Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Nejlepší dokumenty točí Poláci. Češi řeší politiku a sami sebe

"Normální autisté" a "normální cikáni" se podělili o hlavní cenu v Jihlavě

Autor: polishdocs.pl
Autor: polishdocs.pl

Poláci jsou nejlepší. Češi posedlí národní identitou. Maďaři se raději nepouštějí do politiky. A na Slovensku se daří dokumentaristickému bulváru. To je jakýsi superrychlý bedekr stavu dokumentární tvorby ve střední Evropě, který vyplynul z debaty věnované kinematografiím tohoto regionu, jež se konala pár hodin před sobotním vyhlášením výsledků letošního jihlavského festivalu. Filmoví novináři ze zemí Visegrádu vzájemně porovnávali situace ve svých zemích.

V sobotu v Jihlavě zvítězili „takoví normální autisté“ a „takoví normální cikáni“, když porota rozdělila hlavní cenu v české sekci mezi tituly Normální autistický film Miroslava Janka a FC Roma. První za to, že zpochybňuje obvyklý pohled na hendikep, který zpravidla vnímáme jako projev jinakosti, druhý jako protirasistický film druhé generace, v němž už není třeba odvolávat se na pozitivní stereotyp.

Jankův dokument obstál i z pohledu zvenčí. Zástupce Cineuropy – který nabízel na středoevropském panelu dobrou perspektivu zvenčí -  jej vypíchl coby film, který stojí za pozornost, protože přistoupil k citlivému tématu podobně citlivě. U pohledu zvenčí můžeme rovnou zůstat. Už nějakou dobu mám podezření, že neplatí obecně přijímaná pravda, že české dokumenty jsou mnohem lepší než české hrané filmy. Že sledujeme renesanci českého dokumentu a totální středověk ve filmu hraném.

V tom druhém to sice skutečně často bývá utrpení, viz například téměř každý debut z poslední doby. Český film jako solidní značka zásadně v posledních deseti letech utrpěl s ústupem spolehlivého mainstreamu (jaký reprezentoval třeba Jan Hřebejk) natolik, že už neplatí, že automaticky táhne do kina. Zároveň však neplatí, že vzniká každý rok pět českých dokumentů světové kvality, které by na sebe byly schopné upozornit v zahraničí.

Dokument je hodně vidět. Pravda. Má skvělé institucionální zázemí – i v Jihlavě nebo v Institutu dokumentárních filmů. Ale třeba pohled do letošní české soutěže v Jihlavě rozhodně neukazoval na přebytek špičkových děl. „Mezi českými dokumenty a hranými filmy není z pohledu zvenčí takový rozdíl,“ potvrzuje Vladan Petković ze Cineuropy: „Ty hrané nejsou tak katastrofální a ty dokumentární nejsou tak skvělé.“

Z pohledu z Polska a Maďarska se přitom český dokument jeví ještě jinak. Jako odvážně politický. „V Polsku politicky zaměřené dokumenty typu Český žurnál vůbec nevznikají. Dokumentaristé se do nich kvůli situaci na politické scéně nechtějí pouštět,“ poznamenal Bartosz Wróblewski z deníku Gazeta Wyborcza.

Polsko se vůbec nachází v zajímavé situaci. K televiznímu uvedení oscarového snímku Ida od Pawla Pawlikovského se musel pouštět speciální program, který vysvětloval, že Ida není dokument, že Poláci nejsou tak zlí, jak film ukazuje a že nemají nic proti Židům. Snímek vypráví o katolické novicce, která hledá v 60. letech před vstupem do kláštera vlastní kořeny a zjistí, že do její minulosti patří nejen teta, která posílala v 50. letech vězně do komunistických lágrů, ale i židovská rodina, která nepřežila druhou světovou válku.

Politika rozděluje i v Maďarsku. Maďarští filmaři by na politická témata vůbec nenašli peníze a raději se o ně ani nepokoušejí. Na Slovensku se ojedinělé pokusy o politický dokument stávají ještě ojedinělejšími, protože mnohým z nich se nedaří dostat se do kin, jak upozornil Miloš Krekovič z Denníku N. Takový osud potkal například snímek Od Fica do Fica od Zuzany Piussi, který řada slovenských kin jednoduše odmítla hrát jako příliš kontroverzní.

Co kina hrát naopak neodmítají, jsou „bulvární dokumenty“ o celebritách, které na Slovensku zažívají boom. Úspěšný byl například RYTMUS sídliskový sen z roku 2015 o slovenském rapperovi nebo profil mrtvého hokejisty. Podle Krekoviče Čechy zajímá nejen politika, ale jsou v dokumentu posedlí i svojí národní identitou. Slováci ji naproti v dokumentech přestali ji řešit - „možná z pocitu, že jim byla ukradena politiky“. A namísto toho je víc zajímají univerzálnější témata a ironický odstup.

Polákům sice chybí Český žurnál, ale nechybí jim světová pozornost. Právě polské dokumenty jsou posledních pět let tím nejvýraznějším z regionu střední Evropy. Tři roky v řadě například polské dokumenty vyhrály prestižní Týden kritiky na festivalu v Locarnu. Naposledy snímek Komunia (Svaté přijímání) režisérky Anny Zamecke. Film, který byl k vidění ve festivalové videotéce, sleduje čtrnáctiletou Olu, která po odchodu matky musela přebrat její roli, starat se o svého neschopného a v životě ztraceného otce alkoholika i o autistického bratra, který věří, že je šimpanzem a jednoho dne mu narostou drápy.

Ola chce, aby byl „normálním klukem“ a připravuje jej na svaté přijímání. Jeho oslava je pro Olu záminkou, jak přivést matku zpátky do rodiny. Zamecka s důsledností a empatií nevtíravého antropologa (antropologii ostatně vystudovala) empaticky ukazuje zrychlené dospívání ve světě, kde dospělí selhávají. Olinu touhu být dívkou a nutnost být dospělou, aniž ví jak. Filmařsky i zachycením sociální situace každodennosti je snímek podobně suverénní jako hrané filmy rumunské nové vlny. Stírá rozdíl mezi hraným a dokumentárním. A jedna podstatná věc: Komunia je debut. Dlouhodobá politika podpory prvních filmů se tak Polákům vyplácí.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].