Mezi „bezhlasé“ zpěváky ji ještě v roce 1965 řadila recenze muzikologa Jiřího Pilky. Starší publikum si na ni muselo zvykat, neodpovídala parametrům líbivého zpěvu - ale to mladé ji přijalo hned. Vyneslo Martu Kubišovou na vrchol slávy a mohl za to právě její neobvyklý hlas.
Byl zastřený, temný, tajemný, znepokojující. Skvěle se hodil do doby, kdy se rodila populární hudba tak, jak ji známe dnes, vhodný pro vyjádření hlubších a komplikovaných emocí. Zároveň to byl hlas, který musel v době normalizace dvacet let mlčet. A tímto hlasem 1. listopadu – v den svých pětasedmdesátých narozenin - v rodných českých Budějovicích, odzpívá svůj vůbec poslední koncert, kterým se rozloučí s druhou, polistopadovou kariérou.
Marta Kubišová se stala symbolem doby: vzestup ke slávě v prostředí uvolňujících se šedesátých let následoval v roce 1970 zákaz, po němž přišlo sledování StB, ale také role mluvčí Charty 77. Její dramatický příběh najdete v novém Respektu 44/2017 pod titulkem Tři životy Marty Kubišové. Jako doplnění a pozvánku ke koupi přinášíme výběr některých jejích hitů:
Loudá se půlměsíc: Předělávka Losing You od Brendy Lee, kterou zpěvačka objevila na vlnách vysílání Radia Luxembourg, ukázala, že banální verše „A já chci tím jen říct, že v lásku nevěřím“ dokáže Kubišová podat s nečekanou tíhou naléhavosti a uvěřitelnosti. Píseň pochází z roku 1965 a jedná se o první velký hit Marty Kubišové poté, co přišla z plzeňského divadla Alfa do pražského Rokoka.
Depeše: jedna z prvních písní, pro niž hudbu vytvořil ještě začínající Karel Svoboda. Na natáčení videoklipu nevzpomíná Kubišová v nejlepším, protože pod vlivem silných lamp si tu všichni muzikanti včetně ní uhnali zánět spojivek.
Lampa: Kubišová byla dramaturgy, autory textů i hudby často stylizována do rolí osudových, prostopášných či opuštěných žen. Vyniká to například v dramatickém, cimbálem podmalovaném šansonu prostitutky nazvaném Lampa. Hudbu napsal Bohumil Ondráček, hitmaker s citem pro velké melodie, který Kubišovou objevil ještě jako začínající zpěvačku na konkurzu v Poděbradech a stál za většinou jejích úspěšných skladeb. Klip pochází z filmu Náhrdelník melancholie – prvního ze tří vizuálně mistrovských hudebních pásem, které pro Kubišovou natočil její první manžel, režisér Jan Němec.
Denně čekám: Možná jedna z nejpovedenějších verzí písně Anyone Who Had a Heart od Burta Bachracha. Původně jí proslavila Dionne Warwick, v Británii bodovala v podání Cilie Black.
Cesta: Skladba z pera tvůrčího tandemu skladatele Jindřicha Brabce a Petra Rady. Vzdává hold vojákům Rudé armády, kteří v roce 1945 osvobodili Československo. Kubišová s ní v roce 1968 zvítězila na Bratislavské lyře sotva pár měsíců před tím, než v srpnu do republiky vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Především z toho důvodu Kubišová odmítla Cestu zpívat v chystané epizodě muzikálového seriálu Píseň pro Rudolfa III. a Brabec s Radou museli narychlo napsat píseň novou. Tak vznikla Modlitba pro Martu.
Tajga blues: Videoklip, který dlouho ležel v archívu České televize a poprvé byl odvysílaný až v roce 2005. Hudbu složil Bohuslav Ondráček, otextoval Zdeněk Rytíř - a autoři ji věnovali ruským demonstrantům, kteří protestovali proti invazi do Československa.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
