Manic Street Preachers: Když se vyprázdní politický střed, začne to být nebezpečné

„My jsme Manic Street Preachers a jsme z devadesátek,“ zažertoval z pódia v sobotu na festivalu Rock for People několikrát zpěvák James Dean Bradfield. Motivy ohlížení do minulosti jsou pro velšskou trojici v posledních letech typické. Nejenže se postupně vypravili na turné ke svým třem zásadním deskám z deváté dekády, jejich loňské velmi povedené album Resistence Is Futile si stárnutí v rámci rokenrolu bere téměř jako ústřední motiv.

Hlavní hvězdy finálního večera královéhradeckého festivalu ale svým vystoupením ukázaly, že ono stárnutí nemusí být problém, když se v něm upřímnost mísí s nadhledem a elegancí. Cit, s nímž kapela už přes třicet let kombinuje vážná témata s principy šoubyznysu, kdy citáty filozofů, spisovatelů a politické komentáře přináší v refrénech se stadiónovými melodiemi, neztrácí nic na své přitažlivosti a také podvratnosti v rámci populární hudby. A tak se na pódiu během několika málo minut mohla vystřídat předělávka klasického milostného hitu Sweet Child o' Mine od Guns N'Roses a hned za ní morální apel ve formě chytlavého pop-songu If You Tolerate This Your Children Will Be Next od samotných Manics. V podobném rozpětí se nakonec odehrává i rozhovor s frontmanem Jamesem Deanem Bradfieldem, který mluví o mizení politického středu v Británii se stejným zaujetím, s nímž se zajímá o Andreje Babiše nebo vysvětluje, proč netouží být pohodovým dědou, který se chce zalíbit mladým.

Vaše výroční turné k dvaceti letům desky This Is My Truth Tell Me Yours přesně před týdnem kulminovalo vystoupením na cardiffském hradu, což není úplně obvyklé místo pro koncerty, ale vy se na něj rádi vracíte.

Koncerty na domácí půdě bývají stresující. Někdy jsou očekávání tak vysoká, že se jim nedá dostát, ale tady to byla šťastná shoda okolností. Byl nádherný letní večer, nad hradem po mé pravici vlála velšská vlajka, vítr foukal správným směrem, což je pro venkovní koncerty klíčové. Nemohlo to být lepší.

Rád bych se u alba This Is My Truth Tell Me Yours na chvíli zastavil, z mého pohledu v mnohém komunikuje s tím, co se děje ve světě nyní. Už jeho název, který ve své době zněl jako pozvání k dialogu, na sebe bere úplně jiné významy v době, která je post-pravdivá a post-faktická. Zaznívají tu verše o uprchlících valících se světem, kteří jsou jako my, stejně jako tu zpíváte o tom, že pokud se budou tolerovat fašizující tendence, odnesou to naše děti.

Vše, co říkáte, je na místě. Přitom se jedná o nejméně politickou a ideologickou desku, kterou jsme natočili. Trefila se do něčeho, co by se dalo popsat jako dokonalá bouře událostí. Bylo to krátce poté, co Tony Blair představil program New Labour a dostal se k moci - a nám pomalu docházelo, že tohle vlastně není změna, ve kterou jsme doufali. Samozřejmě jsme nebyli tak naivní, jak by si o nás člověk mohl myslet. Moje matka mě naučila, že člověk sice má mít své ideály, ale musí být připravený dělat kompromisy - volby nevyhrává pravice, ani levice, ale ti, kdo dokážou oslovit střed. O něj se vede ten hlavní boj. A tak jsme po počátečním nadšení z Tonyho Blaira pomalu začali zakoušet to, že žijeme v post-ideologickém světě.

Pod New Labour získala centrální Bank of England monetární nezávislost a další a další opatření směrem k volnému trhu následovala. Neoliberální opatření se udála za vlády levice. To jsme vnímali, ale pak jsme měli také písně jako If You Tolerate This Your Children Will Be Next, která byla inspirovaná bojovníky ve španělské občanské válce, Orwellem a velmi osobní otázkou, co všechno bychom my dokázali obětovat pro své přesvědčení. A nakonec tu je skladba jako S.Y.M.M., která se vrací k tragédii na fotbalovém stadionu Hillsborough v Sheffieldu v roce 1989, kde zemřelo 96 fanoušků – odpovědnost byla dlouho svalována na jejich stranu, přitom fatálně selhalo město a chtělo to hodit na ně. Celkem vzato je to album plné těžkých témat.

Ovšem na to, jak bylo komerčně úspěšné, ani nenabízí žádné odpovědi nebo východiska.

Ale tak to je s naší kapelou vždy: nikdy jsme se za nikoho nestavěli, nikdy jsme neříkali Dělejte to a to. Když si přečtete všechna naše interview, nikdy jsme ani neříkali Volte toho a toho. Dobře si uvědomuji - a vím z mnoha rozhovorů s lidmi z bývalé východní Evropy a České republiky - že naše image a někdejší používání symbolů sovětské éry tu spoustu lidí hodně dráždila. Rozumím tomu a je to pochopitelné. Naše životní zkušenost a zážitky z dětství, kdy se nám v osmdesátých letech před očima odehrál naprostý kolaps průmyslového a dělnického Walesu, se však do nás nesmazatelně vepsal. Naučil nás určitému světonázoru, v němž třeba platí ono zmíněné, že pravice a levice si musí naslouchat. Musí dělat kompromisy, protože jinak se vyprázdní střed - a to teprve začne být nebezpečné. To je asi jediná odpověď, kterou máme.

Brexit s sebou právě tohle vyprazdňování středu přinesl.

Určitě. Ještě v době po Tony Blairovi bylo poměrně jasné, co je pravice a co levice. Dnes, když v Británii mluvíme o levici a o pravici, musíme stále zdůrazňovat, že nemyslíme ani extrémní levici, ani extrémní pravici. Vyprazdňování středu na sebe bere mnoho různých podob napříč evropskými zeměmi a vnímám, že s tím i v České republice máte zkušenosti. Coby pravidelný posluchač BBC Radio 4 sleduji protesty vůči Andreji Babišovi a střetu zájmů, které má jako politik a byznysmen. O tom byste mohl mluvit lépe než já…

V posledních pěti letech jste podnikli tři výroční turné k dvacetinám svých mimořádných alb z devadesátých let - a hráli jste je všechna v celku. Šlo o desku The Holy Bible, která je ve vaší diskografii nejtemnější, nejméně posluchačsky vstřícná a pojednává o krutostech 20. století, pak je tu Everything Must Go, s níž jste hledali nový směr a chuť pokračovat jako kapela po zmizení kytaristy a textaře Richeyho Jamese, a pak zmíněná, nejméně agresivní a konfrontační This Is My Truth… Všechno to jsou velmi odlišné nahrávky, bylo těžké do nich znovu vstoupit a dostát jejich emocím?

Everything Must Go byla pro mne nejsnadnější, protože hymničnost je v naší DNA. The Holy Bible byla velká výzva. Já osobně jsem byl ale vždycky velký fanoušek sportu a Nicky (Wire, baskytarista a textař – pozn.red.) -  i když si občas bere na pódium sukni, vyžívá se v androgynní image a mluví stále o politice - má sporty také velmi rád. Richey zase miloval boxování. Když jsme se tedy vydali do studia a začali zkoušet skladby z The Holy Bible, které jsme nikdy předtím naživo nehráli, začal jsem si to užívat, protože to bylo velmi fyzické (bouchne si pěstí do dlaně). Připomnělo mi to časy, kdy jsem hrával ragby. Pro Nickyho to, myslím, ale bylo i velmi těžké, doléhala na něj tíha těch témat a textů. Mně se líbil onen sportovní element, který to s sebou přineslo. This Is My Truth pro mě byla asi nejtěžší, protože na tomhle albu je mnoho detailů, není výrazně dynamické - a člověk se tu neschová za rychlé kusy, když je hraje naživo. Musí být velmi přesný. Ve studiu mě baví věnovat se detailům, ale na pódiu mám chuť hrát nahlas. Musím se při hraní těch písní vědomě zklidnit, což pro mě bylo při hraní This Is My Truth to nejtěžší.

A odkud se to ztišení a důraz na jemnější melodie tehdy vzalo?

Každá kapela prochází různými cykly. Kapely mají tendenci dělat to samé dokola, a pak se náhle rozhodnout pro stylovou změnu - a to je okamžik, kdy se jejich alba přestanou prodávat (ironický smích). To se samozřejmě stalo i nám. Ačkoli byly The Holy Bible a Everything Must Go velmi odlišné desky, pořád mají společnou naléhavost, fyzičnost, rychlost. Nový zvuk přišel jako reakce na náš úspěch a celkovou euforii ve vzduchu – Everything Must Go se prodaly čtyři miliony, Labouristé byli ve vládě poprvé od našeho dětství. V duchu jsme si říkali: Pozor na to všechno. Buďme opatrní v tom, po čem toužíme. Pohroužili jsme se do jakési sebereflexe a to se odrazilo i v náladě hudby.

V nedávných měsících jste dělali předkapely dvěma velkým kapelám z osmdesátých let –Bon Jovi a především Guns N'Roses, kteří pro vás byli v začátcích velkou inspirací.

Zdůraznil bych ale, že jenom hudební – žádné další jejich pózy nás nezajímaly. Bude to znít přemrštěně, ale fascinovali nás podobně jako Iggy and The Stooges nebo Public Enemy a N.W.A. svým nihilismem.

Půjčili jste si od nich stadiónové riffy, ale zbavili se třeba všudypřítomného rockového sexismu.

Jistě, ale rokenrol se od osmdesátých let hodně změnil. A to platí i o Guns N'Roses, když se tam nyní člověk rozhlédl v zákulisí, bylo tam mnoho žen v manažerských pozicích. Všechno fungovalo příkladně. I naše poslední dvě tour manažerky jsou ženy. Celé tohle prostředí se mění.

V posledních několika letech se tvorba Manic Street Preachers – především alba z devadesátých let - začala těšit velké pozornosti společenských a literárních vědců. Vyšlo hned několik fantastických esejistických interpretací vaší tvorby ukotvených v historii velšského regionu nebo v jeho literárním a uměleckém kánonu. Už by to vydalo na slušnou knihovničku. Zmínil bych třeba texty Rhian E. Jones nebo Davida Evanse, kteří se věnují albu The Holy Bible. Většinou jde o něco málo mladší autory, než jste vy sami, které jste během dospívání inspirovali. Čtete je?

Nejsem ten největší čtenář v naší kapele – byla by to lepší otázka na Nickyho, ale ano, čtu. A čtu dokonce i různé biografie o nás, které mě leckdy děsí tím, kolik věcí je v nich špatně. Něco jsou nepřesnosti, něco jsou vyslovené lži, ale to je ok, patří to k věci - a my jsme se zařekli, že nic z toho nebudeme komentovat ani uvádět na pravou míru. Ale ty knihy a autory, které jste zmínil, se mi hodně líbí, protože se snaží interpretovat věc v širším kontextu. Jsem velký obdivovatel Greila Marcuse a jeho kniha Stopy rtěnky je zcela výjimečná. Marcus je pro mě průkopník a myslím si, že i on sám si uvědomuje a přiznal by, že do mnoha skladeb, o nichž píše, promítá více významů, než kolik jich zamýšlel sám autor písní. Jeho eseje o Bobu Dylanovi jsou podle mě velmi dobrým příkladem. Ovšem přesně takhle by podle mě mělo výjimečné psaní o hudbě vypadat. Pokud pochopíte v hudbě její esencí a význam, jdete za ním - a ona hudba vám dodává motivaci a trápí vás podobně, jako trápila svého autora, pak jsem přesvědčen, že ji můžete svým psaním vylepšit. A mě hodně těší, že se naše kapela stala pro mnoho autorů podobnou inspirací; mají naprostou volnost se do toho pustit.

Vaše zatím poslední album Resistence Is Futile přináší mnohá ohlédnutí zpět. Zamyšlení nad stavem věcí, ale také stavem rokenrolu a populární hudby, která v poslední dekádě zcela přestala být ústřední médiem kultury mladých. Na rozdíl od mnoha svých vrstevníků a kapel ve středním věku, kteří se snaží působit nekonečně mladistvě, si v rámci žánru připouštíte stárnutí i ztrátu relevance.

Musel jsem si připustit, že se mi nelíbí, jakým způsobem se dnes hudba poslouchá, dokonce i to, jakým se dělá. A myslím si, že přesně takhle bych se měl ve svých padesáti cítit. Nerad bych byl takový ten pohodový děda, co je pro něj všechno cool, ale taky bych nerad na všechno nadával a říkal, že takhle jsme to za našich mladých let nedělali. Vím, že nemáme v plánu dělat kompromisy, abychom se zalíbili děckám, protože to bylo hrozně trapné, ale člověk také nechce být zpátečnický. Nezbývá tedy než sledovat, kam se věci ubírají, a přiznat si své zmatení, které k věku patří – o tom je Resistence Is Futile především. Patříme k analogové generaci. Minulý měsíc jsem šel po Cardiffu a přiběhl ke mně asi devatenáctiletý univerzitní student, chvíli jako by mne nemohl poznat, a pak říká: „Chlape, ty seš z devadesátek.“ A tady mi došlo: „Aha, sakra, tak už se ze mě stal bluesman.“