Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Mezi Nataljou Bondarčuk a infarktem

Pražská kavárna speciál - z Letní filmové školy v Uherském Hradišti

Upřímně řečeno, není asi moc větších kinematografických výzev než zkusit zkombinovat doporučovaný přísun množství tekutin s následující 166 minutovou projekcí, z níž divák nemůže a ani nechce odejít na toaletu. Na Letní filmové škole si to mohli návštěvníci vyzkoušet při sledování Tarkovského Solaris promítané zde v jednom kuse. Včetně tělesně znepokojujícího titulku v půlce, že je čeká ještě jednou tolik. Fakt si nepamatuju, kdy jsem Solaris viděl poprvé, něco mi pořád matně říká (ale ověřit jsem to nedokázal), že ji snad za bolševika dávali i v televizi.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Každopádně vím, že až teď jsem ji poprvé viděl na velkém plátně. Ve Hvězdě to byl pochopitelně velmi silný zážitek, zvlášť umocněný tím, že mám ještě stále dobře v hlavě Lemův originální text, který tak skvostně převedli do audioknihy přátelé Fremeni ze studia Needles (tuhle audioknihu roku 2014 fakt doporučuju si sehnat). Scéna, v níž se snaží za Kelvinem dostat skrz plechové dveře jeho – již sedm let mrtvá – žena Khari, se mi zaryla pod kůži už kdysi a podobně bolestně jako jí roztržený kov. A teď se mi to podivně příjemné zranění znovu obnovilo.

Solaris v Hradišti běžela z precizně vyčištěné digitální kopie, jako ostatně většina zde promítaných filmů. V letním kině ve Smetanových sadech jsem se pak snažil sledovat, jestli i ostatní diváci sledují věc, která začíná být pomalu historií. Totiž promítačovu práci při výměně kotoučů pětatřicetimilimetrového filmu. Z nich se zde pouštěla Vlčí bouda Věry Chytilové - a já nevím, jak vy, ale mně prostě přijde, že čím větší odstup od jejích filmů máme, tím jsou lepší.

Bouda se mi kdysi zdála místy příliš hysterická a místy svou vypjatostí až směšná na to, že je to horor. Ale teď? Jistě, pořád je tam ten klišoidní perestrojkový závěr, kdy se všichni musejí svorně zbavit materiální zátěže, aby přežili. A pořád je tam ten stereotyp o Romce, která si musí na hory vzít psa, protože by jí ho jinak doma sežrali. Ale jinak je to geniální film a Miroslav Macháček mě v noci po letech znovu strašil ve snu víc než šílená nemrtvá-mrtvá Khari, respektive Natalja Bondarčuk. Tou by se ostatně chtěl nechat ve snu strašit každý.

Víc už jsem toho v úterý vzhledem k jiným pracovním povinnostem bohužel vidět nestihnul. A taky vzhledem k vedru. Takže závěrem praktický tip: jestli budete taky chtít dojet na kole vykoupat se do jezer na Ostrožské Nové Vsi, musím vás varovat, že za ten infarkt mezi kukuřičnými poli to fakt nestojí - a radši si tam něco stopněte.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].