Nevědět, kam patří, je pro umělce důležitý pocit

Inaugurace Donalda Trumpa, citát německého básníka Friedricha Hölderlina, úryvky z díla libanonské malířky a básnířky Etel Adnan, středověká hudební technika hoquetus i soundtrack k filmu Blade Runner od Vangelis. Zcela různorodé zdroje inspirovaly nejnovější album Aviary americké skladatelky Julie Holter. Konkrétně verš Etel Adnan - „Spatřila jsem sebe samu ve voliéře plné křičících ptáků“ - dal jméno celé desce, kde se oním vřískotem míní informační hluk i vypjaté emoce současného západního světa.

ulia Holter byla vždy sběratelkou vlivů a inspirací. Vystudovala skladbu, ale publikum našla spíše v klubech. Za každým jejím albem se skrývají nečekaně různorodé rešerše a rozmáchlé Aviary tyto sklony korunuje. Autorka si zde nekladla žádná omezení, písně se tu rozpínají na ploše téměř hodiny a půl a dohromady vytvářejí značně pestrou mozaikou i atraktivní odraz současného chaosu. Živě se Julia Holter představí 19. června v pražském experimentálním prostoru NoD.

Není to ani pár měsíců, co jste v Praze vystupovala s Tashi Wada Group v malém klubu Punctum. Jak byste srovnala turné v konstelaci, kdy nejste středem pozornosti, ale jste členem doprovodné kapely, s tím, kdy naopak všechna pozornost směřuje k vaší tvorbě?

Velmi dobře se to doplňuje. V současnosti je nás opravdu hodně. Na pódiu šest, když k tomu ještě přidáte zvukaře a tour manažera, tak je to vcelku velká skupina. A je někdy úleva nebýt zodpovědná za všechno. Schovat se v kapele a hudbě někoho jiného. Tashiho hudbu miluji a je příjemné nebýt chvíli ten, kdo velí.

A jak se cítíte jako hráčka? Přece jenom jste studovala skladbu, poté jste se z různých provozních důvodů stala interpretkou vlastní hudby, ovšem v této situaci se musíte přizpůsobit vizi někoho jiného.

Vždycky jsem hrávala v různých kapelách, a nejen svou hudbu. S Tashi Wadou se známe přes 12 let a společně jsme též hrávali hudbu jiných autorů Není to pro mě nic nového a cítím se v té roli poměrně přirozeně.

Dalo by se říci, že za každým vaším dosavadním albem vždy stál nějaký silný a většinou estetický impulz. Mohla to být Eurípidova hra nebo muzikál Gigi, ovšem album Aviary vyprovokovaly skutečné události ve světě - zvolení Donalda Trump či ruch sociálních sítí. Jak si určíte, co je dostatečný odrazový můstek pro koncipování alba? Co konkrétně podněcuje vaši tvořivost?

Na začátku to nikdy jistě nevím. V případě Tragedy to skutečně byla četba divadelní hry Hippolytus od Eurípida, která mi přišla inspirativní a říkala jsem si, že by se dala nějak vztáhnout k hudbě, na níž zrovna dělám. Na začátku jsou ty impulzy velmi intuitivní, teprve postupně se začínají zhmotňovat v celek. Zkouším různé nápady a myšlenky, testuji je, a pokud se z toho náčrtku začne stávat něco, na čem se dá stavět, tak tím směrem pokračuji. Ale velmi těžko se mi to vysvětluje. Projekt postupně ožívá a stává se na mě nezávislým, má svoji existenci.

Zdá se mi, že za každým vaším albem je přítomný nějaký výzkum. Hodně čtete na dané téma, dokonce sbíráte související předměty, často se vracíte k dávným technikám, které vsazujete do nového kontextu. Máte zálibu v postupech středověké hudby, pro něž hledáte současné využití. Jak takové přípravy a průzkum probíhají? Jste knihomol, který soustavně čte, nebo pracujete s větší nahodilostí?

Myslím, že to mám v mnoha ohledech podobně jako lidé v kapelách, kteří skládají hudbu a zároveň píší texty. Neříkala bych tomu rozhodně výzkum nebo bádání, spíš se mi témata, o která se zajímám a čtu si o nich, propisují do tvorby. Stávají se součástí práce a leckdy za tím není silný záměr. Není to často logické, ale samozřejmě přemýšlím o tom, kam mě to vede. Vytváří se tak spojení mezi dílem a světem - přesně podle toho, jak do té které desky zakomponuji to, čím zrovna žiji. Snažím se ale nebýt pedant. Ty věci si nacházejí cestu dovnitř naprosto přirozeně.

A je tento zájem o dění ve světě a historii daný  rodinným zázemím? Vaše matka učí dějiny, proto mě zajímá, jestli toto povědomí bylo u vás doma přítomné.

Určitě mě to, že jsem vyrůstala v rodině dvou historiků, něčím nakazilo. Sama jsem se o dějiny nikdy zas až tak nezajímala, ale myslím, že jsem hodně z toho, o čem se rodiče bavili a jak přemýšleli, odposlouchala a odkoukala. Ale v hodně lidech mé generace nyní vzrůstá zájem o dějiny a obracejí se k nim - především proto, že se snaží najít odpovědi na současnou politickou situaci.

Mluvíme-li Aviary, vnímám tu spojení s albem Loud City Song, protože obě ty desky jsou o hlasitosti dnešního světa. Ovšem zatímco Loud City Song pojednává o skutečném hluku velkoměsta, Aviary je deska informačního zahlcení. Cítíte tuto spojitost? Čím vás to téma přitahuje?

Myslím, že jsem sama na hluk velmi citlivá. Snadno se cítím zahlcená podněty a někdy je to k nevydržení.

V rozhovorech, ale přiznáváte, že vaše oblíbené zvuky jsou ty velmi vysoké, pištivé a tenké, které jsou ke slyšení třeba v úvodu písně Everyday is Emergency. Dokážete popsat, co vás na nich přitahuje?

To se velmi těžko definuje. Člověk se s tím možná narodil, možná jsou to zvuky, kterým v dětství přivyknul. Fakt je ale ten, že jsem zhruba před dvanácti lety měla společnou kapelu s Tashi Wadou, v níž jsme všichni hráli pouze na harmonia. A tam jsem si vysoké zvuky vysloveně užívala.

Jak skutečnost, že jste první alba nahrávala podomácku, ovlivnila vaše představy o zvuku?

Nahrávání bylo něco, co mě skutečně osvobodilo. Ve škole, kde jsem studovala skladbu, jsem se vždy cítila mimořádně nejistá. Nerada jsem prezentovala svou práci ostatním, styděla jsem se, nevěřila jsem si. A nahrávání byl způsob, jak dál pracovat o samotě. Posílilo mě to a začal jsem si postupně troufat, být odvážnější a dělat věci, které jsem opravdu chtěla dělat. Nahrávání a následný poslech umožňuje soustředit se na detaily. Vnímat, co jsi vytvořil. Soustředíš se na chyby a leckdy si uvědomíš, že to jsou vlastně krásné chyby. Člověk dává dohromady věci, které by při jiném způsobu práce nejspíš vůbec nespojil.

Mluvíme-li o spojování nečekaných věcí, pozoruhodné je, že ačkoli jste vyšla z prostředí školených hudebních skladatelů, dnes nacházíte největší publikum na indie festivalech a v klubech. Není to dáno třeba i tím, že na poli soudobé hudby je pro skladatelku velmi těžké se prosadit, a tak jste se intuitivně vydala klubovým směrem? Toto prostředí je dnes možná genderově více vyvážené.

Myslím, že do prostředí soudobé klasické hudby jsem nezapadala hned od začátku a uvědomovala jsem si to. Popravdě sama dodnes nedokážu říct, kam hudebně a žánrově patřím, jestli vůbec někam. Pro umělce je to ale podle mě důležitý pocit - nevědět, kam patří. To už je na novinářích a teoreticích, aby hudbu někam zařadili a vytvářeli pro ni srozumitelný rámec.

Nahrávání alba Aviary mimo jiné inspiroval i citát německého básníka Friedricha Hölderlina, řečnická otázka, která se dá parafrázovat jako K čemu jsou básníci v těchto těžkých časech? Našla jste si na vlastní odpověď?

Pro mě osobně to znamená naslouchat světu a naslouchat lidem a spojit to s imaginací. Protože imaginace je zcela zásadní síla, která může vytvářet protiváhu všemu negativnímu. Když to přeženu, tak třeba i fašizujícím tendencím, které dnes ve světě vidíme.