Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Oči mlátičky Ondráčka a zdemolovaná Plzeň

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Zatímco česká fotbalová liga pokračuje v zimou přerušené sezoně 2018–2019 až pátečním dnem, hudební soubor Collegium 1704 svůj jarní cyklus odstartoval už ve čtvrtek. V Rudolfinu měl na programu pořad Serenády a bylo to poprvé, kdy jsem viděl Václava Lukse dirigovat kus, který by nebyl alespoň dvě stě let starý. Druhou část večera totiž tvořila Serenáda d moll op. 44 od Antonína Dvořáka z roku 1878. I přes specializaci Collegia na interpretaci barokních skladeb měla tato volba logiku. Jak v tištěném programu vysvětlil muzikolog Gerhard Poppe, svou serenádu totiž Dvořák složil poté, co při první návštěvě Vídně uslyšel 30. prosince 1877 Mozartovu Gran Partitu in B KV 361/370a, jednu z nejnáročnějších serenád, jakou kdy kdo složil. Dvořáka tehdy už sto let staré dílo natolik fascinovalo, že během pár týdnů složil vlastní serenádu; premiéru měla v Praze 17. listopadu 1878.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Luks nyní obě díla představil na jednom večeru a byla to – jak už u Collegia bývá – velká nádhera. Z komorně obsazené sestavy počtem jen mírně převyšujícím fotbalovou jedenáctku tentokrát vyčníval kontrabasista Benjamin Wand. Jestli lze něco brát jako dokonalou reklamu na radostný hudební projev, pak právě Wandův přístup k nástroji. I z patnácté řady bylo výborně vidět, jak se těší na každý tah smyčce - a zůstaneme-li u fotbalové analogie, pak pohybem, přehledem, nadšením a zařazením přímo do středu jinak výhradně dechové formace připomínal klasického středopolaře, čili středního záložníka, který v zápase znamená rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem. Wand v Rudolfinu vzal tuto roli s veškerou zodpovědností a celý tým dotáhl k parádní výhře.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Sukcesem dopadla také úterní vernisáž výstavy Pohlednice z Česka, kterou Alena Foustková (61) připravila pro Galerii Havelka kousek od Národní třídy. Cyklus 365 pohlednic, které loni posílala sama sobě a komentovala v nich všední události daného dne, je celý zavěšen v malém prostoru galerie: kdo si chce prohlédnout všechny příspěvky, musí za některými vylézt až ke stropu po štaflích. Což doporučuju, protože každá z pohlednic má své kouzlo. Foustková v cyklu dává vzpomenout na fenomenální Deník 1968 Jiřího Koláře, který loni vystavovala Národní galerie - a opravdu to není kulhající srovnání. Také Foustková má dar z ironického odstupu a zároveň ve velmi osobní rovině zachycovat, co jí a celou společnost padesát let po Kolářovi trápí. Jak je to vidět třeba na její pohlednici z 6. března 2018, kdy musela bolševická mlátička Zdeněk Ondráček po protestních demonstracích rezignovat na předsedu Komise pro kontrolu činnosti GIBS.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

„Oči jsou oknem do duše,“ dopsala Foustková na zadní stranu reprodukce Ondráčkova dravčího pohledu - a já s ní musím souhlasit. Autorka jedenáct let strávila v exilu, v Kanadě se dlouho živila reklamou a dovednost zkratky je jí vlastní i dnes, kdy jí navíc využívá k něčemu smysluplnému. Například pohlednici z 31. července 2018, kdy u Obecního domu viděla, jak řidič dodávky křičí na jiného řidiče „Vodjeď vodsud, kokosáku!“, protože měl jeho zaclánějící konkurent tmavší barvu pleti. Foustková to okomentovala bílým nápisem na černém podkladu JE OK BÝT BÍLÝ, pak poslední slovo přeškrtla a dopsala za něj BLBÝ. Což tedy od ní vůbec blbý není.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

A blbá není ani výstava jen v kousek vzdálené Fotograf Gallery. Dušan Šimánek (70) tu představuje svůj soubor Herbář, v němž opět navazuje na své klíčové Ticho, cyklus fotografií z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, ve kterém na Žižkově dokumentoval zdi pokojů domů odsouzených ke zbourání kvůli výstavbě panelového sídliště. Tehdy pro sebe objevil podmanivost fotografického obrazu, který je vázán na plochu zdi, z níž vystupují jen stopy po malířských válečcích či opadané dlaždičky. I v Herbáři fotograf fixuje původně trojrozměrné objekty do „slisovaného“ tvaru, jako by skutečně stlačil květiny mezi dvě stránky, až z nich zbude vysušený otisk. Námětem aktuálního cyklu nicméně nebyly květiny živé, nýbrž umělé. Šimánek je rozebral na umělohmotné prvočinitele, jednotlivé části nafotografoval a vznikly z toho snímky, které jsou bez debat mnohem krásnější (a doufejme i trvalejší) než zobrazené předměty.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Florální téma je vlastní i Lukášovi Karbusovi (37), jehož výstavu Black Opacity hostí brněnská Polansky Gallery. Onou černou neprůhledností v názvu expozice je míněn autorův poměrně nečekaný úkrok k černým plochám, které na nových akvarelech a kvaších tvoří jakási okna do neprobádaného vesmíru rámovaného jeho oblíbenými přírodními motivy. Mě ovšem stejně nejvíc zaujaly Karbusovy tradičnější scény. Výtvarník a zemědělec dlouhodobě usazený na venkově dokáže ke krajině přistupovat se senzitivitou romantického malíře snažícího se zachytit její vnější půvab, a zároveň s chladností sochařského konceptualisty, který v reálných tvarech spatřuje odraz své vlastní vnitřní krajiny. Karbusův rukopis se neustále vyvíjí a u některých akvarelů je radost lámat si hlavu, jak jejich komplikované tvary mohly při tak subtilní výtvarné technice vzniknout.

O jiných tvarech mají naopak návštěvníci jiných výstav zcela jasno. Platí to také pro projekt Pracovna republiky, který pro Západočeskou galerii v Plzni připravil kurátor Petr Domanický. Výstava představující v rámci osmičkových výročí architekturu Plzně z let 1918–1938 končí už koncem měsíce a neměli byste si ji nechat ujít – nebo si alespoň pořiďte velký katalog, který k ní vyšel. Velmi zajímavá je jeho kapitola. Domanický v ní píše o druhém, nešťastném životě svého rodného města, kdy se v něm po roce 1948 odpovědní úředníci rozhodli všechno doslova překopat. Meziváleční urbanisté, již dostali město na evropskou úroveň, byli nejprve v tisku a rozhlase označeni za ulejváky, kteří nic nedělají pro republiku (co nám to jen připomíná, že), pak byli odstaveni od práce a nahrazeni nekvalifikovanými bolševickými kádry. Jejich zásluhou postupně zmizely celé čtvrti města včetně nenahraditelných území v centru.

„Vzniklo jen několik budov a za následné normalizace stavba nového centra v praxi představovala už jen zcela nereálný slib. Přinesla pár vesměs monstrózních budov, mnohá provizoria a úseky průtahových magistrál, jejichž staveb však představitelé města využívali k odůvodnění stále rozsáhlejších demolic,“ píše v katalogu Domanický. Po roce 1989 se zase v Plzni mnohde projevil necitlivý přístup nových majitelů k péči o památky, které komunistický živel dokázaly přežít. Zdemolovány byly zdejší ikony meziválečné architektury jako výstaviště, městské domy sociální péče, škodovkářská karosárna a kovomodelárna, kasárna Zdeňka Kaplíře, zpustlé jsou dnes i Městské lázně (viz fotografie), které přestaly být obecním majetkem. „Prohlubující se dojem individuální nahodilosti nové výstavby, rezignace na estetická hlediska u mnoha zásadních míst, předimenzované stavby v atraktivních lokalitách a setrvalý stav těch neatraktivních, ale předně ovládání logiky stavby města i drtivé většiny veřejného prostoru techniky (hlavně dopravními inženýry), vedou k tomu, že městský celek svým charakterem v mnohém opět silně připomíná spíše Plzeň doby před rokem 1918,“ uzavírá chmurnou bilanci kurátor Domanický. Dodejme, že v novém tištěném Respektu se dočtete o tom, jak odlišně k městům a jejich památkám přistupují v Británii…

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].