zlý a nepěknou věc, kterou mi vyvedl tuším už v roce 2001, kdy jsme hráli divadlo podle Pratchettovy knihy Stráže! Stráže! První ze dvou - v obou hrál Honza Knihovníka. A byl to skvělý knihovník. Moje maminka vytáhla prastaré zrzavé závěsy, z nichž mu udělala řízu, Honza sám rozpůlil kokos a přidělal k němu gumičku. Měl ho jako čumák. Ooook! Ooook se naučil precizně. Nikdo v ansámblu neuměl text tak dobře jako on.

Celé jsem to tehdy režíroval a už čtrnáct dnů před premiérou jsem nespal. Protože text uměl jenom Kantůrek! Měl jsem nervy na pochodu, všichni okolo taky, jen Honza byl docela v klidu. Hráli jsme v tělocvičně jedné školy v Dejvicích v rámci conu, spousta lidí. Dopoledne ještě byla přednáška o Zeměploše, na které Honza vesele popíjel z placatky rum. Jak jsem byl nervní, že večer hrajeme, dost okatě jsem mu ji posunoval z dosahu. Nelíbilo se mu to a významně zvedal obočí, ale nic mi neřekl.

Pak bylo volno. Herci se měli dostavit kolem druhé, aby se všechno stihlo připravit, nikdy předtím jsme na místě vlastně nebyli. Bylo kolem čtvrté a Kantůrek nikde. Nervózně jsem obcházel u vchodu a potil se. Byl červenec. A pak jsem ho uviděl. Vlekli ho další dva. Už nevím kteří, protože vedle Honzy se ztráceli. Rum. Ten prokletej rum. Jak mi tohle mohl udělat? Já věděl, že mu to pití mám sebrat! Jak bude hrát s takovou opicí toho lidoopa, proboha?! Kdyby mi nebylo tehdy dvaadvacet, na místě by mě to srazilo.

Někam ho odvlekli na kafe a já tam stál úplně štauf. Slzy na krajíčku. Nebudu to protahovat, nechali mě v tom ještě asi dvacet minut, a pak už to nevydrželi. Sehrál to na mě za to dopoledne, byl v pořádku a představení dopadlo báječně. Dlouho jsem mu to nemohl odpustit, ale když se na to dívám zpátky, vymyslel to skvěle. A taky vím, že by mi něco takového neudělal. Tehdy jsem se slzám ještě ubránil. Ve čtvrtek, když jsem se dozvěděl o jeho smrti, se mi to už nepovedlo. Sbohem a dík za všechny rumy!

Autor je redaktor, básník a překladatel

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].