Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Mornštajnová je součástí vlny autorek, s nimiž se mohou čtenářky identifikovat

S literární teoretičkou Andreou Králíkovou o bestselleristce Aleně Mornštajnové a dalších úspěšných autorkách posledních let

Alena Mornštajnová • Autor: Matěj Stránský
Alena Mornštajnová • Autor: Matěj Stránský

Podle údajů Svazu českých knihkupců a nakladatelů byly loni v Česku nejprodávanějším románem Tiché roky, na druhém místě se pak umístila Hana, oba od Aleny Mornštajnové. Až třetí byl Jo Nesbo a jeho severská detektivka Nůž, čtvrtý pak skončil Patrik Hartl a jeho Nejlepší víkend. Fenoménu Aleny Mornštajnové se věnujeme ve velkém profilu v aktuálním Respektu – jeho doplněním je následující rozhovor s literární teoretičkou Andreou Králíkovou. Podle ní je úspěch Mornštajnové dán jejím čtivým stylem, který čtenáři neklade překážky. A také tím, že nabízí takzvaný velký příběh.

Mornštajnová je podle literární teoretičky součástí širšího trendu posledních zhruba deseti let, kdy se v Česku profiluje více výrazných autorek beletrie jako například Petra Soukupová, Petra Dvořáková nebo Viktorie Hanišová. Tyto autorky mají společné zaměření na psychologii postav, na mezilidské vztahy a také na výraznou ženskou figuru, čímž jsou pro čtenářky atraktivní a nabízejí jim možnost identifikace. „Ony nabídnou popis mezilidských vztahů nebo komunikace, které můžou do určité míry působit modelově. Čtenářky pak můžou mít pocit, že mohou svoji realitu konfrontovat s tím, co se tam odehrává,“ říká Králíková, která působí v Ústavu české literatury Filosofické fakulty univerzity Karlovy.

Proč je podle vás Alena Mornštajnová jednoznačně nejprodávanějším spisovatelem loňského roku, který porazil i autory, kteří žebříčkům dominovali v předchozích letech?

Její úspěch je zajímavý jev. Není to autor, který by byl extra propagován pomocí reklamy anebo byl primárně založen na výrazné mediální tváři. Její úspěch navíc přišel až po její třetí knize Hana. Proč je ta kniha úspěšná? Protože je čtivá. Jednak nabízí velký příběh v „kole dějin“ a jednak neklade čtenáři příliš velké překážky, jak se s ním vypořádat. Přitom má čtenář neustále pocit, že čte text, za kterým je nějaké skryté pozadí, především odhalování historických fakt nebo vědomí osudovosti. Má pocit, že čte sofistikovanou literaturu, ale zároveň mu četba neklade nástrahy.

A souhlasíte s tvrzením, že je to pro český střední proud kvalitativní posun vzhůru oproti knihám Patrika Hartla nebo Radky Třeštíkové, které byly na vrcholu prodejů předtím?

Mornštajnová rozkrývá závažnější témata než Hartl nebo Třeštíková. Hartl a Třeštíková, to už myslím není literatura středního proudu, to je spíše populární literatura, což je něco jiného. Naopak Hartl a Třeštíková představují vysloveně zábavní produkci.

Vztahy v rodině jsou nejdůležitější. (Petra Soukupová) • Autor: ČTK
Vztahy v rodině jsou nejdůležitější. (Petra Soukupová) • Autor: ČTK

A přináší Alena Mornštajnová do literatury i něco nového, co tu předtím chybělo?

Co se týče stylu a literárního vyjádření, tak si myslím, že to velká inovace není. Její umění není založené na jazyce, na stylové rozmanitosti nebo experimentu. Je postavené na tom, že zvládne velký příběh v širokém komplexu, stejně jako lidské osudy. A další věc, kterou podle mě čtenáři mohou ocenit, je konstrukce vyprávění, o kterém je zřejmé, že se ví, kam spěje; vypravěč dává čtenáři informaci o tom, že předem zná osudy postav. Když se v knize objeví postava, je při čtení od začátku jasné, že Mornštajnová ji má naprogramovanou až do konce. V jedné větě dokáže říct, že ona postava umře a jakým způsobem - až potom odkryje celý její příběh. To může čtenáře uklidňovat, že je v tom směřování nějaká jistota. Že vypravěč není nespolehlivý; naopak ví, co se odehraje. A když už klade na čtenáře nějakou past, udělá to tak, aby to čtenář pochopil.

Takovou pastí může být třeba to, že se čtenář v Tichých rocích dozví, že je jedna z postav němá.

Přesně tak. To je taková překážka, která je snadno odhalitelná. Čtenáře povzbudí, protože na to přijde. Ale po přečtení knihy není v nejistotě - přesně ví, co se odehrálo.

Alena Mornštajnová je u nakladatelství Host, kde vydává víc spisovatelek. Jen namátkou Petra Soukupová, Petra Dvořáková, Viktorie Hanišová. Vy jste je v jednom článku nazvala „hostovskou školou“. Je to beletrie, kterou píší ženy hlavně pro ženy. Je to vidět třeba na čteních Mornštajnové, kde drtivou převahu publika tvoří ženy. Dá se tedy říci, že v Česku je v posledních letech vlna zájmu o psaní žen pro ženy?

Kvantitativně je zjevné, že na české literární scéně se profiluje více autorek, jejichž psaní nachází odezvu hlavně u žen. Například právě na produkci Hostu je to patrné. Ale nedokážu odhadnout, jestli má cílit primárně na ženy. Třeba román Chirurg od Petry Dvořákové je pokus vyprávět z perspektivy muže, ale i tak si myslím, že to bude číst více žen. Ženy prostě celkově víc inklinují ke čtení beletrie, což naznačuje i vaše zkušenost z autorského čtení Aleny Mornštajnové.

Kdy tahle vlna píšících žen začala?

Pokud budeme mluvit o vyložených bestsellerech, jako je třeba Mornštajnová, tak předchozí podobně prodávanou knihou byly Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové v roce 2012. Nechci říkat, že tím to tehdy začalo, ale nějaká vlna vydávání se skutečně odehrála v posledním desetiletí. Sám jste vyjmenoval autorky z Hostu. Ale na scéně jsou i jiné autorky, které nevydávají v Hostu a jejich psaní je zaměřené na jinou skupinu čtenářů. Mám teď na mysli Lucii Faulerovou, která publikovala v Torstu, nebo Annu Bolavou v Odeonu. Ty bych automaticky nezařadila do proudu, o kterém mluvíte.

V čem se tedy ty proudy od sebe liší?

V zaměřenosti na konstrukci vyprávění nebo na styl textu. U posledních jmenovaných jsou akcentovány jiné polohy literárního vyjádření. U autorek z Hostu, které jste jmenoval, vidíme zacílení na zajímavé téma, na silný příběh a na psychologii některé z postav, která je zasazená do širšího kontextu. Kdežto u autorek, které jsem jmenovala já, vidíme spíš snahu vyjádřit se literárně svébytně, jinak než dosud. Snaží se tematizovat i konstrukci vypravěče.

Anna Bolavá, květen 2017 • Autor: Matěj Stránský
Anna Bolavá, květen 2017 • Autor: Matěj Stránský

Dalo by se to zjednodušit, že hostovské autorky píší spíš tradičně, kdežto ty další se snaží literaturu posunout, experimentovat?

Ano, pokud budeme brát literaturu jako způsob vyjádření a práce s jazykem. Ale literatura má i další vrstvy, třeba téma. Řeknu to ještě jinak. Když čteme Mornštajnovou, jsme zaměřeni na postavu a příběh. Když čteme Faulerovou nebo Bolavou, jsme zaměřeni i na to, jak je to napsáno. Mornštajnová v tomto ohledu svým textem prostě čtenáři nabízí situace.

Kde se vzala touha čtenářů po druhu literatury, který píše Petra Soukupová, Petra Dvořáková, Viktorie Hanišová? Čím to, že jsou jejich knihy teď tak úspěšné?

Možná je to tím, že nabídnou popis mezilidských vztahů nebo komunikace, které můžou do určité míry působit modelově. Čtenářky můžou mít pocit, že mohou svoji realitu konfrontovat s tím, co se tam odehrává. U Soukupové je to vidět velmi dobře třeba v místech, kde popisuje mezigenerační komunikaci mezi starými rodiči a jejich už dospělými dětmi. Tím, co tyto autorky píší, modelují komunikační situace mezi lidmi. A čtenářky mají podle mě pocit, že to můžou konfrontovat se svým životem, mohou se v tom najít a identifikovat. Nebo to pro ně může být taková psychologie, nabídka, jak uchopit i sebe a svoji komunikaci při fungování ve vztazích.

Vyznačují se tohle psaní ještě něčím jiným?

Jejich úspěch je možná dán i snahou najít velké téma. U Hanišové je jím to, že matka spáchá sebevraždu, a pátrá se proč. Nebo má jako téma zneužívání dcery. U Mornštajnové je to osudovost v kontextu dějin, což je taky velké téma, každý člověk se chce nějak v kontextu dějin vidět; chce být jejich součástí, nejen izolovanou jednotkou.

Možná je to tedy touha po porozumění světu spíš než estetická slast?

O estetické slasti se tady vůbec nebavíme. Tahle literatura uspokojí člověka, který jde po tématu, po příběhu, po nastínění oné mezilidské situace.

Je tenhle trend psaní, kdy je v centru výrazná postava a situace, vidět v zahraničí?

Tenhle způsob psaní, kdy dostáváme náhled na vlastní život, nabízí třeba norský spisovatel Karl Ove Knausgaard se svou sedmidílnou ságou Můj boj. On jde ale ještě o krok dál, protože čtenáři „odhaluje“  - nebo se to aspoň tvrdí v propagaci - obraz vlastního každodenního života. Což tyhle autorky nedělají, ony dělají konstrukci fiktivního příběhu. Motivace, že lidé nacházejí situace, se kterými se mohou identifikovat a utěšit se tím, že něco probíhá stejně jako u nich, je ale podle mě stejná.

V Německu, Rakousku i na Slovensku i v Polsku jsou nejprodávanější autoři detektivek či různých thrillerů, tedy žánrové literatury. Čím to, že u sousedů jsou úspěšní žánroví autoři, kdežto u nás vede Mornštajnová, která píše tradiční romány?

Možná proto, že naplňuje v psaní i některé charakteristiky žánrové literatury. Třeba čtivost a hladké postupování textem.

Alena Mornštajnová se stala široce známou až po třetím románu Hana. Vidíte tu další nastupující hvězdu?

Je zajímavé, že přes Hanu se čtenářku dostávají k celému jejímu dílu. Kdo si přečetl Hanu, nejspíš si bude chtít přečíst i Slepou mapu nebo Hotýlek. A podle mě to bude rovněž u Kateřiny Tučkové a Žítkovských bohyní. Vydala Montespaniádu, která zcela zapadla, pak Vyhnání Gerty Schnirch, ale až po vydání Žítkovských bohyní lidé šli po stopách jejího díla. Což je zajímavý moment.

A vidíte tedy nějakou autorku, která by se mohla stát příští Mornštajnovou?

To se dá velmi těžko říct. Nakročeno k tomu má Petra Dvořáková, aspoň soudě podle toho, kolik toho píše a jak často vydává. Ve svých knihách Dědina, Chirurg nebo Vrány se ale zaměřuje na specifičtější a užší téma, takže bude mít možná méně čtenářů než Mornštajnová.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].